11.8.2020 | Svátek má Zuzana


VZPOMÍNKA: Jak jsme kdysi bádali (4)

27.12.2019

Nemalou část svého aktivního života jsem strávil budováním společnosti. Nevím přesně, jaké. V té době byla, soudě alespoň podle názvu státu, již vybudována společnost socialistická. Mnohem dříve, jako školák, jsem ještě slýchal o komunistickém cíli veškerého úsilí, ale když jsem už byl zaměstnaný, tahle vize slábla. Spíš mizela ze scény, jak se nedostávalo běžného zboží. Dětskou postýlku jsem sháněl několik týdnů. Jistě, není to zboží denní potřeby, takže jiný příklad – občas nebýval toaletní papír. Proto si netroufám tvrdit, jakou že to společnost jsme budovali, v mém případě vědeckou prací na vysoké škole.

O jejích problémech jsem už psal. Celé státní hospodářství se ubíralo, podle sovětského vzoru, od pětiletky k pětiletce, přičemž se vše centrálně plánovalo. Tak se občas pozapomněla demografická statistika a bylo naplánováno méně dětských postýlek. Jak naznačuji, nejen těch – chyba při plánování spotřeby výše zmíněného papíru byla mnohem nepříjemnější.

Co však s vědou? Kdysi, snad v padesátých letech, odpověděl jeden vědec na otázku, jak odhaduje budoucí vývoj kosmického výzkumu, že „předpovídat by znamenalo mýlit se“. Měl pravdu. Kolikrát už jsme měli letět na Mars. Ve vědě občas stačí podnět, jehož si někdo všimne, říkejme náhoda, a výzkum změní směr. Roku 1896 položil francouzský fyzik Henri Becquerel v zatemněné místnosti na fotografickou desku zabalenou do černého papíru kousek smolince, uranové rudy. Uran nebyl tehdy nijak zajímavý, snad jen tím, že se jím barvilo sklo. Ovšem jednoho rána učenec zjistil, že deska je naexponovaná právě pod tím uranem. Zářil. Dnes víme, že radioaktivně, a hlavní roli hrálo radium v rudě. Neví se dobře, proč vědec položil kus horniny právě tam. Zkoumal něco jiného, ale najednou se vše změnilo.

Nebo – roku 1928 si bakteriolog Alexander Fleming všiml, že plíseň, která mu vyrostla v bakteriální kultuře, tuto kulturu zahubila. Za čas z toho byl penicilin, a v případě obou vědců Nobelovy ceny. Jsou to příklady šťastných okamžiků a všímavých učenců. Dnes je spíše vzácné, že objev je dílem jednotlivce. Připomeňme důkaz gravitačních vln roku 2015, na němž pracovaly celé velké týmy. Pravda, předpověděl je jedinec – Albert Einstein.

V naší laboratoři jsme se věnovali lidským krevním bílkovinám, několika málo; v krvi jsou jich desítky. Byla to dlouhodobá práce, klasický základní výzkum směřující k poznání, ale v daném době nepoužitelný v praxi. Potěšující bylo, když jsem dvě z našich bílkovin našel teď, po letech, na průvodce pro laboratorní vyšetření krve. Někdo v jejich výzkumu pokročil podstatně dále než my. Takže jsme se snažili něco vyzkoumat, v podmínkách, které jsem v předchozích vzpomínkách naznačil.

Do tohoto úsilí vstupoval stát budující onu neznámou společnost. Vyžadoval od nás, stejně jako od továren, pětiletý plán, v tomto případě „badatelského výzkumu“: co hodláme objevit v následujících pěti letech, s tím, že na konci období vydáme počet ze svých činů. Netvrdím, že by se nemělo plánovat, protože objevy typu penicilinu jsou vzácné, ale v době, o níž píši, byl každý plán problematický, tím spíš pětiletý, když jsme nevěděli, zda se nám hned zítra neporouchá nějaký přístroj a na náhradní díl budeme čekat dva roky. Totéž chemikálie. O nových přístrojích ani nemluvě. Připomínám, jak nám jeden přišel se zpožděním deset let.

V tom je podstatný rozdíl od dnešního grantového systému, který sice není dokonalý, ale je jisté, že za naplánované finance bude možné koupit vše nezbytné, a to v době krátké, týdnů, někdy dnů. Nikoli let či desetiletí. Přitom se vše formuluje konkrétně, co se bude zkoumat, jakými metodami, zda už v minulosti byly získány nějaké výsledky. Je to, zjednodušeně řečeno, systém má dáti – dal.

Pětiletý plán badatelského výzkumu byl jiný svět. Do jisté míry sci-fi, neboť jsme nevěděli, jaké vybavení budeme mít. Naštěstí šéf naší skupiny a další kolega, můj někdejší školitel diplomové práce, oba již nejsou mezi námi, měli v oblasti plánování praxi. Celá léta u nás v laboratoři vypracovávali studenti diplomové práce, po pravdě, docela kvalitní, takže nejedna se objevila ve vědeckém časopise, občas dokonce prestižním, jak bychom dnes řekli. Pětiletý plán badatelského výzkumu měl koordinátora, vědce, jenž pracoval v dané oblasti, a bylo mu podřízeno několik pracovních týmů, jako byl ten náš. Vyzváni, abychom předložili nový pětiletý plán, sedli jsme si a prošli diplomové práce z několika posledních let, především ty, jejichž výsledky byly na cestě k publikování ve vědeckých časopisech. K tomu jsme přidali část vlastních výsledků, jejichž uveřejnění bylo rovněž na cestě. Názvy diplomových prací jsme trochu modifikovali, a několik vybraných se stalo tématy našich budoucích objevů v následující pětiletce. Jinými slovy – vyšli jsme z minulých výsledků, což zaručovalo, že to „objevíme“ a pětiletku splníme. Plán do budoucna vycházel z minulosti, z hotového.

Tenhle přístup, soudím, že jsme nebyli sami, s vděčností prozrazuji, protože nám poskytoval klid na další výzkum. Samozřejmě, že jsme museli přijímat nové studenty na diplomové práce, ovšem směr bádání jsme mohli podle potřeby pružně modifikovat, což se občas stávalo. Samozřejmě v rámci našich technických možností; vzpomínám, jak jsem některá měření prováděl na starém spektrofotometru v noci, protože během dne bylo napětí v síti nízké, a přístroj tudíž měřil špatně. Asi před pětadvaceti lety skončil v Národním technickém muzeu. Během pěti let bádání jsme dostávali jakousi malou sumu, hlavní náklady ale nesla fakulta, a každý rok jsme stručně informovali koordinátora o postupu v dílčí etapě výzkumu.

Pět let uteklo – nastal čas účtování. Vytáhli jsme diplomové práce, jejich obsah rozvinuli do epické šíře, protože závěrečná zpráva musela být podrobná. Studenty, jejichž práce jsme použili, jsme uvedli jako spoluřešitele. Přidali jsme něco z nových výzkumů, ale šetřili jsme je především na další pětiletku. Náš elaborát byl přepsán, nevím v kolika kopiích, přidaly se kopie publikovaných prací a pak, svázaný do rudých plátěných desek, jsme ho dodali našemu koordinátorovi. Ten svolal vedoucí týmů na obhajobu končícího pětiletého plánu.

Na takovém zasedání jsem byl. Všichni dodali tlusté desky, všichni referovali v optimistických pojmech. Sledoval jsem to jako absurdní divadlo. Znal jsem odborníky z ostatních týmů, střízlivé vědce, skutečně kvalitní. Tady ale bylo potřeba bombasticky prezentovat výsledky. Nezasvěcený posluchač by v tu chvíli mohl mít dojem, že se snad jedná o Nobelovu cenu. Nikoli, šlo jen o další pětiletku, zda bude souhlas s naším pokračováním a zda dostaneme nějaký peníz.

Přitom to byly vesměs docela slušné výsledky, i když to nebyly triumfy ražení Becquerelova či Flemingova. Byly slušné i na to, že jsme prakticky neměli přímý kontakt se zahraničními pracovišti. Těmi na západ od nás. Opačným směrem sice bývala „družba“, ale nejednou s pracovišti, která na tom byla ještě hůř než my. Takzvanou družbu vyjednávali jiní. Takže bylo úspěšně obhájeno, mohli jsme plánovat dál, a jen bych rád věděl, v jaké podobě šly tyhle podklady na vyšší místa, když uvážím, jak bombasticky zněly na této úrovni.

V naší skupině jsme se snažili hledat nápady, pracovat. Nobelova cena to nebyla. Ale neměli jsme špatné výsledky. Zadostiučinění se mi dostalo na podzim roku 1989, kdy jsem konečně směl na krátkou stáž do Německé spolkové republiky. Navštívil jsem významnou laboratoř zaměřenou na lidské krevní bílkoviny a jednu jsem tam dostal darem. Jednu z těch, jejichž výzkumem jsem se po léta zabýval. A navíc ještě jednu. Bylo to deset miligramů bílkoviny, s níž jsme nikdy nepracovali. Není divu – těch deset tisícin gramu totiž bylo vše, co tehdy na světě bylo. Tohle uznání naší práce potěšilo. A byla z toho další diplomová práce zveřejněná v prestižním časopise. Tentokrát už bez pětiletého plánování.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.