Některé zlotřilé rostliny si půjčují geny od jiných organismů. Tento ohavný zločin nepáchají v laboratořích genových inženýrů pracujících za žold nadnárodních monopolů, nýbrž v lůně matky přírody. Co s nimi?

Kukuřice s genem vypůjčeným od bakterie Bacillus thuringiensis pije krev mnoha ochráncům přírody. U nás se pěstuje s laskavým svolení Evropské unie asi na pěti tisících hektarech, což je nepatrný zlomek ploch, na nichž se u nás kukuřičný přivandrovalec z Ameriky roztahuje. Kukuřice s genem bakterie (tedy kukuřice geneticky modifikovaná čili GM) vzdoruje housenkám zavíječe kukuřičného i bez chemických postřiků, dává lepší výnosy, méně plesniví a obsahuje méně nebezpečných plísňových jedů čili mykotoxinů. Zvířata, která jsou jí krmena, nejsou zároveň otravována mykotoxiny. Mykotoxiny v mase, mléce nebo vejcích těchto zvířat nejsme otravováni ani my. Pro mlsouny biopotravin budiž mementem, že italská vláda před časem nedovolila zpřísnění normy na obsah mykotoxinů v potravinách, protože by se významná část produkce tamějších ekologických farmářů nepoužívajících geneticky modifikované plodiny ani postřiky proti plísním stala oficiálně zdraví škodlivou. A to je politicky neúnosné. Biopotraviny musí být zdravé i za cenu logického kotrmelce a zborcené zdravotní normy.

Odpůrci kukuřice s vypůjčeným genem namítají, že takovéhle genetické handly páchají jen zločinní genoví inženýři zlákaní mamonem nadnárodních monopolů. Příroda by nic tak nepřirozeného, jako je přenos cizího genu do dědičné informace pozemského organismu, neprovedla. Jako příklad vrcholné zvrácenost genového inženýrství obvykle uvedou jahodu (rozuměj jahodník Fragaria) s rybím genem, i když se žádná taková odrůda nikde nepěstuje. Obliba tohoto hypotetického příkladu zřejmě pramení z toho, že mísa jahod se šlehačkou zalitá baltickými sardinkami v oleji vyvolá nevolnost už při pouhé představě. Natož pak po konzumaci. V argumentaci tedy nejde ani tak o jahodník a rybí geny, jako o ten zvednutý žaludek. Od nevolnosti je jen kousek k označení genetiků, a genových inženýrů zvlášť, za zvrhlé zločince porušující nejen přírodní zákonitosti, ale i elementární pravidla slušného chování.

Příroda zjevně nečte články, blogy a weby zapálených ochránců přírodních zákonitostí a dopouští se už miliony let podobných zvěrstev jako genoví inženýři. Skutečným zvrhlíkem je v tomto ohledu keř Amborella trichuta. Roste si v novokaledonských pralesích a ve svých mitochondriích má uloženo celkem 31 genů pro výrobu proteinů. Plnou dvacítku získal výpůjčkou od jiných rostlinných druhů. Většinou si půjčoval u vyšších rostlin, ale hned šestkrát sáhl tento rostlinný zločinec do dědičné informace mechů. Většina půjčených genů amborelle velmi dobře slouží. Keř patří k nejstarším krytosemenným rostlinám světa a roste na Zemi víc než 130 milionů let.

Za přírodními genovými inženýry nemusíme chodit do novokaledonského pralesa. Ne tak dávno usvědčili genetici celou řadu genů z přeskoků mezi dědičnou informací rýže, prosa a bambusu. Na svědomí to mají tzv. skákající geny, které objevila už v padesátých letech minulého století americká genetička Barbara McClintocková. Tyto geny skáčou nejen po dědičné informaci své vlastní rostliny, ale občas si odskočí i na cizí rostlinný druh.

K zajímavým výměnám genů dochází při soužití parazitické rostliny kokotice Gronovovy s její obětí jitrocelem vraní nožkou. Cizopasná kokotice proniká do organismu hostitelské rostliny výběžky zvanými haustoria. Těmi si bere od oběti živiny. Intimní spojení jitrocele s jeho trapičem vytváří příhodné podmínky pro výměnu genů. Ukázalo se, že při tom mohou přejít poměrně velké úseky z DNA kokotice do DNA jitrocele. Najednou je tak přeneseno hned několik genů.

Z ještě neuvěřitelnějších genetických transakcí byl tribunálem genetiků usvědčen malý portorický stromek Ternstroemia stahlii. Jeden z jeho genů je ve skutečnosti „skládačka“. Z původního genu zbylo jen pět krátkých úseků a ty jsou doplněny pěti podstatně delšími úseky vypůjčenými od cizích rostlin, nejspíše od brusnic. O tom, že takových „genových puzzlí“ vzniklo mezidruhovou výměnou víc, svědčí „mozaikový gen“ u zázvoru Hedychium coronarium, v němž je řada „součástek“ obdobného genu zázvorů z rodu Burbidgea.

Ve výčtu zcela přirozených genetických „nepřirozeností“ bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Zajímavé příklady se nabízejí i z živočišné říše. Ale o tom třeba někdy jindy. Pro dnešek snad stačí poznání, že ať už si narýsujeme genetické hranice druhů, rodů, čeledí a dalších šuplat biologické systematiky jak chceme, nikdy nebudou tak „nepropustné“, jak se nám někdo snaží nakukat. A jaké je „poučení na závěr“? Jahody se sardinkami raději nejezte, i když znám borce, co zapíjejí bez zdravotních následků olejovky kakaem. Pokud by vám však někdo nabídl jahodu s rybím genem, tak si klidně dejte. On by to nebyl zase tak nepřirozený produkt.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora