ZAMYŠLENÍ: Nad dalšími knihami o klimatických změnách
Za velmi krátké časové období druhé dekády ledna jsem – vynechám-li e-maily, dopisy, články, odborné studie ke stejnému tématu – dostal pět knih, které zastávají názor velmi obdobný mému, i když je každý autor odjinud a často i z jiné profese.
Je to kniha „Klima a kultury“ německých autorů Norberta a Elmara Buchnerových (otce a syna) z roku 2005, ukazující souvislost mezi oteplováním a ochlazováním zeměkoule a vývojem lidské civilizace. Je to kniha německého chemika Heinze Huga „Vyvolávači strachu“ z roku 2006, která ukazuje proměňující se hrozby environmentalistů, ke kterým došlo v posledních čtyřiceti letech. V podobném duchu je napsaná kniha angličanů Ch. Bookera a R. Northa „Vylekáni k smrti – od BSE ke globálnímu oteplování“ z roku 2007, která podnětně ukazuje, jak – a navíc velmi podobně – každý ten údajný „environmentalistický“ problém vzniká. Začíná to u chybujících vědců, postupuje to přes média a lobisty, až to skončí u politiků, kteří na základě toho organizují zcela disproporční reakci (za obrovskou, neadekvátní cenu). V lednu 2008 vyšla kniha německého fyzika H. J. Lüdeckeho s názvem „CO2 a ochrana klimatu – fakta, omyly, politika“ s hezkým úvodním motem: „První obětí každého politického tažení je pravda.“
Jen jedna z těchto knih „Kritika klimatického alarmismu“ od amerického autora R. L. Bradleyho, ředitele Ústavu pro energetický výzkum v texaském Houstonu, je v češtině. A to ještě vyšla jen jako „studijní literatura“ (čili není běžně prodávána a je pouze nabízena do „sítě veřejných a univerzitních knihoven v České republice“, str. 14). Trochu mi to připomíná, že se v Sovětském svazu v minulosti různé kvalitní, překladové knihy jen pro vyvolené vydávaly s podmínkou „dlja naučnych bibliotěk“). Tam jsme snad ještě nedospěli, i když od toho asi příliš daleko nejsme. Přesto bych chtěl poděkovat Výzkumnému energetickému centru VŠB-TU Ostrava a zejména jejímu řediteli prof. Noskievičovi za tento ediční čin. Děkuji mu i přesto, že je kvalita překladu natolik problematická, že nevím, zda knihu český čtenář – který si nedomýšlí původní anglické termíny – může dobře pochopit. V podstatě nesmírně pomáhá, že nejsou přeloženy (překvapivě zůstaly v angličtině) četné poznámky pod čarou a z nich se dají různé termíny zkonstruovat. Přesto je poselství této knihy, která původně vyšla v Londýně v roce 2003, zcela jednoznačné:
- problém vyčerpatelnosti energetických zdrojů neexistuje;
- znečištění životního prostředí dramaticky klesá;
- tržní mechanismus, nikoli zásahy státu, vedou k řešení ekologických problémů;
- mírně teplejší a „vlhčí“ svět s sebou nese výhody, které budou převažovat nad případnými nevýhodami;
- nedokonalá (a tou je každá) vláda nemůže opravit nedokonalý trh;
- přímé i nepřímé subvencování obnovitelných zdrojů není řešením energetického problému;
- snížení spotřeby energie není skutečnou alternativou (nezbytností je probíhající snižování energetické náročnosti);
- přirozená proměnlivost klimatu je normálním jevem;
- biologicky optimální hodnoty koncentrace CO2 v atmosféře jsou daleko nad dnešními hodnotami;
- klimatický efekt CO2 neroste proporciálně se vzrůstající koncentrací skleníkových plynů v atmosféře;
- kjótský protokol je nerealistický;
- kdyby se všechny dnešní větrné elektrárny ve světě převezly do Anglie, vyrobily by pouze 15% tamní dnešní spotřeby elektrické energie;
- důsledkem klimatického alarmismu je politický aktivismus, atd., atd.
Toto všechno znám a v podstatě obdobným způsobem zdůrazňuji. Co jsem se naučil z této knihy nového nebo co je tam mimořádně trefně a výstižně popsáno?
- pro pochopení rozdílu obnovitelných a neobnovitelných zdrojů je dobré si uvědomit, že do 19. století, tedy do počátku používání ropy, plynu a uhlí, byly ve světě používány pouze tzv. obnovitelné zdroje energie;
- tyto „neobnovitelné“ zdroje jsou pod zemským povrchem, obnovitelné zdroje naopak na zemském povrchu, a proto mohou často být méně „ekologické“ (jakkoli žádná objektivní definice ekologického neexistuje). Navíc je povrch země – půda – velmi vzácným a omezeným zdrojem;
- autor dobře vysvětluje nestejnoměrnost oteplování v prostoru a čase (a z toho plynoucí nestejnost jeho dopadů na lidskou společnost). Ukazuje se, že více stoupají noční než denní teploty, více stoupají teploty ve studených oblastech světa (Aljaška, Sibiř) než v teplých a více stoupají teploty v nejchladnějších oblastech roku (během zimy), nikoli v létě. Závěr je jasný: „ekologický a ekonomický dopad takového rozložení oteplování je příznivější než rozložení neutrální či opačné“ (str. 53);
- z hlediska vlivu CO2 - přes fotosyntézu – na produktivitu biosféry je optimální hodnotou koncentrace CO2 v atmosféře rozmezí 800 - 1200 ppmv (str. 74), při předindustriální úrovni ve výši 280, nynější 375 a při současném trendu to bude 522 v roce 2100;
- autor psal knihu v roce 2003, čili měl k dispozici pouze 3. zprávu IPCC (z roku 2001), ale za zmínku stojí postřeh, se kterým více než souhlasím: „pokračuje tendence vzdalování se IPCC od hlavních vývojových proudů ekonomie i klimatické vědy“ (str. 78)
- ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta jsem věnoval celou kapitolu tzv. principu předběžné opatrnosti (překladatel používá termín princip prevence, což považuji za méně výstižné), ale i když jsem upozorňoval na hrozivý efekt aplikování tohoto principu na chudé země a na iracioanlitu tohoto principu (oproti standardní analýze nákladů a výnosů), R. L. Bradley to říká ještě silněji: i když tento princip bývá nabízen jako „radikální či dokonce revoluční doktrína, ve skutečnosti se jedná o princip zásadně reakční a elitářský“. Plyne z něj, že „dnešní stav má přednost“, což „může docela dobře platit pro současné, dobře zavedené elity, ale má to negativní dopad na neprivilegované“ (str. 109).
Mohl bych dlouze citovat z této i ze všech těchto pěti knih, ale jedno je jisté: pokusy „chránit klima“ (zdůrazňuji nikoli životní prostředí) mají „malý dopad na celkové emise oxidu uhličitého a velký negativní dopad na dostupnost a spolehlivost dodávek energie“ (str. 22).
MfD, 2.2.2008
