________________________________________

PRVNÍ ČLOVĚK VE VESMÍRU

Za nádherného slunečního rána odvážel autobus Jurije Gagarina a Germana Titova od montážní budovy kosmodromu Bajkonur k raketě. Najednou si jeden z důstojníků uvědomil, že na kosmonautově přílbě není žádné označení. Kdyby přistál ve vzdálené oblasti Sovětského svazu, mohli by ho lidé považovat za amerického vyzvědače, který přistál na padáku. Za jízdy tedy připsali Gagarinovi červenou barvou na přílbu azbukou CCCP.

"Číslo nesmíš nikomu prozradit!"

Na prostranství před raketou se s ním rozloučili členové státní komise, konstruktéři a přátelé. Na náhradníka Titova všichni zapomněli. Měl nastoupit místo Gagarina, kdyby mu třeba uvízlo snítko v oku, anebo byl příliš rozrušen. Ale bylo to jenom divadlo, protože by museli vyměnit křesla vyráběná na míru.
V 9.00 místního času - tedy v 7.00 času moskevského, podle něhož se řídí všechna střediska - se Gagarin vyšplhal po schůdkách na první plošinu. Tam nastoupil do výtahu, který ho odvezl ke kabině Vostoku ve výšce 35 metrů. Doprovázeli ho šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij s konstruktérem systému zabezpečení životního prostředí v kabině Fjodorem Vostokovem. Potom mu pomohli do křesla - sám by se tam v neforemném skafandru těžko nasoukal. Ivanovskij mu strčil do ruky lístek s číslem 125: "Ale nesmíš to nikomu prozradit!"
Celý let mají řídit automaty podle předem stanoveného programu, kosmonaut nesmí na nic sáhnout. Bude pokusnou osobou. Kdyby se náhodou přece jenom něco přihodilo a musel by do řízení lodi sám převzít, velitelství mu mělo rádiem oznámit číselný kód, kterým automaty odblokuje. Jenže co když se přeruší spojení? Nakonec státní komise rozhodla, že mu dají zalepenou obálku s číslem.
To je nesmysl! - uvědomili si někteří odborníci. Kdyby se kosmonaut dostal do obtíží, nemusí mít čas obálku rozlepit. A tak mu hlavní konstruktér Sergej Koroljov, vedoucí lékař Vasilij Parin a někteří další pošeptali: "Je to číslo 125."
Avšak chvilku po zavření a zamontování dveří volal Koroljov z řídicího bunkru, že jedna kontrolka ukazuje jeden nedotažený šroub dveří kabiny. Ale ne, všechny byly v pořádku! Rychle zase třicet šroubů utáhli a mezitím se přišlo na to, že vadná je kontrolka.

Všechno je rizikem

Koroljov věřil, že výprava do kosmu se zdaří. Ivanovskij měl pochybnosti, ale s nikým o nich nemluvil. Ostatně bylo to riziko spjaté s povoláním kosmonauta - a o něm, stejně jako o nebezpečí, jemuž jsou vystaveni vojenští letci, není slušné nahlas hovořit. I když na ně všichni nejednou mysleli.
Co všechno by mohlo Gagarina ve vesmíru potkat? Žádný člověk dosud nebyl ve stavu beztíže déle než 40 sekund v letadle. Může se kosmonaut za té půldruhé hodiny letu, zbláznit, dostat mořskou nemoc se strašlivými iluzemi, ztratit orientaci a schopnost cílevědomé činnosti? Anebo proletí radiačními pásy, které obklopují Zemi, či bude zasažen nebezpečným zářením při nepředvídané sluneční erupci? Anebo se do jeho lodi strefí trošku větší meteor? Anebo kvůli nějaké poruše se z vesmíru vůbec nevrátí - nevrátí se živ a zdráv? Anebo zklame některý ze systémů zajišťujících přistání? Podle fyziologa akademika Parina právě návrat představoval po technické stránce největší riziko.
V moskevském rozhlase dostali před několika dny tři obálky, které mají otevřít na zvláštní pokyn. První obsahovala oznámení o úspěšném vypuštění kosmonauta Gagarina. Druhá zprávu o jeho smrti během pokusu o přistání. A třetí mluvila o havarijním přistání na moři či v pustinách a jménem sovětské vlády žádala o pomoc. S možností, že by se stalo neštěstí během startu anebo na oběžné dráze, se nepočítalo - to by zřejmě Sověti zatajili.

Nejdřív začalo vzrůstat přetížení

Z dvaceti trysek motorů prvních dvou stupňů vyrazily oranžové plameny, raketa se chvěla, najednou ji úplně zahalil kouř, jako by chtěla celá shořet, potom dým klesl, nosič se otřásal v základech, zdálo se, že se nemůže odpoutat od Země, ale motory postupně získaly na síle.
Středa 12. dubna 1961 - 11.07 středoasijského času, 9.07 moskevského času, 7.07 středoevropského času. PRVNÍ ČLOVĚK SE VYDAL DO VESMÍRU. JMENOVAL SE JURIJ ALEXEJEVIČ GAGARIN.
"Zaslechl jsem hvízdání a narůstající hukot, ucítil jsem, jak se celý trup gigantické kosmické rakety otřásá a zvolna, velmi zvolna se odpoutává od startovací rampy," vzpomínal později kosmonaut. "Burácení nebylo silnější než v kabině reaktivního letadla, ale bylo v něm plno nových hudebních odstínů, které dosud žádný skladatel nezapsal v notách a které zatím zřejmě nevyjádří žádný hudební nástroj ani lidský hlas.
Začalo vzrůstat přetížení. Nepřekonatelná síla mě stále víc a víc tlačila do křesla. A třebaže bylo sedadlo postaveno tak, aby co nejvíce snížilo vliv obrovské tíhy doléhající na mé tělo, jenom stěží jsem mohl pohnout rukou anebo nohou. Věděl jsem, že tento stav nepotrvá dlouho, jenom co nabereme rychlost a ocitneme se na oběžné dráze."

Nezahubí člověka vesmír?

Když se dostal na oběžnou dráhu, přetížení zmizelo - v kabině zavládla beztíže.
"Úplně černá obloha mi připomněla zorané pole oseté hvězdami. Byly jasné a čisté, doslova jako přibité. I Slunce zářilo podivuhodně jasně a nebylo možné se do něho podívat, byť i přimhouřenýma očima. Je jistě desetkrát a možná stokrát jasnější, než jak je vidíme ze Země. Jasnější než roztavené železo, s nímž jsem pracoval ve slévárnách. Abych ztlumil oslepující sílu jeho paprsků, chvílemi jsem zakrýval okénka ochrannými záclonkami."
Kosmonaut neměl žádné pracovní úkoly - musel jenom vyzkoušet, jestli může člověk ve vesmíru existovat. Vědci si na zvířatech a lidech už ověřili, že přetížení a vibrace se dají přežít. Jenže nikdo nevěděl, co s lidským organismem udělá déletrvající stav beztíže. Pravda, pokusní psi a v Americe šimpanzi se nesetkali se žádnými velkými obtížemi. Přesto se všichni obávali, že se mohou najednou objevit překážky, s nimiž nikdo nepočítal. Co když je lidský mozek uzpůsoben k tomu, aby pracoval jenom v pozemských podmínkách, v pozemské tíži? Může člověk v beztíži polykat, neuvízne mu v hrdle jídlo a pití? Nepostihnou ho nějaké psychické obtíže?
Kosmonaut se najedl a napil, jenom mu vadilo, že nemohl dost otevírat ústa.

Rotace nesla smrt

Po necelé půldruhé hodině letu se zapnuly automaty pro řízení sestupu. Teď se měl od kulovité kabiny s člověkem oddělit válec s přístroji. Avšak nic se nedělo. Pyrotechnika obě tělesa od sebe odtrhla, jenže je pořád spojoval elektrický kabel. Kabina začala rotovat. Už nepotřebný přístrojový modul by mohl kabinu destabilizovat, takže by do hustých vrstev atmosféry nezamířila svým tlustým ochranným krytem, který má při průletu shořet, nýbrž některou méně chráněnou částí. A to by byl s kosmonautem amen.
Gagarin to oznámil sledovacím stanicím - nic víc dělat nemohl. Třebaže věděl, že mu hrozí smrt, zůstal klidný.
Kabina připoutaná k přístrojovému úseku rotovala. Lékaři se obávali, aby Gagarin neupadl do bezvědomí. Když se toto neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel přepálily. S desetiminutovým zpožděním oproti plánu. Přetržení kabelu kouli vymrštilo a udělilo jí rotaci. Kosmonaut málem ztratil vědomí. "Začal jsem vidět kontrolky na palubní desce rozmazané a všechno jako by mi zešedivělo."
Naštěstí rotace ustala a kabina letěla po plánované návratové dráze. Správně se natočila zadní částí s ochranným krytem proti žáru do atmosféry. Obklopila ji horká plazma přes 2000 stupňů, která okusovala ochranný kryt a znemožňovala spojení - to je normální.
"Její plášť se rychle rozpaloval a já viděl záclonkami na oknech děsivě rudý obraz plamene běsnícího okolo ní. Ačkoliv jsem seděl v ohnivé kouli, řítící se dolů, v kabině bylo jenom 20 stupňů. Stav beztíže dávno zmizel a vzrůstající přetížení mě tisklo do křesla. Rostlo neustále a bylo mnohem větší než po startu." Vzrůstající přetížení zamáčklo kosmonauta do křesla. Několik desítek vteřin dokonce váží osmkrát víc než normálně.

Návrat na padácích

Ve velké výšce nad Zemí se nad kabinou otevřel nejprve výtažný padáček, následoval brzdicí padák a nakonec hlavní padák. Předpokládá se, že loď dopadne rychlostí okolo 12 metrů za sekundu. To je pro člověka nebezpečné. Konstruktéři nedokázali kabinu víc zbrzdit. Proto rozhodli, že ve výšce 7 kilometrů se kosmonaut i s křeslem katapultuje. Automat vystřelil kosmonauta i s křeslem, které se od něho vzápětí oddělilo, a on jenom s nouzovým balíkem na šňůře se snášel na padáku. Kabina padala ještě tři kilometry a teprve potom i ji začal brzdit vlastní padák.
Před vypuštěním vypočítali odborníci, že kosmická loď přistane v oblasti Kujbyševa. V průběhu letu své výpočty pravili - 110 kilometrů od Stalingradu. Nakonec zamířila ke městu Engels vedle Saratova v Kujbyševské (dnes opět Samarovské) oblasti na levém břehu Volhy. Takové rozdíly ve výpočtech nemusely nikoho udivit - vždyť kosmonautika teprve začínala.
Vostok dopadl v 10.55 moskevského času na zoraném poli kolchozu Leninova cesta u vesnice Uzmorje, jihozápadně od Engelse. Pouhých deset metrů od prudkého srázu nad Volhou, ale asi dva kilometry od Gagarina, jehož dělilo od strmého břehu 30 metrů. Třebaže měl kosmonaut ve výbavě nafukovací člun, mohl dopad do rozbouřených vln největší ruské řeky jeho návrat zkomplikovat. A samotná loď s otevřenými dveřmi se tam mohla utopit.
Málokdo si uvědomoval, že Gagarin za sebou nemá celý jeden oblet Země - od místa přistání do místa vypuštění leží ještě 1500 kilometrů. Nebyl to tedy kosmický let, ale na to nikdo nepomýšlel. Podle přísných pravidel Mezinárodní letecké federace neměl být jeho rekord uznán z jiného důvodu - pilot musí při návratu sedět ve své kabině. A to šest výprav lodí Vostok nesplňovaly. Při jednání s Leteckou federací to sovětští delegáti nepřiznávali, nýbrž lhali.
První kosmonaut světa Jurij Gagarin se šťastně vrátil z vesmíru. Po 108 minutách letu.

GAGARINŮV ŽIVOT V DATECH
9. března 1934 narozen ve vesnici Klušino ve Smolenské oblasti
1949-1951 učeň slévárenství ve Ljubercích u Moskvy
1951-1955 studentem průmyslovky v Saratově, začal i amatérsky létat
1955-1957 posluchačem vojenského leteckého učiliště v Orenburgu
1957-1960 stíhacím pilotem na základně Nikel u Murmanska
16. března 1960 zahájil spolu s 19 dalšími stíhači přípravu na let do vesmíru
12. dubna 1961 startoval do vesmíru na palubě lodi Vostok
1963 jmenován zástupem náčelníka Střediska pro výcvik kosmonautů, současně opět zahájil výcvik
1965 určen za náhradníka ke zkušebnímu letu nové lodi Sojuz
27. března 1968 zahynul při cvičném letu na stíhačce Mig-15
30. března 1968 pohřben do Kremelské zdi

VŠICHNI SE UČILI V PEENEMÜNDE

Když se britští a američtí odborníci seznámili v létě 1944 se zbytky rakety, která omylem dopadla do Švédska, a s další, kterou ukořistili polští odbojáři v močálech poblíž střelnice v Blizně, její velikost je překvapila. Byla dlouhá 13 metrů - takového obra si zatím nikdo z nich neuměl představit. Už před rokem poslali bombardéry nad středisko v Peenemünde na poloostrově Usedom, aby veškerý nacistický raketový výzkum zlikvidovaly. Nicméně podrobnosti o tamních projektech jim chyběly.
Už dřív americký štáb se rozhodl, že s jeho bojovými oddíly půjdou i specialisté. Především chtěli vědět, jak daleko dospěli Němci s vývojem atomové bomby, letadel, plynů a dalších bojových prostředků, teď přibyl další úkol - velké rakety. Sověti vyslali své specialisty až na dobytá území.
Po náletu na Peenemünde rozhodl Berlín, že musí jak výzkum, tak výrobu všech těchto raket rozptýlit na celé území říše i okupovaných zemí. Proto bylo pátrání po nacistických odbornících, jejich laboratořích a továrnách složitější.
Když už nacistické Německo dodýchávalo, rozhodl se šéfkonstruktér rakety A-4/V-2 Wernher von Braun, že bude lepší, když se nechají zajmout od Američanů. S mnoha svými kolegy vyrazili do Bavorska, kde na ně počkali a ochotně jim ukázali, kde ukryli svou projektovou dokumentaci a kde jsou dosud nevystřelené rakety.
Upozornili je na velkou podzemní továrnu u Nordhausenu, tedy na území, které podle dřívějších dohod mezi Spojenci připadlo do sovětského okupačního pásma. Američané odtamtud odvezli 68 exemplářů V-2 schopných okamžitého použití a 12 000 tun součástek na další rakety - na odvoz potřebovali přes 340 železničních vagonů.
Později odvezli von Brauna a 125 jeho inženýrů do USA, aby tam vyvíjeli rakety. Rovněž Sověti, které vedl Sergej Koroljov, hledali odborníky, rakety a plány. Měli menší štěstí - získali pouze odborníky nižšího kalibru a asi dvě desítky raket.
Studium rakety A-4/V-2 přivedlo sovětské, americké, britské a všechny ostatní specialisty k pronikavé změně v myšlení. V technice se nikdy nic neobjevuje schválně dvakrát. Konstrukce této rakety vytvořila předpoklady pro kvalitativně novou epochu raketové techniky - pro stavbu velkých řízených raket. Na jeho základu postavil Koroljov nosič R-7, který po různých úpravách slouží dodnes, na von Braunových raketách létali američtí kosmonauti okolo Země i na Měsíc.
Proč měli Sověti na přelomu padesátých a šedesátých let takový náskok před Američany? Sovětští odborníci museli na příkaz svého vůdce Josefa Stalina vyvinout silnou raketu, která by nosila jaderné bomby na Ameriku. Strategické bombardéry by takovou dálku nezvládly. A tuto R-7 použili k cestám do vesmíru. USA takové nosiče nepotřebovaly, protože měly okolo sovětského území síť leteckých základen, ze kterých vzlétaly bombardéry proti SSSR. Teprve po Sputniku a Gagarinovi zmobilizoval Washington své síly k rozvoji raketové techniky.
Kosmonautika se tedy zrodila z potřeb studené války. Kdyby proti sobě nestály tyto dvě supervelmoci, lidstvo by otevíralo vesmír o mnoho let později.

SMRT STÁLE NEJASNÁ

Jurij Gagarin zahynul spolu se svým instruktorem Vladimírem Sergejevičem Serjoginem ve středu 27. března 1968 ve cvičném letadle MiG-15. Jejich smrt nebyla dodnes jasně vysvětlena.
Před půldruhým měsícem začal trénovat, aby si udržel pilotní návyky. Plukovník Serjogin byl zkušený válečný letec, jeden z nejlepších. Startovali z letiště Čkalovskoje poblíž Hvězdného Městečka. Podle názoru Mariny Popovičové, ženy kosmonauta a známé zkušební letkyně, zašel první kosmonaut hodinu před odletem za náčelníkem letiště generálem Puškem, aby mu vyčinil - stroje, na nichž musí kosmonauti cvičit, jsou staré, motory opotřebované, a proto není jejich provoz bezpečný. Počasí bylo horší, než předpovídali meteorologové. Proto se Serjogin rozhodl zkrátit let na minimum. Po dvanácti minutách Gagarin oznámil, že se vracejí. Třicet vteřin nato zmizel jejich stroj z obrazovky radaru. Katastrofa! Až večer našly záchranné helikoptéry trosky letadla 65 kilometrů od letiště, nedaleko osady Novoselovo. Stroj neměl černou skřínku, která by zachycovala jeho technický stav.
Kreml jmenoval vyšetřovací komisi v čele s ministrem válečného průmyslu Dmitrijem Ustinovem měla těžký úkol. Nakonec vydala zprávu, podle níž k ničemu určitému nedospěla - skutečnou příčinu zřejmě potřebovala zamlčet.
V roce 1989 se pokusila přešetřit tuto tragickou nehodu nová komise, v níž byli kosmonauti German Titov a Alexej Leonov, známý aerodynamik generál profesor Sergej Bělocerkevskij a další odborníci. Dospěli k závěru, že během cvičného letu obou pilotů byla porušena celá řada pravidel, havárie přišla náhle a nepředvídaně, přičemž posádka se jí snažila do poslední vteřiny odvrátit. Sám Bělocerkevskij se přiklonil k verzi o vlivu neznámé nadzvukové stíhačky, do jejíž větrné stopy se MiG-15 dostal a byl smeten.
Začátkem devadesátých let proběhla o příčinách této havárie v ruském tisku diskuse. Státní komise nejspíš zatajila její skutečné příčiny, protože odhalení by mohlo způsobit zemětřesení na velitelství letectva. Někteří odborníci připomněli tvrzení o cizím stroji, který zavinil pád. Na to jsou rozporné názory. Proti svědectví Leonova a dalších kosmonautů, stejně jako kolchozníků, kteří slyšeli zvuk patrně nadzvukové stíhačky Suchoj-11, stojí úřední tvrzení, že v oblasti Gagarinova letu se nic jiného nepohybovalo. A proto také nikdo situaci, kdy se MiG-15 dostane do větrné stopy nadzvukové stíhačky, nemodeloval.
Leonov nesouhlasil. Komise se vyhnula verzi o dalším stroji proto, že by tím odkryla hrubé narušování pravidel bezpečnosti nad moskevským nebem.
Novinář Sergej Leskov ve vládním listu Izvěstija po dvaceti letech tvrdil, že "státní komise se úmyslně z ideologických a odborných důvodů vyhnula skutečným příčinám katastrofy".
Není pravda, že oba letci byli pod vlivem alkoholu, a to že způsobilo jejich zkázu, jak se občas tvrdí. Před každým letem musí piloti absolvovat lékařskou prohlídku, při níž by se na to přišlo, a pozdější rozbor jejich krve nic takového nenaznačil - uvedl Leskov.
Zato nadřízení se při přípravě tohoto cvičeného letu dopustili zanedbání řady služebních povinností. Oběma pilotům dali stroj starý patnáct let, který měl za sebou dvě generálky, motor dokonce čtyři. Navíc u němu nechali dvě přídavné nádrže, což trojnásobně snižovalo aerodynamické vlastnosti stroje. Je zajímavé, že ani před katastrofou, ani po ní nikdo nezkoušel, jak let v takové konfiguraci vypadá.
Teprve zpráva speciální komise kontrarozvědky tajné policie KGB, vedená Nikolajem Dušinem, na skutečné viníky ukázala. Zůstala tajná, jak bylo tehdy zvykem, takže ji mohl bývalý důstojník této zpravodajské služby Andrej Pavlov otisknout v deníku Komsomolskaja pravda až v březnu 2003. Havárii zavinili příslušníci pozemního personálu, kteří letadlo špatně připravili a jeho posádku špatně řídili.
Let z letiště dirigoval podplukovník J., známý svou zapomnětlivostí a vydáváním chybných rozkazů. Špatně analyzoval předpověď počasí. Za takové situace nesměl nechat letadlo s Gagarinem a Serjoginem odletět. Vzápětí po něm povolil start dalšího stroje, takže kosmonautův mig musel odletět do jiné oblasti. Mechanici nechali u tohoto letadla přídavné palivové nádrže a posádce o nich neřekli. Ovšem tyto nedostatky katastrofu ještě nezpůsobily.
Letadlo se uprostřed dvou oblaků dostalo do vývrtky. Piloti se rozhodli, že ji vyberou střemhlavým letem. Netušili, že k tomu nemají dostatečnou výšku. Podle názoru kontrarozvědčíka Medveděva je dezorientovala nesprávná informace o hladině těchto mraků - byly totiž mnohem níž, asi o 400 metrů. A proto mohli narazit do země obrovskou rychlostí 690 kilometrů za hodinu.
Bělocerkevskij tvrdil, že Gagarinovi a Serjoginovi chybělo k úspěšnému dokončení manévru 250-300 metrů. Dušinova tajná zpráva to víceméně potvrdila.
ČTK vydala 8. 4. 2011 zprávu z Moskvy, podle níž není vyloučeno, že se letadlo vyhýbalo balonové sondě, a to vedlo k jeho pádu.

UTAJOVACÍ MÁNIE

V Bílém domě věděli o vypuštění prvního kosmonauta světa dřív, než zprávu o tom odvysílal moskevský rozhlas. V sovětské metropoli se to zdrželo tím, že ministr obrany musel podepsat rozkaz o povýšení nadporučíka Gagarina rovnou na majora. Ovšem o přípravách k jeho startu Sověti vůbec neinformovali - pro svět to bylo překvapení. A o malérech, které tento fenomenální let doprovázely, jsme se dovídali s mnohaletým zpožděním. V Sovětském svazu panovala odedávna utajovací mánie ve všech oblastech. Vycházela z pocitu ohrožení od ostatního světa i ze zkušeností z druhé světové války. Jakmile Němci okupovali nějaké město, vybírali si rukojmí podle telefonního seznamu - proto byly tyhle seznamy dlouhá léta tajné.
K tomu musíme připočítat ještě snahu chlubit se pouze úspěchy, zatímco havárie - byť jsou v každém technickém odvětví přirozené - utajovali. Nikdo tedy nevěděl, kolik raket a družic ztroskotalo. Není proto divu, že než si Američané začátkem šedesátých let vytvořili spolehlivý systém špionážních družic, měli z raketové převahy Sovětů obavy. Předpokládali totiž, že rakety typu R-7 používané ke kosmickým startům jsou malou součástí bojového arzenálu - ve skutečnosti se vyráběly po kusech a jejich vypouštění do vesmíru bylo vlastně testováním spolehlivosti. Deset let ji utajovali - poprvé ji předvedli na pařížském aerosalonu v létě 1967.
V utajovací mánii pokračovali dál. Přes deset let trvalo, než jsme se dověděli, že první tým kandidátů kosmických letů čítal dvacet stíhačů. Vyhození některých z nich z výcviku vyšlo najevo až za Gorbačova. Nikdy jsme se dopředu nedověděli, že plánují automatické sondy k Měsíci a k planetám. A když nějakou vypustili a ona selhala, zařadili ji do všeobjímajícího programu Kosmos, což byla hlavička, kam dávali všechno, co chtěli před světem skrýt. Americké a britské tajné služby, stejně jako amatérští astronomové, postupem času vyvinuli metody, jejichž pomocí dokázali identifikovat význam těchto družic. Skupina nadšenců z jednoho britského gymnázia dokonce objevila tajný sovětský kosmodrom Pleseck. Americké sledovací stanice v okolí SSSR a špionážní družice nakonec všechnu činnost na raketových základnách hlídaly a dokázaly určovat, co se tam děje.
Samozřejmě když zahynuli kosmonauti v lodích Sojuz, musela to Moskva ohlásit. Důvody těchto havárií však zakamuflovala.
Teprve když Michail Gorbačov ohlásil z kremelského trůnu otevřenost (glasnosť), začaly se odkrývat archivy, odborníci se učili hovořit bez závoje cenzury - a před námi se odkryl skutečný svět sovětské raketové techniky a kosmonautiky se všemi svými potížemi a maléry. Přesto dodnes úplně všechno nevíme. Například teprve minulý týden zveřejnil ruský novinář Anton Pěrvušin informaci o tom, že Gagarinův Vostok měl původně přistát jinde.
Postupně se také začali vynořovat na veřejnosti vedoucí konstruktéři. Do té doby odtajnila Moskva jenom legendární konstruktéry Sergeje Koroljova a Vladimíra Čelomeje v okamžicích jejich úmrtí.
Naproti tomu americká NASA zahlcovala svět tolika informacemi, že se zdálo, že nic neutajuje. Avšak v téhle záplavě informací neodborníkům uteklo, že asi pět procent rozhodujících údajů se v tiskových zprávách neobjevuje - toho si všimli jenom příslušní specialisté.
Můžeme říct, že zatímco Američané rozvinuli metody sebepropagace do ohromných rozměrů, Sověti se soustředili na zdokonalení systému utajování plus komunistické propagandy. Když chtěli západní novináři vědět, jaké palivo pohání rakety, odpověděl Nikita Chruščov příznačně: "Naše rakety pohání socialismus."

AMERIČANÉ O GAGARINOVI NEPOCHYBOVALI

První člověk na Měsíci Neil Armstrong napsal do pamětní knihy Hvězdného Městečka: "Gagarin nás všechny pozval do vesmíru."

Gagarin nebyl prvním člověkem ve vesmíru! Tohle tvrzení rozšiřovali někteří západní novináři včetně komunistických, kteří měli tradičně blíž k moskevským pramenům. Kosmonaut Alexej Ledovskij prý zahynul v roce 1957 při letu po balistické dráze z kosmodromu Kapustin Jar. A při obdobném pokusu přišel o život následující rok Terentij Šiborin. Třetí experiment prý odnesl o rok později Andrej Mitkov. Tvrdila to italská tisková agentura Continentale s odvoláním na nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze.
Dosud neznámý kosmonaut se zabil v květnu 1960, když se jeho kabina na oběžné dráze dostala do obtíží s manévrováním. V září zahynul nejmenovaný kosmonaut, možná Pjotr Dolgov, při havárii rakety na startovací rampě.
Z jedné podivné sovětské družice zachytili 4. února 1961 italští radioamatéři přenos tlukotu lidského srdce, který brzy ustal. Prý kroužili okolo Země dva sovětští kosmonauti, podle jiných pramenů byli tři: Bělokonov, Kačur a Gračov.
Začátkem dubna 1961 obletěl Vladimir Iljušin třikrát okolo Země, ale při návratu se zranil. Uprostřed května 1961 zachytili někteří radioamatéři v Evropě slabé volání o pomoc, které prý pocházelo od dvou sovětských kosmonautů. Dne 14. října 1961 se dostala sovětská loď s několikačlennou posádkou vlivem slunečních erupcí na špatnou dráhu a ztratila se v dalekém vesmíru.
I v listopadu 1962 zaznamenali italští radioamatéři volání o pomoc z kosmu - podle některých zdrojů tehdy zahynul kosmonaut Bělokonov. Pokus o vypuštění druhé kosmonautky skončil 19. listopadu 1963 tragicky. Jeden anebo více lidí zahynulo, opět podle italských amatérů, v dubnu 1964.
Kupodivu všichni vysoce postavení sovětští uprchlíci na Západ - diplomati, vyzvědači a vědci - se o ničem takovém nezmiňovali.
Tyto pověsti rovněž vyvracel i Charles S. Sheldon, šéf výzkumného oddělení kongresového archivu, napojeného na zdroje CIA, nejvýznačnější americký znalec sovětské kosmonautiky. Například v listopadu 1967 napsal ve zprávě pro členy Kongresu toto: "Do roku 1967 žádná země neztratila během kosmického letu nějakou kosmickou posádku. U nás zahynulo několik mužů při leteckých neštěstích. Jestli měli Sověti podobné havárie, nevíme, ale jeden muž, který mohl mít nějaký vztah ke kosmickému programu, ale o němž nebylo řečeno, že šlo o kosmonauta, se zabil na padáku. Zprávy o tom, že mnoho Rusů zahynulo ve vesmíru, je obtížné vyvrátit, protože jsou tak tvrdošíjné, doprovázené jmény a daty. Dokonce i tak vynikající informátor, jakým byl Oleg Peňkovskij [plukovník sovětské vojenské výzvědné služby GRU a současně americký špion], se ve svých výpovědích britským a americkým zpravodajcům zmiňoval o těchto potížích. Američtí vládní úředníci však několikrát dosvědčili před Kongresem, že o takových sovětských ztrátách nemají USA žádné poznatky."
Když za Michaila Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let propukla glasnosť a když se později po rozpadu Sovětského svazu v moskevských sdělovacích prostředcích přetřásaly všechny možné aféry, nikdo Gagarinovo prvenství nezpochybnil. Ano, zahynulo několik kandidátů při výcviku na Zemi, o život přišli dobrovolníci, kteří zkoušeli různé prostředky pro kosmonauty, později se někteří dobyvatelé kosmických výšin zabili - ale to je všechno.
Kdyby Gagarin nebyl prvním člověkem ve vesmíru, nejdřív bychom se to dověděli z Washingtonu - Američané postavili okolo Sovětského svazu důmyslnou síť sledovacích stanic, která registrovala všechno, co se dělo na sovětských raketových základnách. Start Vostoku zaznamenal americký radar v Turecku, o 13 minut později zachytila sledovací stanice na Aleutských ostrovech vypuštění člověka. Do Bílého domu přišla zpráva o této události 23 minut od vypuštění. Prezident John Kennedy, kterého na tuto možnost upozornil ředitel výzvědné služby CIA už večer, chtěl, aby ho kvůli tomu nebudili - dozví se to ráno.

VÝZVA PRO AMERIČANY - ZROD PROJEKTU APOLLO

První družici vypustili Sověti v říjnu 1957, Američané až začátkem následujícího roku. Teď se situace opakovala - první člověk startoval do vesmíru opět z Bajkonuru, nikoli ze základny na Floridě. Američané dokázali vypustit 5. května Alana Sheparda k balistickému skoku v kabině Mercury na 15 minut. Další obdobný skok uskutečnil Virgil I. Grissom 21. června. Okolo Země vylétl až následující rok 20. února John H. Glenn, který tam strávil pět hodin.
I v druhém kolu závodu o vesmír a o státní prestiž tedy vyhrál Sovětský svaz.

Ať to stojí, co to stojí!

Nového amerického prezidenta Johna Kennedyho tento neúspěch deprimoval. Požádal své poradce, aby mu navrhli takový projekt, který bude pro Rusy obtížný, nezvládnutelný. Po několika diskusích mu řekli: "Jedině vysazení člověka na Měsíci. Ale bude to stát víc, než výroba prvních atomových bomb za druhé světové války." Prezident byl rozhodnutý: "Ať to stojí, co to stojí!"
A 25. května 1961 vystoupil v Kongresu, kde řekl:
"Jsem přesvědčen, že tento národ si může stanovit za cíl vyslat člověka na povrch Měsíce a dopravit jej bezpečně zpět na Zemi dříve, než uplyne toto desetiletí. Žádný současný kosmický projekt nebude mít na lidstvo větší dopad, nebude důležitější pro dlouhodobý průzkum vesmíru a žádný jiný nebude tak obtížný a nákladný při realizaci… Pokud chceme vyhrát boj, který nyní probíhá ve světě mezi svobodou a tyranií, pak dramatický čin, který se udál před několika týdny, stejně jako Sputnik v roce 1957, by nám měl předvést, jaký vliv má toto dobrodružství na myšlení lidí všude tam, kde se rozhodují, jakou cestu si nakonec vyberou."
To byl podnět k zahájení projektu Apollo - prvního ryze mírového vědeckého projektu, úkolu, jaký dosud neměl obdoby.

Chruščov nebral Američany vážně

Ovšem sovětský raketokosmické program byl tak rozběhnutý, že Moskva ještě několik let ve vesmíru trumfovala: první den ve vesmíru (German Titov v srpnu 1961), první skupinový let dvou lodí (Vostok 3 a Vostok 4 v srpnu 1962), první žena v kosmu (Valentina Těreškovová v červnu 1963), první výstup člověka do otevřeného vesmíru (Alexej Leonov v březnu 1965).
Mohutná americká vědecká a průmyslová základna však zmobilizovala všechny síly, ve špičkových letech pracovalo v továrnách a ústavech na 600 tisíc lidí, a začala přebírat otěže. Sovětský vůdce Nikita Chruščov nebral Američany vážně - to přece nemohou zvládnout. Stále počítal s tím, že do roku 1980 předběhne Sovětský svaz Spojené státy ve výrobě oceli, cementu a dalších produktů, na nové vynálezy a objevy vůbec nepomýšlel. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov na něj naléhal, aby uvolnil prostředky na lunární program - s tím souhlasil až na jaře 1964, tři roky po Kennedym.
Vývoj mohutné rakety N-1 pro lunární operace, stejně jako další stroje a zařízení, však brzdili generálové - ti potřebovali bojové rakety a ne nějakou superraketu pro kosmické závodění. Navíc nepřátelství mezi jednotlivými generálními konstruktéry dospělo do takového stádia, že Kreml projekt rozdělil: jedna skupina dostala za úkol raketu a loď pro oblet Měsíce lidmi, zatímco druhá jinými stroji přistání na jeho povrchu. Plýtvání, jaké nemá obdoby!

Čtení z bible o Vánocích u Měsíce

Američané postavili dvě generace kosmických plavidel: dvoumístné Gemini, na kterých se kosmonauti učili řemeslu, a třímístné Apollo určené pro Měsíc. A také rodinu raket Saturn, přičemž Saturn 5 měl vynášet na dráhu okolo Země náklad o 140 tunách. Sověti vyvinuli novou loď Sojuz. Jejich nosič N-1 byl slabší, měl nosnost maximálně 90 tun. Saturn 5 poprvé odstartoval 9. listopadu 1967, zatímco nosiče N-1 čtyřikrát havarovaly, poprvé v zimě 1969.
O Vánocích 1968 přiletělo Apollo 8 se třemi Američany k Měsíci a začalo okolo něho kroužit. Na Štědrý den četla jeho posádka před televizními kamerami z bible - úchvatný zážitek.
A v červenci 1969 stanuli Neil Armstrong a Buzz Aldrin na povrchu Měsíce, zatímco Michael Collins kroužil v mateřské lodi Apollo 11 okolo něho. Polovina obyvatel planety, kde nevládly autokratické režimy, sledovala jejich odvážné kroky na domácích televizorech - opět pohledy, jaké jsme dosud neznali.

Mohli Rusové zvítězit?

Ještě pět dalších výprav úspěšně přistálo na Měsíci. Jedině Apollo 13 havarovalo, ale díky vycvičenost posádky a pozemního personálu i dávce štěstí se kosmonauti ve zdraví vrátili.
Kdyby Rusové zahájili lunární program ve stejném roce jako Američané, mohli být na Měsíci první? Rozhodně ne. Jejich konstruktéři neuměli postavit silnou a bezchybnou raketu. Chyběla jim široká vědecká a průmyslová základna, správné metody řízení i peníze. Washington vydal na Apollo 25 miliard dolarů, Moskva pouze asi pětinu této sumy. V SSSR neexistovala svobodná soutěž názorů a projektů, výměna informací - všechno se utajovalo.
Závod o Měsíc, který byl vrcholným politickým a technickým soupeřením ve studené válce, tedy vyhráli Američané. Představoval rovněž vítězství demokratického světa nad komunistickými režimy.

ODVRÁCENÁ TVÁŘ SLÁVY

Jurij Alexejevič Gagarin byl obyčejný ruský vesnický kluk. Rodiče pracovali v kolchozu. Když přišli za druhé světové války Němci, museli žít v zemljance. Chlapec se vyučil slévačem a po večerech vystudoval na výbornou průmyslovku. Zahořel pro letadla a dostal se do leteckého učiliště. Vzal si zdravotní sestru Valju, s níž měl dvě děti. Létal jako stíhač na severu Ruska.
Začátkem roku 1960 prošel přísnými lékařskými kontrolami a byl zařazen do dvacítky budoucích kapitánů vesmíru. Ve Hvězdném Městečku u Moskvy pro ně vybudovali základnu. Patřil mezi nejlepší kandidáty. Proto ho velitelé vybrali k první návštěvě kosmu.

Nejlepší sovětský velvyslanec

Startoval jako nadporučík, vrátil se jako major. Byl usměvavý, přátelský, ochotný - stal se miláčkem celého světa. Jako vyslanec dobré vůle navštívil desítky zemí, hostili ho prezidenti, králové a královny, dávali mu nejvyšší vyznamenání. A tenhle prostý ruský kluk uměl mluvit s hlavami celého světa, měl přirozenou inteligenci. I doma ho povyšovali a zahrnovali funkcemi.
Ovšem na druhé straně s ním sovětští politici a generálové manipulovali. Stále musel navštěvovat továrny, školy a laboratoře, kde jako kolovrátek vyprávěl o svém průkopnickém letu - i když jeho kolegové mezitím pobývali ve vesmíru už celé dny. Musel se věnovat neznámým funkcionářům, kteří si ho předávali jako loutku. Byl z toho unavený a rozmrzelý, ale musel se stále usmívat - byl přece sovětským velvyslancem.
Jedině mezi kamarády kosmonauty se nemusel přetvařovat. Rád s nimi popíjel, dokonce i za volant svého auta si občas sedl lehce opilý - dopravních policistů se bát nemusel, každý mu salutoval. Ale do práce chodil střízlivý, na to dbal.

Na nosítkách na stranický sjezd

Třebaže byl ženatý, líbila se mu jiná děvčata. Nicméně hned první pokus o flirt mohl skončit tragicky. V září 1961 odpočíval s dalšími členy oddílu kosmonautů v sanatoriu ve městě Foros na Krymu. Jurij se choval k Valje povýšeně, zapomínal na ni, sláva mu stoupla do hlavy.
Okouzlila ho mladičká zdravotní sestra Anna. Když jeden večer odešla do svého pokoje, vytratil se za ní. Našel ji v posteli, kde si četla knihu. Chtěl ji políbit, když na zamčené dveře někdo zaklepal - Valja! Gagarin se vrhl na balkón a seskočil dolů. Čelem se udeřil o obrubník a zůstal ležet. Okolo jeho hlavy se rozlévala kaluž krve.
Lékaři ošetřili zranění na obličeji a sešili mu tržnou ránu nad obočím. Měli strach, jestli neutrpěl otřes mozku. Proto mu nařídili klid na lůžku.

V nemocnici musí zůstat měsíc!

Jeho nezdařený flirt přešel Nikita Chruščov pousmáním, bral to chlapsky. Chtěl ho mít jako slavnostního hosta na sjezdu komunistické strany. Proto nařídil, aby kosmonauta přivezli na zasedání v lehátku, třebaže on byl natolik fit, že mohl sám chodit. Nějakou chvíli směl hovořit s delegáty. Náplast na čele, která skrývala ránu, vysvětlovali malou lží: "Kosmonaut nesl malou dcerku, zakopl, a aby se jí nic nestalo, upadl s ní v náručí." Brzy ho odvezli zpátky.
Tento incident Gagarina z jeho eskapád úplně nevyléčil. Dál popíjel s kamarády a jezdil přiopilý v Moskvě, ale s milostnými avantýrami skončil, třebaže k nim měl mnoho příležitostí - některé západní filmové hvězdy se mu doslova nabízely. Když byl doma, Valja se ho snažila střežit, ale to vyvolávalo domácí hromobití.

Zavalen povinnosti i na dovolené

Jurije Gagarina jsem litoval. Když jsem s ním v létě 1966 dělal v Karlových Varech rozhovor, seděl přede mnou uštvaný člověk, který mechanicky - jakoby naučeně - odpovídal na mé otázky. Bez úsměvu a bez zájmu, jenom tím plnil svou povinnost, kterou mu někdo z nadřízených zařadil do programu. Byl v Československu na dovolené, ale místo odpočinku ho nejrůznější funkcionáři honili po besedách v továrnách a úřadech, na obědy a večeře.
Rozhovor s ním domluvil přes různé zprostředkovatele šéfredaktor Mladé fronty Miroslav Jelínek, žádný jiný český novinář tehdy s prvním kosmonautem nemluvil. Měl jsem potíž vymyslet pro něho rafinované otázky, které mu jiní novináři v mnoha zemích, jimiž projížděl, nedali, ale neuspěl jsem. Na všechny bez zaváhání odpověděl, byť někdy vyhýbavě, když jsem chtěl vědět, jestli Sověti chtějí poslat své lidi na Měsíc.

Obelhávání hrdiny

Gagarin se chtěl vrátit do vesmíru. Třebaže se scházel s nejvyššími funkcionáři Kremlu, nikdo mu nechtěl vyhovět. Každá kosmická výprava byla pokusem, který mohl skončit smrtí. A hrdinu tam pouštět nemohli. Nějak ho ukonejšit museli. V roce 1963 mu navrhli: "Vrať se do tréninku, a jakmile budeš dobře vycvičen, zařadíme tě do posádky."
Avšak nikdo to nemyslel vážně. Jenom Gagarin věřil, že se znovu podívá do vesmíru. Proto ho žralo, když některé kamarády jmenovali do posádek, kdežto jeho jméno stále nepřicházelo v úvahu.
Začal obcházet nadřízené a žádal je o zařazení. Slyšel nejrůznější výmluvy. Nakonec ho určili za náhradníka velitele zkušebního Sojuzu 1 Vladimíra Komarova. Současně dostali velitelé příkaz: "Musíte to zařídit tak, aby nikdy neletěl."
Chlácholení prvního kosmonauta tedy pokračovalo.
Když 23. dubna 1967 Komarov odstartoval, seděl Gagarin na kosmodromu Bajkonur v řídícím bunkru. Měl radost - teď bude podle pravidel velet příští lodi on. Avšak Sojuz 1 postihlo tolik vážných poruch, že musel jít hned druhý den na přistání, které se nezdařilo, a kosmonaut zahynul.
K sedmému výročí svého letu, 12. dubna 1968, měl být Gagarin povýšen na generála a jmenován náčelníkem Střediska pro výcvik kosmonautů. Avšak dva týdny před tím zahnul.

Klukovský vzor

Jurij Gagarin patří mezi nejznámější lidi 20. století. V šedesátých letech se stal vzorem pro mnoho kluků - v Sovětském svazu, ve Spojených státech i u nás. Den jeho startu byl vyhlášen Dnem kosmonautiky.
Do muzea ve Hvězdném Městečku u Moskvy vozí ruské cestovní kanceláře a úřady zahraniční turisty a hosty, přijíždějí tam rovněž zástupy ruských školáků. V jednom ze sálů si mohou prohlédnout Gagarinovy osobní doklady a jeho pracovnu, jak vypadala ve výcvikovém středisku.

LETADLEM DO VESMÍRU

Letadlo poháněné raketovým motorem mělo být prostředkem, kterým by se člověk dostával do vesmíru. Ve třicátých letech tuto myšlenku rozpracovával inženýr Sergej Koroljov v Moskvě. Avšak nástup velkých raket po druhé světové válce, které vyžadovali vojáci, ukázal jinou cestu, technicky snazší - dopravu do kosmu obstarají rakety.
Nicméně tenhle druh nosičů není příliš hospodárný, protože každá raketa se dá použít jenom jednou. Proto se v šedesátých letech konstruktéři k myšlence kosmického letadla - raketoplánu - stále vraceli. Tento stroj by měl létat vícekrát, jenom jedna menší část by se během startu znehodnotila. Když první sovětští kosmonauti studovali na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii, zvolili si jako téma komplexní diplomové práce mnohonásobně použitelnou okřídlenou kosmickou loď. Tuto studii, kterou vedl Jurij Gagarin, obhájili v únoru 1968, nicméně žádná sovětská konstrukční kancelář neměla chuť ji dál rozpracovávat.
Američané uvažovali o stavbě raketoplánu mnohem realističtěji. Na podzim 1969 plánovali rozsáhlý program - velkou orbitální stanici okolo Země a menší okolo Měsíce, vzápětí výpravu prvních lidí na Mars. Kdyby měly dopravu na oběžnou dráhu zajišťovat klasické rakety, bylo by to drahé, musíme postavit raketoplán, jehož provoz bude lacinější. Saturn 5 vynáší jeden kilogram nákladu do vesmíru za 1500 dolarů, mnohonásobně použitelný stroj by to měl zlevnit na 200-400 dolarů.
Začátkem roku 1972 se vykrystalizovala definitivní představa raketoplánu. Druhý stupeň čili orbiter, v němž bude sedět sedmičlenná posádka a kde bude místo pro 30 tun nákladu, bude okřídlený. Palivo bude čerpat ze tří přídavných nádrží, z nichž jedna po vypotřebování shoří v atmosféře, kdežto dvě menší přistanou na padácích a opět se použijí.
Při stavbě tohoto raketoplánu zápasili konstruktéři a technici s mnoha problémy. Není divu. Vždyť to měl být nejsložitější stroj, jaký dosud lidé postavili: má mít více než 2,5 milionu součástek a 370 kilometrů kabelů.
Na startovací rampu v Kennedyho kosmickém středisku NASA na Floridě instalovali první exemplář nazvaný Columbia až v dubnu 1981. John Young a Robert Crippen v něm mají létat dva dny.
Avšak v pátek 10. dubna spolu zápasilo pět palubních počítačů - nemohly se shodnout. Po šesti hodinách příprav rozhodli lékaři, že kosmonauti už jsou příliš unaveni, a proto se musí start odložit.
Columbia - monstrum vysoké 56 metrů a vážící přes 2000 tun - se nakonec vypravilo k nebi v neděli 12. dubna - shodou okolností dvacet let po Gagarinovi. Po dvou dnech kosmonauti přistáli, výprava proběhla bez závažnějších potíží.
Ovšem mezitím Washington kosmické operace značně omezil - padla orbitální stanice u Měsíce i expedice na Mars. Nebylo zapotřebí, aby každý měsíc startoval jeden raketoplán, létaly v delších intervalech. Navíc se ukázalo, že jejich provoz je velmi drahý. Vynesení jednoho kilogramu užitečného nákladu stojí 20 000 dolarů, tedy několikanásobně víc než Saturnem 5. Ani jejich spolehlivost není vysoká - dva stroje havarovaly a pohřbily své posádky. Letos jejich provoz skončí. Američtí inženýři hledají jiné možnosti startů do vesmíru - lacinější a spolehlivější.
Také Sověti postavili raketoplán, nazvali ho Buran. Měl patřit do flotily, která by se účastnila válek ve vesmíru. Opět neobyčejně drahé plavidlo. Po skončení studené války ho už nikdo nepotřeboval.
Třebaže se koncepce první generace amerických raketoplánů neosvědčila, přesto přinesla spoustu nových zkušeností a technických poznatků.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz