Zatímco nás vymetá třetí vlna Covidu a úřady nad námi vyslovily pohybový interdikt – běda ti, občane, překročíš-li bez dobrého důvodu hranici mezi okresy Praha-východ a Praha-západ! – o několik časových pásem dál pracují na tom, aby ani zemská gravitace nebyla příliš velkým protivníkem, rozhodnete-li se někam cestovat.

Řeč je samozřejmě o texaské základně Boca Chica, kde už úspěšně vyhodili do vzduchu tři prototypy nerezové kosmické lodi Starship a právě se chystají odstartovat se čtvrtým. V pondělí večer už mělo dojít k takzvanému statickému zážehu, jenže z toho bylo jen slaboučké blafnutí a dost. Zasáhla čidla, která detekovala něco nepatřičného, a raketu preventivně odstavila. Jistě k velkému zklamání tisíců fandů, kteří sledovali celý proces na obrazovkách.

Je potřeba zdůraznit, že preventivní odstavení rakety je principiálně dobře; to je totiž ten prvek, který když se používá s rozmyslem, vede ke zvyšování spolehlivosti celého procesu. Současný tažný kůň komerčního kosmického průmyslu, Falcon 9, je už natolik spolehlivý, že za mimořádnou událost se považuje i to, nedokáže-li prázdný první stupeň měkce přistát na automatické lodi, která na něj čeká na širém moři. Což je přitom mimořádně složitý manévr, který před pouhými šesti lety nezvládal nikdo na světě.

Zavalitý Starship má ještě zcela jiné ambice než štíhlá tužka jménem Falcon 9. Při sledování záběrů z pokusných „skoků“ to není pořádně patrné, ale ta ocelová raketa, která si poletuje vzduchem, je zhruba stejně vysoká jako šestnáctipatrový věžák. A přitom jde jen o necelou polovinu celého zamýšleného nosiče, který má mít ještě obří první stupeň a svojí výškou přesahovat sto metrů. Dostává se tedy do stejných rozměrů jako legendární Saturn V, který už generace pod padesát let věku nepoznala „naživo“, leda z vyprávění a historických filmů. Nosnost budoucí rakety tomu má odpovídat: něco přes sto tun na nízkou oběžnou dráhu. Pro srovnání, běžná elektrická lokomotiva má mezi osmdesáti a devadesáti tunami.

Saturn V byl krásný, ale drahý. Natolik drahý, že po prvních přistáních na Měsíci se v programu začalo škrtat, protože o peníze se hlásily i pozemské problémy. Právě extrémní koncová cena Saturnu V a jen o něco málo snesitelnější náklady na provoz raketoplánů stály za tím, že celá branže začala stagnovat a zbyrokratizovala se. Pokud je něco superdrahé, zákonitě se kolem toho časem nabalí různí vykukové, kteří doufají, že v mamutím rozpočtu se náklady na jejich mzdy ztratí. A firma řešící zakázku za miliardu nemá žádnou motivaci hledat, kde se dá uspořit milion.

Je osvěžující vidět jednou v akci právě opačný princip. Ve SpaceX porozuměli tomu, že má-li se do vesmíru cestovat levně, je potřeba “sekat lodě jako Baťa cvičky“, minimalizovat jejich složitost (protože tím se ušetří drahá pracovní místa designérů a zároveň se snižuje počet systémů, které mohou selhat) a použít suroviny, které se dají na Zemi koupi levně a ve velkém množství (např. běžná ocel místo speciálních slitin).

K tomu patří i adekvátně horečnatá fáze pokusů, při kterých se jeden prototyp rozkřápne o zem jako skořápka a druhý už se chystá ke startu o sto metrů dál. Ačkoliv to může vypadat jako plýtvání, zdaleka nejdražší komoditou v takovém záměru je čas kvalifikovaných lidí. Očouzené úlomky oceli se dají posbírat a znovu roztavit v peci; lidský čas a námaha se recyklovat nedají.

Pro všechny skalní fandy science-fiction teď nastává zlaté období, kdy se dá užívat nečekaných otřesů, pádů i úspěchů a čekat se zatajeným dechem, jestli se plavidlo, které před pěti minutami opustilo zemský povrch, zase vrátí v jednom kuse. Právě tyhle momenty, kdy už dříve fantastický stroj nabyl konkrétní fyzické podoby, ale ještě pořádně nefunguje, jsou mimořádně vděčné. Dlouhodobým cílem celého snažení je totiž vlastně – nuda. Stejná nuda, jaká provází miliontý start Boeingu 747, spolehlivého pracanta pozemských nebes. Který je mimochodem zhruba stejně starý jako Saturn V, ale na rozdíl od něj ještě létá.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

Marian Kechlibar