Když můžou z nebe padat žáby, nebo ryby, proč by pak nemohl padat z nebe také štěrk, či nějaké kamení.

Podle Guinness World Records jsou ryby vůbec nejčastějším typem „zvířecího deště“, kdy historicky existují desítky zdokumentovaných případů. O rybách, co někam napršely (viz předchozí článek), asi každý už někdy slyšel nebo četl. V archivech však nenajdeme žádný doložený případ zvířecího deště z Čech, Moravy nebo Slezska, který by byl srovnatelný se známými zahraničními případy a který by zároveň byl dohledatelný v dostupných zdrojích. Což nepřímo naznačuje, že zvířecí déšť nebyl v českých zemích významně rozšířeným nebo dokumentovaným jevem. O to překvapivější je pak skutečnost, že tu kromě saharského písku pršelo i kamení, čemuž se řada skeptiků zdráhá uvěřit a něco takového pokládá za nemožné.

Což by však rozhodně nemělo platit pro zprávu o „významném dešti kamení“ z 19. století. Konkrétně jak kameny z nebe začaly pršet před 6. hodinou ranní dne 22. května roku 1808 u Stonařova na Jihlavsku. I když podle kronikářů toho rána nad Stonařovem panovala jasná obloha, objevil se náhle na nebi ohnivý kužel a ozvala se ohlušující rána. Během následujících chvil se ozývalo ještě další dunění, provázené pádem kamenů, po dopadu horkých. Na krajinu se rychle snesla mlha tak hustá, že nebylo vidět dál než na tucet kroků, mnoho očitých svědků tehdy popisovalo i šířící se zápach. Stonařovský úkaz pozorovalo značné množství svědků, neboť byla neděle a místní zrovna přicházeli do kostela na mši. Podle kronik celý jev trval jen pár minut, přičemž z nebe spadlo více než 200 kamenů. Nikdo z přihlížejících nebyl padajícími kameny zasažen, podle všeho nedošlo ani k žádným škodám na nemovitostech.

Sprška kamení tehdy zasáhla i řadu okolních obcí. Kameny byly nalezeny v Otíně, v obcích Rosice, Cerekvička, Dlouhá Brtnice, Hladov, Stará Říše a dalších. Většina nalezených kamenů měla hmotnost v rozmezí od 32 g do 48 g, největší kus vážil zhruba 6 kg. Ve skutečnosti tu nešlo o žádný podvod, kouzelnický trik, černou magii, ani řádění poltergeista. Zdejší padající kameny představovaly první zdokumentovanou spršku tehdy ještě neznámého typu meteoritů, nazývaných eukrity. Úředním šetřením celé události byl pověřen Dr. Karel Schreibers (1775 - 1852), ředitel c. k. přírodovědného kabinetu ve Vídni, jenž se zasloužil o kvalitní zdokumentování tohoto jevu, a to na základě řádné pověřovací listiny, vydané panovníkem Františkem I., císařem rakouským.

Největší a nejlépe zdokumentovaný déšť kamení se pak odehrál 30. ledna 1868 v okolí městečka Pułtusk v dnešním Polsku, tehdejší součásti Ruského impéria. Velikost kamenných meteoritů (chondritů) se pohybovala od 1 g do 9 kg, avšak drtivá většina nalezených kaménků měla hmotnost několika gramů. Svým tvarem a velikostí připomínaly hrášek, proto se jim také dostalo přezdívky „pultuské hrášky“ (groch pułtuski). Pokud jde o jejich počet, v odborné literatuře jsou uváděny desítky tisíc, respektive odhady historických zdrojů a expertů se pohybují v rozmezí 70 000 až 100 000 kamenů. Už následující den se po okolí rozšířilo přesvědčení, že tu při hromobití, ač se to zdálo být neuvěřitelné, skutečně pršelo kamení z nebe a lidé pultuské hrášky cíleně vyhledávali na sněhu a ledu řeky Narew i na polích. Odkaz

Ovšem roku 1927 v bývalém Československu padalo poněkud jiné kamení. Třeba 12. srpna v Šumicích u Brna, kde „celá obec a četnictvo z vedlejších míst hledali pachatele, který tak dovedně házel v různých směrech a nikoho neporanil. Obstoupili domy, dvory, zahrady, svítili po stromech, vlezli i na střechy - ale nikoho nechytili - vzdor pátrání několika neděl,“ jak tyto události ve své publikaci popisuje MUDr. Jan Šimsa. A jak tu píše, v létě toho roku také v Mikulově na dospělé členy rodiny Růžičkových „začalo padati kamení, vlastně drobný šutr, jakmile někdo vyšel na dvorek, zejména k večeru. Bylo to jako hrubé krupobití, jako by někdo číhal a prudce házel plné hrsti kaménků, hrud a písku. Někdy padly i brambory. Čarovné házení nikomu nikdy neuškodilo, jen že způsobilo vždy leknutí a ustrašení“, konstatoval Šimsa. Ale aby toho nebylo málo, mělo kamení u Růžičků padat i v kuchyni.

V roce 1913 přinesly všechny belgické noviny zprávu o podivném padání kamení, které se odehrávalo od čtvrtka 30. ledna do neděle 2. února toho roku v Marcinelle, v ulici César de Paepe, v domě obývaném panem Van Zantenem. Jeden z policistů na místo povolaných prohlásil: „Viděl jsem jeden kámen dopadnouti do středu velikého okna, potom celou řadu jiných kamenů, které dopadly kolem prvního místa dopadu, utvořivše spirálu. Ve druhém okně zase jsem viděl, jak první dopadlý kámen zůstal vězeti v otvoru proraženého okna, a byl vyražen druhým kamenem, který dopadl přesně na totéž místo, co první kámen.“ K tomu sám Van Zanten podotkl: „Prvý kámen opravdu dopadl docela přesně do prostředka okna a druhé dopadaly kolem něho tak, že utvořily spirálu. Co nás ale nejvýše překvapilo, bylo to, že žádný z těch tří set kamenů nikoho nezasáhl. První den můj chlapec byl v zahradě a dceruška spala v prvním poschodí v kolébce blízko otevřeného okna - nestalo se jim však ani toho nejmenšího, tomu ani tomu. Pouze chůva dostala kouskem cihly do hlavy, ale nic jí to neublížilo.“

Velkou pozornost svého času u nás budila z amerického tisku do českých novin importovaná série v domě padajícího kamení, ke které došlo v roce 1922 v Kalifornii, která se nápadně podobala té, co se odehrála roku 1682 v New Hampshire, kde po dobu tří měsíců pršely kameny v domě manželů Waltonových. Ale i tomu, co se v květnu téhož roku odehrálo v Jižní Africe: „Jistá lékárna v Johannesburgu byla po měsíce doslova bombardována kameny. Jak k tomu docházelo, nemohl nikdo říci. Nakonec policie přijala předpoklad, že původkyní je mladá Hotentotka, která v lékárně pracovala. Nutila ji přecházeti z místa na místo a nedovedla si vysvětliti skutečnost, že kameny prší i nadále. A to vždy v okolí pozorované. Nikdo je nemohl házeti. Týdny trvající vyšetřování zůstalo zcela bezvýsledné, jen nervy policistů byly na prasknutí, poněvadž kameny létaly dál přímo před jejich očima.“ V této souvislosti byl také zmiňován cihlový déšť, k němuž došlo dle tehdejších zpráv v prosinci 1921 v ašrámu Šrí Aurobinda v indickém Puducherry. V kuchyni, na dvoře i na schodišti pršely úlomky cihel. Tehdejší rozsáhlé pátrání neodhalilo viníka, ani příčinu. I tady však nakonec padlo podezření na vytipovanou osobu. A sice na mladého pomocníka v kuchyni, kterého nakonec zavřeli do místnosti bez oken, aby i sem začaly jaksi „odnikud“ pršet další kousky cihel.

Československý tisk ve 20. létech minulého století čtenáře neinformoval jen o podivném poletování kamenů v zahraničí. Roku 1927 se objevuje v našem tisku záhadné padání či poletování kamení v Kotrbachu, ve Viničných Šumicích, v Košťanech a v Mikulově. Veřejnost matoucí deště kamení v Českém slově a nakonec i ve své publikaci Záhadné zjevy mediální (rok vydání 1928) popisoval též psychiatr MUDr. Jan Šimsa, jenž v úvodu praví: „Případy naše jsou vědecky velice zajímavé a sluší je zapsati do historie, registrovati i když nemůžeme vše vysvětliti.“ A tak již víme, že v Kotrbachu 12. srpna „kameny začaly lítati do místnosti skrz dveře zavřené“, nebo že „obchvíli spadl kámen, jak venku, tak v pokoji se stropu na stůl, na pláty v kuchyni“. Učitel Wratnik z Brna, jenž byl v Kotrbachu na letním bytě, jako očitý svědek tehdy popisoval jak kameny „nesou se vzduchem vodorovně a viděti možno je až ve vzdálenosti 50 - 30 cm od těla, jak nabývají jako z mlhy barvy i formy, lehce se dotknou a padají k zemi jako pravé těžké kameny“. K čemuž podotýkal, že „když je zvedneme, jsou teplé, což je znakem, že prodělaly chemické proměny nebo byly zahřáty jistou energií.“

Za zmínku tak stojí i události, k nimž mělo docházet v obci Banka u Piešťan, které vzpomíná též Miloš Jesenský v článku Útok neviditelnej sily, v časopise Skryté skutočnosti, č. 20/2001. Podle nejčastější verze tohoto příběhu, kterou později novinářům potvrdila pamětnice Mária Žurková, se tu v roce 1941 ocitla v centru dění 15letá dívka. V jejím pokoji se samovolně pohybovaly talíře a mísy, kdy tu také začaly ze stropu náhle dívce k nohám padat horké kameny. To už však vyděšení rodiče dívky přivolali strážce zákona, tedy žandárstvo. Místní četníci měli kameny vyházet na dvůr, ale ty se k dívce do pokoje samy vrátily, i když v domě okna a dveře pečlivě pozavírali. Nikdo tak nedokázal vysvětlit, jak se v uzavřené místnosti ocitly. Ovšem ve všech dochovaných verzích těchto událostí se vždy objevuje jeden poznatek: poletující kameny vesměs po dopadu byly horké. Jako když učitel Wratnik v Kotrbachu popisoval, jak kameny „když je zvedneme, jsou teplé, což je znakem, že prodělaly chemické proměny nebo byly zahřáty jistou energií.“

K poletování kamenů mělo docházet i v Košicích-Barci. Podle dobových novinových zpráv z roku 1933 se kolem mladé služky měly v místnosti opakovaně objevovat padající kameny. Svědci tvrdili, že ji občas některé zasáhly do hlavy nebo ramene, přesto však neutrpěla žádná zranění, ani nepociťovala žádnou bolest, neboť šlo jenom o letmý, či lehký dotek. I když při událostech v Prešově (1930), vzdáleném od Košic necelých 40 km, kde měly poletovat různé předměty, se psalo, že tyto „byly teplé na dotek“, ve strohých zprávách o poletujících kamenech v Košicích (1933) nikde o tom, jak tyto kameny vypadaly, či jakou měly teplotu, žádnou zmínku nenajdeme. Přesto se dá zde najít jistá souvislost s výroky učitele Wratnika, který v Kotrbachu roku 1927 popisoval, jak kameny „lehce se dotknou a padají k zemi jako pravé těžké kameny“.

Zprávy o kamenech „létajících vzduchem bez zjevného původce“ popisovaly události, které vyšetřovala řada současníků a psaly o nich noviny. Podle dochovaných zpráv i rodinný dům telefonního zřízence Růžičky v Mikulově navštěvovali četníci, kde mohli jen potvrdit, že na vlastní oči viděli jak „vyskákaly brambory z hrnce“, nebo že „pekáč s pečení vylétl z trouby“, či jiné neuvěřitelné skutečnosti. Doktor Šimsa, zprvu ze své profese poněkud skeptický, zde byl sám přítomen několika dosud neobjasněným jevům: „Nejzajímavějším ale bylo, když prudkým letem zapršely šípky a pak i kukuřice. Lety byly tedy směrem k nám a dopad každé i menší věci byl doprovázen silným zvukem, který je zvláště charakteristický asi jako výboj elektrický. Něco takového musí přesvědčiti největšího skeptika. Když vidím směry dopadu a tu prudkost a když osoby, které by mohly házet, jsou na straně a vzadu, je vyloučeno umělé házení.“ Je ovšem třeba zmínit i jiné poznatky, podle nichž kromě kamenů mohou za námi do místnosti přilétnout i další objekty. Třeba docela obyčejná bota, jak nás o tom informuje MUDr. Šimsa, popisující jak střevíc měl projít oknem a to zůstalo neporušeno: „V okně se zablesklo, zazněla rána a střevíc špičkou napřed vpadl do pokoje. Na zavřeném okně žádné poruchy. To bylo efektní, poučné, báječné, hlavně ten doprovod elektrický. Blesk a rána. A žádná halucinace, detail není možno tak rychle vsugerovati třem osobám. Pak nápadně zapadá do řady fenomenů podobných, jinde se udavších.“

Řada úkazů, kterými se doktor Šimsa zabýval, se u nás objevovala v domácnostech i v pozdějších letech, například v 80. letech za minulého režimu v Bohučovicích, nebo ještě na počátku 21. století v Bobrové, kde některé z nich, v novinách označované za řádění poltergeista, rovněž provázely podivné rány. I když se mnohé z nich zdají být neuvěřitelné, existuje celá řada výpovědí očitých svědků, nahrávek a písemných záznamů, dokonce úředních, dokládající existenci pozorovaných jevů, pro které dosud chybí exaktní interpretace. Vzhledem k tomu, že byl MUDr. Jan Šimsa průkopníkem psychoterapie a léčby závislostí v Čechách (léčil pacienty závislé na alkoholu i morfiu), patří mezi významné lékaře, na které by se nemělo zapomínat. Případy poletujícího kamení se snažil posuzovat z pozice erudovaného psychiatra a badatele zabývajícího se neobvyklými psychickými a mediálními jevy. Ovšem nejdůležitější je zde fakt, že se snažil u jím dokumentovaných jevů vyloučit jak podvod, tak psychopatologii účastníků. Ale málo kdo si uvědomuje, že Jan Šimsa při svém racionálním přístupu k neobjasněným úkazům upozornil vědeckou obec na zpravidla pozapomínanou důležitou skutečnost, totiž že některé z nich provázely efektní rány či třesk.

Samotné rány vzpomínané svědky nejsou nevysvětlitelné. Z hlediska současných poznatků se tu jedná o vnímání akustických (zvukových) vln, podobně jako je tomu u vnímání sonického (aerodynamického) třesku způsobeného rázovou vlnou, která vznikne tehdy, když letící objekt překoná rychlost zvuku. Rázovou vlnou se rozumí prudká změna tlaku, hustoty či teploty vzduchu, která nevzniká jen při přeletu nadzvukového letadla, nebo při výbuchu, ale i při elektrickém výboji, kdy se vzduch extrémně rychle zahřeje a rozpíná, což vytvoří prudký skok tlaku. U elektrického výboje tak není příčinou nadzvukový pohyb samotného výboje, ale explozivní zahřátí a rozpínání vzduchu, které vytvoří rázovou tlakovou vlnu. Rázová vlna je tedy prudká porucha v poli tlaku, hustoty či teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výrazným akustickým projevem, lidmi vnímaným jako velmi hlasitá rána, připomínající výbuch petardy. Záhadou tak nejsou svědky vzpomínané rány, ale jejich původ, tedy to, co ve skutečnosti rázovou vlnu způsobilo. Čemuž nasvědčuje i úvodní video z článku Jaroslava Mareše Získali jsme svědectví, jak komunisté krotili duchy, věnující se výpovědím očitých svědků a archivním záznamům podivných jevů v Bohučovicích, kde se o těchto výrazných akustických projevech hovoří : Odkaz

Z dostupných pramenů vyplývá, že Jan Šimsa v případě interpretace těchto událostí k žádnému jednoznačnému závěru nedospěl. Jako psychiatr v případně jím vyšetřovaných jevů především zkoumal zda nejde o vědomý podvod, zda se u zúčastněných nevyskytují hysterické projevy, poruchy vědomí, somnambulní (náměsíčné) stavy, posthypnotické automatismy, halucinace nebo kolektivní sugesce. Jak on sám napsal, především ho zajímalo, zda osoby nejsou „hysterické, podvodné, neuropathologické“ a zda se u nich nevyskytují stavy, v nichž člověk může provádět úkony bez plného vědomí a následně si je nepamatuje. Uvažoval tedy i možnost nevědomých klamů, nikoli pouze vědomý podvod. Kdy nejprve vyloučil autosugesci, psychopatologii a známé přírodní příčiny, teprve potom připustil, že jde o dosud nevysvětlený jev či fenomén. Očitá svědectví doktora Šimsy leckterý skeptik může zpochybňovat, je tedy třeba zde zdůraznit ještě jeden důležitý fakt. Že výskytu mnohých z Šimsou pozorovaných neuvěřitelných jevů byl osobně přítomen a jejich existenci potvrdil i významný český psychiatr Dr. Oskar Fischer (1876-1942), profesor psychiatrie na německé univerzitě v Praze, jinak též uznávaný soudní znalec v oboru psychiatrie a člen řady odborných společností v Československu, Německu a Rakousku.

Ale nejde jen o Evropu a Ameriku. Mnohé naznačuje dokument Spirit Stones australské stanice ABC z roku 2007, zabývající se kameny, které ve 40. a 50. letech 20. století poletovaly ve venkovských oblastech Západní Austrálie. Konkrétně šlo o Boddington (1946), Mayanup poblíž města Boyup Brook (1955), Pumphrey’s Bridge (1957) a Borden (1962), kde z nebe pršely i santalové ořechy. Kamenné „spršky“ dopadaly na různá místa, kdy zprávy popisují kameny zpravidla o velikosti oblázku, padající i uvnitř příbytků. Četnost těchto událostí se lišila, někdy kameny, do jisté míry připomínající nám známé „pultuské hrášky“, padaly i několikrát za noc, přičemž na jednom místě padaly přerušovaně týdny, na jiném po 2 roky. Kdy však kameny někdy jen teplé, jindy po dopadu horké, měly procházet střechami a zdmi, aniž by v nich zanechávaly díry, přičemž se pohybovaly zvláštními směry: Odkaz

Je nad slunce jasné, že vzduchem poletující kameny, nebo kousky cihel či zdiva, sporadicky po celém světě pozorované lidmi v domácnostech, ve skutečnosti nepřilétly „odnikud“, ale jak a odkud všechno přilétalo, se zatím při těchto jevech, zpravidla milovníky záhad označovaných za poltergeistovo řádění, nikomu zjistit nepodařilo. I když u takovýchto případů nelze v rámci zdravého skepticismu vyloučit lidský faktor, tedy kouzelnický trik či podvod, otázkou zůstává, zda můžeme existenci takového jevu popírat. Ve skutečnosti zde nejde o optické iluze a pozorované objekty nejsou „duchovního“ či nehmotného charakteru, ale ryze materiální (hmotné) povahy. Zde platí, že pokud jsem něco neviděl na vlastní oči, nebo si na to sám nesáhl, ještě to neznamená, že něco takového neexistuje. Ovšem čím převratnější tvrzení o takovémto anomálním jevu hodlá někdo akademické obci předkládat, tím silnější a přesvědčivější důkazy bude muset pro svá tvrzení poskytnout.

Nakonec podobné dilema přineslo i nedávné odtajnění amerických archivů, dokazujících existenci neidentifikovaných létajících objektů, tedy Unidentified Flying Object (UFO), kdy laická veřejnost často zaměňuje „neidentifikované“ za „neidentifikovatelné“ a za „objekty“ (což může být cokoliv) mnohdy mylně dosazuje „předměty“. Nový zájem o fenomén UFO se však posouvá k vědeckému zkoumání a pro tyto jevy se častěji používá označení neidentifikované anomální jevy, v originále Unidentified Anomalous Phenomena (UAP). Kdy se moderní přístup, podpořený odtajněnými vládními dokumenty a studiemi agentur jako NASA Science, zaměřuje na pozorování událostí na obloze, které nelze identifikovat jako letadla nebo obecně známé přírodní jevy. Přesto řada skeptiků dosud prohlašuje, že žádné UFO neexistuje, poněvadž nechápe, co tato milovníky záhad zprofanovaná zkratka ve skutečnosti značí.

Vědecká rada NASA doporučuje, aby americká vláda upřela pozornost k tomu, jak sbírat kvalitní data o UAP. „Reakce na tuto výzvu bude vyžadovat nové a robustní metody získávání dat, pokročilé analytické techniky, systém hlášení a snížení stigmatu s ním spojeného,“ připouští úřad stávající rezervy. Podle NASA by při sběru dat mohly pomoci nástroje umělé inteligence a strojového učení, avšak důležitou roli zde můžou sehrát i amatérští pozorovatelé z celého světa, používající volně dostupné aplikace v mobilních telefonech : Odkaz

Některé milovníky záhad už napadlo, že kameny „létající vzduchem bez zjevného původce“, nemá na svědomí žádný poltergeist, ale mimozemšťané. V čemž je nyní utvrzuje americký režisér a producent Steven Spielberg do kin uváděným filmem Den odhalení, jehož děj si pohrává s paranormálními jevy, alternativními vysvětleními historických událostí i s konspiračními teoriemi o kontaktu s mimozemskou civilizací. A pokud snad kameny po lidech žádný mimozemšťan nehází, údajně je tu ještě možnost přiřadit tento fenomén ke skupině objektů zvaných UFO, když se tyto neidentifikované létající objekty na pořizovaných záznamech chovají pro nás tak nepochopitelně. Odkaz

Jenomže pro vzduchem poletující kameny bez toho, že by je házel člověk, dosud nemáme ani jednotné pojmenování a o nějaké terminologii u tohoto fenoménu si můžeme leda tak nechat zdát. Ale pokud po snížení stigmatu dosvědčí jeho existenci digitální záznam, pořízený mobilem nebo domácí bezpečnostní kamerou, kdy bude oficiálně prohlášen za anomální jev, mezi UFO s velkou pravděpodobností zařazen stejně nebude. Už jenom proto, že neznámou energií zahřívané kameny by dle dochovaných zpráv měly poletovat i v lidských příbytcích, kde podle ufologů nic z toho, čemu říkají UFO, se nikdy pohybovat nemělo.