Zdroj: FreeRangeStock.com

Před pár dny zemřel James D. Watson, jeden z objevitelů struktury DNA. Vědci bývají jen málokdy tzv. kontroverzními osobami, ale Watson z tohoto vzorce neškodnosti vybočil více než jednou. Porozhlédnete-li se po jeho nekrolozích, všude najdete totéž velké „ale“: Watson ve starším věku pronesl výroky, které se dnes neodpouštějí. (Viz např. Seznamzprávy.cz.) Pozdvižení se koncentrovalo zejména kolem jeho názoru, že černoši nejsou tak inteligentní jako běloši, a že vůči dalšímu rozvoji Afriky je „pesimista“. Za tyto názory bylo Watsonovi odebráno několik čestných titulů a poct.
(To bylo roku 2007; o osmnáct let později zadává jen málokterá část Afriky důvod k optimismu.)

Stoletý člověk je samozřejmě tak trochu velvyslanec z jiného světa, ale to, že Watson podráždil dnešní strážce morálky, nebylo dáno jenom tím, že se narodil a vyrostl ve světě, kde ještě běžně fungovala segregace mezi rasami a bílý sáhib jezdil po Serengeti na lov s černošskými sluhy. Problém byl hlavně v tom, že šlápl na naše největší tabu.

____________________________________________________________________________________

Žijeme v paradoxním světě, kdy do výzkumu umělé inteligence tečou neskutečné miliardy dolarů, ale o přirozené inteligenci (a stupiditě) toho víme relativně málo. Je to silně podinvestovaný obor, velmi těžko se na něj shánějí peníze (viz též zajímavý článek v jinak silně liberálním Newyorkeru o tom, jak velké překážky musejí překonávat vědci, kteří chtějí zkoumat dědičnost chování). Chcete-li v něm udělat nějakou solidní vědeckou práci, je bezpečnější se orientovat na inteligenci zvířat, ať už jsou to krkavcovití nebo chobotnice. Zvířata nejsou podezřelá z různých -ismů a nemají svoji vlastní politickou agendu.

Inteligence lidí je naopak „schmutzig“ téma, ležící pod čtverým stínem Hitlera, eugeniky, kolonialismu a otrokářství. Je lepší se jí moc nezabývat, a vskutku celkem dost (inteligentních) lidí, se kterými jsem se na téma přirozené inteligence bavil, se k celé věci raději stavělo způsobem „o tohle téma já se nezajímám“.

(Dost mi to připomíná ruský evergreen „nezajímám se o politiku“, což je osvědčený způsob, jak se nedostat do ťurmy, když se vás nějaký Ivan Bretšnajderovič zeptá na váš názor na právě vládnoucího cara.)

Přitom právě těm inteligentnějším lidem je vesměs intuitivně jasné, že ohromná osmimiliardová masa lidstva, která vykazuje napříč planetou značnou variabilitu ve všem možném, od vitální kapacity plic, sklonu k plešatosti a množství červených krvinek, přes frekvenci porozených dvojčat a prořezaných zubů moudrosti, až po míru výskytu různých rakovin, diabetů, celiakií, cystických fibróz a roztroušených skleróz, nemůže být „od krku nahoru“ najednou kompletně homogenní a nejevit vůbec žádné regionální rozdíly, ani nahoru, ani dolů. To by hraničilo se zázrakem, a příroda takhle obvykle nefunguje. Jenže je to citlivé téma.

Ve výsledku pak toho o fungování vlastních hlav víme proklatě málo, zejména co se těch kognitivních funkcí u zdravých jedinců týče. Stařecké demence se naopak studují hodně, protože jejich dopad na kvalitu života pacientů i příbuzných je strašlivý. Ale z hlediska dlouhodobých efektů na rozvoj civilizace je to asi ta méně podstatná část věci.

Přitom i těch pár detailů, které jsme opravdu objevili, bylo hodně užitečných. Je například v podstatě jisté, že i velmi mírná expozice olovu trvale snižuje inteligenci postižených dětí – vyhledáte-li si „lead exposure intelligence“, vyletí na vás stovky odborných článků. Eliminace olova z našeho životního prostředí nám nepochybně všestranně pomohla.

(Mimochodem, poslední stát, který zakázal užití olovnatého benzínu, bylo před pár lety … tradá … Alžírsko. Třeba to mělo nějaké důsledky, že?)

Jenže to jsou ostrůvky vědění v moři dobrovolně pěstované ignorance.

____________________________________________________________________________________

„Inteligenční tabu“ mě dráždí do bezmocného frustrovaného vzteku, ale nikoliv proto, že bych nějak zvlášť toužil stavět žebříčky průměrného IQ podle etnického původu a rozmisťovat na ně vlaječky států. Mám k tomu zcela jiné důvody.

Za prvé, ona ta přirozená inteligence je poměrně vzácný a přitom nesmírně produktivní zdroj. Pokud jí nerozumíme, nemůžeme ji dostatečně účinně kultivovat, což nám škodí asi podobně, jako bychom neuměli šlechtit lepší obilí a neustále zasívali jen ty původní pravěké formy z doby kultury popelnicových polí.

Svého času jsem se na podobné téma rozepsal v článku „Talent, ta zlatá muška“, který se pozastavoval nad záhadou toho, že čas od času někde vznikne naprosto mimořádná koncentrace schopných lidí, která po pár desetiletích či staletích zase zanikne, ale i přesto, že už se to stalo mnohokrát (Atény, Florencie, Bell Labs, Křemíkové údolí), dodnes nechápeme ten mechanismus o nic víc, než nějakou náhodnou explozi sopky kdesi v Pacifiku.

Kdybychom uměli taková superproduktivní centra excelence vytvářet cíleně, žilo by se nám daleko líp. Současné vzdělávací systémy to ale zjevně nedokážou – asi proto, že pořádně nerozumějí tomu, s čím pracují.

Za druhé, asi jsem velký optimista, ale budeme-li dostatečně rozumět tomu, čím se inteligence liší od hlouposti, jednoho dne třeba dokážeme tu přirozenou inteligenci zvýšit – augmentovat – nějakými technickými či biologickými prostředky.

Je zajímavé, kolik lidí se nad takovou myšlenkou pohrdavě zasměje a odsoudí ji jako absurdní fantasmagorii, ačkoliv v jiných oblastech života s naprostou samozřejmostí využívají stroje, které posilují přirozené lidské schopnosti třeba stonásobně. Na takovém mikroskopu nebo letadle není nic samozřejmého, lidem z minulosti by se takové věci jevily jako čistá černá magie, a přesto jsme důkladným studiem optiky, aerodynamiky a dalších oborů během pár set let dospěli do stavu, kdy si takový magický přístroj nebo službu můžete koupit za pár šupů v krámě.

Biologie je zajisté složitější než optika, ale nekonečně složitá také není, a pokud už se v laboratorních miskách daří omlazovat tkáně a vyrábět vajíčka a spermie z bílých krvinek nebo kožních buněk, jednoho dne třeba půjde i tohle. Ten mozek je koneckonců také jenom orgán, i když komplikovaný. Ale nejdéle trvá cesta, na kterou se nikdy nevypravíte, a západní civilizace zatím nejeví mnoho ochoty se na tuto cestu vydat. Bojí se vlastního stínu a namlouvá si, že nevědomost je v tomto případě požehnání.

No, přijdou na to jinde. Jsou i jiné civilizace, které mají jiná tabu, a výzkumu přirozené inteligence se štítit nebudou. Pak ovšem jednoho dne – třeba za deset, třeba za padesát let – zažijeme pěkný náraz. Takový ten, jaký kdysi zažili súdánští derviši, když roku 1898 u Omdurmánu narazili na britské vojsko s kulomety značky Maxim.

Hudební epilog

Mimořádný hudební talent je také něco, co neumíme dokonale podchytit – i když asi přece jen lépe než ten obecný.

Ale stejně je zajímavé, že ani desetkrát početnější a stokrát bohatší lidstvo dnešní doby neumí vyprodukovat ani jednoho nového Bacha.

__________________________________________________________________________________________

Nový díl ZP8 má dvanáct kapitol, opět povybíraných z různých koutů historie. Ne všechno jsou osudové události, tolik zapomenutých osudových událostí bohužel „po ruce“ není. Ale věřím, že u žádné kapitoly se nudit nebudete.

Kni