Posedlost měřením všeho možného je asi stejně stará jako lidstvo samo. Ve většině případů je velmi užitečná (je dobré vědět, jaké rozměry má váš byt, než si do něj pořídíte nábytek), v jiných už tomu tak být nemusí. To je i případ sociálních věd, do kterých měření vtrhlo v průběhu dvacátého století s nástupem pozitivismu. A tak se v ekonomii (o kterou půjde především), ale i v sociologii, lingvistice a dokonce i v tak nematematických oborech jako je poezie začalo s aplikací matematiky. Opět, našli bychom aplikace, v nichž má měření svůj smysl – asi nikdo nebude namítat, že pokud jde o sčítání a odčítání peněz, které si člověk vydělá, nebo počtu obyvatel určité oblasti, nenastává příliš velký problém. Jenže měření již dávno překročilo tuto míru a dnes se měří snad úplně všechno. Poslední hit mezi psychology, sociology a bohužel i ekonomy se jmenuje „indikátor kvality života“, kterým se dnes nejen mezinárodně srovnávají a hodnotí jednotlivé země, ale jímž je vedena i řada veřejných politik (sociálních i hospodářských).

Podle stránek Torontské univerzity, která patří k průkopníkům měření „kvality života“, jde o ukazatel „stupně, v němž si daná osoba užívá důležitých možností svého života“. Daný ukazatel je založen na dotaznících vyplňovaných vybranými osobami. Otázky se týkají hlavních oblastí, které mohou být podle autorů dotazníků zdrojem štěstí, spokojenosti a vůbec pozitivního životního pocitu lidí. Tázaný pak odpovídá na dvě věci – a) jakou váhu dané oblasti ve svém životě přisuzuje a za b) jak intenzivní je jeho spokojenost s touto oblastí.

Při měření lidské spokojenosti ovšem (narozdíl od objektivně definovatelných kvantit, jako je rozměr místnosti, množství peněz či počet obyvatel) narazíme na dvě obtíže:

1) Výběr oblastí, které patří do souhrnného indikátoru „kvality života“, je velmi subjektivní a velmi sporný.

2) Odpovědi dotazovaných týkající se jejich spokojenosti jsou taktéž velmi subjektivní a jen obtížně (pokud vůbec) je lze meziosobně srovnávat, natož potom agregovat (sčítat).

Ad bod 1): Torontští vědci zahrnují do ukazatele „kvality života“ mimo jiné i následující položky:

- nutriční hodnota jídel, která jím
- to, je-li člověk „svobodný (free)“, nebo naopak pln „obav a stresu“
- má-li „naději pokud jde o budoucnost“
- „blízkost lidem v mé rodině“
- „dostatek peněz“
- „domácí aktivity“ (včetně dívání se na televizi!)
- „schopnost vypořádat se se změnami v mém životě“ atd.

Každý z těchto bodů je možné kritizovat v tom smyslu, že o „kvalitě“ života toho mnoho neříká. Když budete například považovat za vrchol svého štěstí konzumaci bramborových lupínků zapíjených kokakolou, zákaz (nebo zdanění) takové konzumace sice zvýší váš indikátor „kvality života“, osobně ale budete mít pocit velké křivdy. Člověk nemusí být příliš blízký lidem ve své rodině, přesto může žít mezi lidmi, se kterými je mu dobře, proto ani intenzivní vztah k rodině „kvalitu života“ zvyšovat nemusí (a občas je tomu právě naopak). Stejně tak může považovat peníze za druhotnou záležitost a bez ohledu na to, zda jich má (objektivně či jinak smysluplně) hodně nebo málo, kvalitu jeho života to narušit nemusí. A tak by bylo možné pokračovat. Výběr jednotlivých položek tak vypovídá o tom, co vědec ze „západního“ světa považuje za faktory „kvality života“, spíše než o tom, co jimi skutečně je pro každého jednotlivého z nás. Nezapadáte do obvyklých představ šťastného a spokojeného člověka a přikládáte váhu jiným oblastem, o nichž se v dotazníku vůbec nezmiňují? Vaše smůla, budete mít nízké skóre (a možná z toho dostanete depresi).

Ad bod 2): Lidská mysl je velmi tajemná a proměnlivá. Budete-li usilovně přemýšlet o tom, jaké jsou vlastně vztahy mezi vámi a vaší rodinou, jestli máte dost peněz, jestli jste „plni obav“, a budete-li vědět, že z vašeho přemýšlení někdo bude vyvozovat nějaké obecnější závěry, pravděpodobně se to podepíše na vašich odpovědích. Karel Čapek ve svém souboru povídek O lidech výstižně charakterizoval schopnost člověka vyfabulovat si téměř jakoukoli nemoc: „Pokud je ponechán sám sobě, věnuje se pacient činnosti, kterou doporučují někteří filosofové, totiž sebepozorování a se­bepoznání; naslouchá znepokojeně veškerým hlasům svého těla, aby shledal, že teď ho píchá vpravo a nyní vlevo; nyčko je to v krku a teď zase někde v játrech nebo kde (třeba jsou to nad­ledvinky nebo slezina).“ Lze si poměrně dobře představit, jak sedíte u stolu, hryžete tužku a přemýšlíte, kdo kdy vám z vašich blízkých řekl něco ošklivého, kdy jste si naposledy chtěli něco koupit, ale nakonec jste to neudělali, protože by to nabouralo váš týdenní rozpočet, a tak dále. Nakonec můžete po usilovném sebezpytování k závěru, že svět nestojí za nic a vy jste ta nejubožejší bytost pod Sluncem (v případě, že máte obecnou tendenci k melancholii), nebo že svět je sice zlý, ale vy ho svým nezdolným optimismem přemůžete (pokud jste opačné duševní konstituce). V obou případech (přehnaného pesimismu i přehnaného optimismu) lze jen těžko hovořit o „objektivitě“ vašich odpovědí. Kdybychom chtěli tento jev pojmenovat odborně, zřejmě bychom řekli, že jde o problém Heisenbergova principu neurčitosti a paradoxu Schroedingerovy kočky aplikovaný na sociální vědy – zkoumá-li sociální vědec člověka, vždy dochází k nějakým interakcím a výsledek jeho zkoumání je těmito interakcemi ovlivněn (lidé například budou v dotaznících mít tendenci odpovídat tak, jak se od nich očekává; nebo naopak právě opačně, jsou-li rebelské povahy). Tyto problémy jsou ještě posíleny tím, když se pokusíte „dát dohromady“ různé odpovědi různých lidí. Například odpověď „spíše nespokojen“ může mít pro řadu lidí naprosto odlišný obsah, podmíněný řadou okolností. Sčítat neobjektivní výsledky a myslet si, že tím dospějete k objektivní výpovědi o „spokojenosti“ populace, je na hranici šarlatánství.

Výzkumnému týmu časopisu The Economist se také příliš nezamlouvala tato subjektivní složka v hodnocení „kvality života“, a proto šli na problém trochu od lesa – pokusili se nahradit subjektivní výpovědi dotazovaných „objektivnějšími“ ukazateli a vytvořil „objektivní“ kompozitní indikátor kvality života, do kterého vstupují číselné údaje o devíti různých oblastech lidského života. Těchto devět čísel je následně „zváženo“ podle toho, jakou váhu jim dávají účastníci výše uvedených průzkumů (v důrazu na subjektivní váhu se oba přístupy shodují). Jakkoli může být srovnání zemí podle tohoto indikátoru zajímavé (ČR se například v roce 2005 umístila mezi Barbadosem a Kostarikou - jen přesně nevím, o čem to svědčí), podrobnější pohled na jednotlivé složky tohoto indikátoru musí také vyvolat otázky po jeho skutečné „objektivitě“. Například ukazatel „míra rozvodovosti“, kterým měří „kvalitu rodinného života“ toho o ní příliš říkat nemusí. V konzervativních společnostech, kde je rozvod téměř nemožný, mohou rodiče žít de facto odděleně a přesto formálně stále spolu – přesto tím ukazatel nezhorší. Nemluvě o tom, že často je nucené soužití dvou partnerů s nemožností rozvést se pro celou rodinu větším utrpením než rozvod tohoto nevydařeného svazku. Oblast „komunitní život“ je reprezentována proměnnou „návštěvnost kostelů“ nebo „členství v odborech“. Ukazatel bude mít tendenci zvýhodňovat země, v nichž je náboženství formalizováno v relativně centralizovaných církvích (křesťané, židé, muslimové), a ani zde nelze rozlišit formální návštěvníky kostelů od těch, kteří náboženstvím skutečně žijí. Kromě toho v řadě zemí existují komunity, které do oficiálních statistik návštěvnosti kostelů vůbec nevstupují, přesto jejich dopad na „komunitní život“ jejich členů i zbytku společnosti může být obrovský. O vlivu odborů na „komunitní život“ lze také silně pochybovat a jen těžko lze usuzovat, že s klesajícím odborovým členstvím bude kvalita komunitního života nižší (vezměme třeba Spojené státy americké s nízkým počtem odborově organizovaných a zároveň relativně kvetoucí občanskou společností - minimálně ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi; nebo socialistické Československo, které vykazovalo vysoké členství v odborech, ovšem „komunitním životem“ by tento fakt označil asi jen člověk hodně věci neznalý). A opět by bylo možné pokračovat...

Ať tak, či onak, snaha o objektivní měření nejniternějších lidských pocitů naráží na problémy, které řada vědců považuje za nepřekonatelná a další velká skupina za velmi významné. Zakládat na něčem tak sporném a obtížně definovatelném např. vyhodnocování výsledků určitého opatření sociální politiky, jak se tomu dnes ve stále větší míře děje, je – mírně řečeno – hodně velká sázka do loterie.

vedoucí Centra sociálních studií Liberálního institutu v Praze