Mužský pohlavní hormon testosteron dělá muže mužem. To ví už dnes skoro každé školou povinné dítě. Zdaleka ne každé však ví, že to platí už před narozením. Testosteron začínají vyrábět už varlátka nenarozeného dítěte v mateřské děloze. A rozhodně ne zbytečně. Nebýt této časné hormonální produkce, narodily by se všechny novorozené děti jako děvčata.

Hormon testosteron později způsobí růst vousů, přírůstek svalů a výrobu spermií. Ale pozor! Způsobí také změny chování a agresi. Ne nadarmo se o testosteronu říká, že je hormonem násilí. Díky tomuto působení bývá pro násilné trestné činy ve vězeních desetkrát více mužů než žen.

Platí to vlastně v celé živé přírodě. Větší agresivita samců při namlouvacích rituálech a při páření je vděčným tématem přírodních filmových snímků a atraktivní podívanou při toulkách divočinou. A zbavíme-li samce zdroje testosteronu uříznutím varlat, je náhle po agresi. Z divokého berana se stává mírumilovný skopec, zuřivý býk se změní na poslušného a pracovitého vola. Vždyť i pro nebezpečného násilnického sexuálního vraha je jedinou účinnou léčbou kastrace. Na rozdíl od jelena nebo býka o ni musí sám požádat. Jinak je odsouzen k doživotnímu pobytu ze mřížemi. Injekce zabraňující tvorbě testosteronu jsou sice taky účinné, ale kdo zaručí, že je bude ten násilník pravidelně brát?

Na první pohled by se zdálo, že u samiček se žádná agrese nevyskytuje. Ale chyba lávky! U vyšších živočichů je sice velice vzácná, zato však hmyzí říše oplývá samičí agresivitou. Samičky více než osmdesáti druhů hmyzu požírají své partnery před pářením, během něj nebo po něm. Platí to pro mnohé samičky pavouků a štírů. Při pobytu v zajetí jejich agresivita stoupá, ale třeba taková kudlanka nábožná i na svobodě s chutí ukousne samečkovi hlavu ještě před stykem a ten bezhlavý chudák potom v oplodňování dále pokračuje. K těm rytmickým pohybům totiž hlavu vůbec nepotřebuje, jsou prováděny reflexně.

U našeho živočišného druhu homo sapiens takováto krutá ženská agrese prakticky neexistuje. Historické prameny však uvádí, že ženy s oblibou agresi přihlížejí. V dějinách veřejných poprav tvořily ženy často převážnou část publika, i když roli popravčího, kata, zastával vždy výhradně muž. Výjimka byla učiněna pouze v roce 1936 při popravě vraha Rainese Detheye v USA ve státě Kentucky, kde popravu oběšením vykonala žena. Dějiny sexuality uvádějí, že mnohé divačky veřejných poprav pociťovaly sexuální vzrušení a při sledování popravy onanovaly.

I když je celosvětově násilnic několikanásobně méně než násilníků, vyskytnou se občas vražedkyně, které mužské pohlaví svou krutostí předčí. V poslední době se u nás v této souvislosti často uváděl případ vraždících manželů Stodolových, kde iniciativa agresí byla na ženské straně dvojice. V naprosté většině případů však mužské pohlaví v násilí vede. Totéž se týká i případů domácího násilí. Tady ovšem bývá násilí ze strany ženy častěji skryté, rafinované a dlouhodobé. O to více však vyniká svou vynalézavou zákeřností.

Pravého mistrovství v domácím násilí dosahují ženy hysterické. Vynikají v citovém vyděračství, pomluvách, skandalizování na veřejnosti, vynucováním emoční účasti, pláčem, sebevražednými demonstrativními akcemi, zveličováním vlastního utrpení. Muže často ponižuji, zesměšňují, podceňují, vysmívají se jeho pracovním a sexuálním neúspěchům, uplatňují potravinový teror a útěky z domova. Skutečné často brachiální násilí ze strany muže je pak jakousi reakcí na tyto zákeřné aktivity.

S přibývajícími lety života však dochází k zajímavým změnám mužské a ženské agresivity. Dochází k jakési výměně rolí. Většina výzkumů se totiž shoduje na tom, že s postupujícím věkem se agresivita muže snižuje, zatímco ženská agresivita stoupá. V přechodu u ženy dochází k poklesu tvorby ženských pohlavních hormonů estrogenů a progesteronu. To má vliv na změny mozkové činnosti – vylučování tzv. neurotransmiterů, které ovlivňují naše chování. Tento stav způsobí jakési „pomužštění“ stárnoucí ženy.

Mnoho žen se v tomto období života začne věnovat politice, obchodní a podnikatelské kariéře nebo spisovatelství. Žena pozvolna začne přejímat mužské způsoby chování a myšlení. Dokonce se někdy začne projevovat i nápadné řídnutí vlasů s vývojem náznaku pleše. Zvyšuje se však také ženská agresivita včetně zvýšené kriminality.

Tento jev sleduje od pradávna i lidová moudrost. V pohádkách jsou staré ženy často líčeny jako zlé, zákeřné a nebezpečné. Zlá královna a macecha bývají obligátními postavami mnoha takových vyprávění. Dokonce i Jánošíka zradila stará baba a hodila mu pod nohy hrách. „Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu,“ praví staré české přísloví, které mají Němci ovšem půvabně zveršované: „Eine böse Schwiegermutter ist des Teufels Unterfutter.“ Ano, ďáblovou podšívkou je zlá tchyně. Ostatně kdo by nějaký vtip o zlé tchyni neznal? Jihočeský psycholog docent Karel Koubek zpracoval dokonce pojednání o tzv. „socrologii“ (z latiny tchyně – socrus) s několika hrůzyplnými příběhy psychologicky zhoubného rodinného působení tchyní.

I klasická česká literatura má jeden takový působivý příběh. Svatopluk Čech v Novém epochálním výletu pana Broučka do XV. století působivě líčí setkání se zlou středověkou babou: „...lítá babizna, ve strakatém zakuklení strašidlu podobná bekala na pana Broučka s ohyzdnými posuňky. Jeho průvodce Domšík pak pravdu slyšel v jedné studentské hře velikonoční, žeť zlá baba horší nežli čert:

„Črta sě odžehnati muože –
rač zlé baby uchovati, bože.“

Na různých místech světa, bez rozdílu víry, pokroku a společenského uspořádání, vytvářejí stárnoucí ženy různé spolky a skupiny. Jejich shromáždění se často vyznačují jakousi kolektivní agresí proti mužům. Takové spolky byly už ve starém Řecku, jsou známé ze současného Iráku, Sicílie, Nepálu nebo od různých kmenů severoamerických Indiánů. V Kalifornii jsem se sám ještě nedávno setkal se spolkem postklimakterických žen, které se nazývají „Dcery americké revoluce“. V městečku Santa Cruz sice netýraly muže, ale hlídaly veřejnou morálku: slídily na veřejné pláži a dbaly o pečlivé přikrytí prsních bradavek malých děvčátek předškolního věku.

Není sporu o tom, že mužské a ženské agresivní chování se od sebe výrazně liší. Oba druhy násilného jednání prodělávají společenské změny a berou na sebe různé podoby nejen v partnerských, ale i v obecných a celospolečenských vztazích. Takovéto postoje a chování pak bývají nejen tématy povídek, filmů, románů a seriálů, ale také náplní poradenské činnosti, soudních sporů, ale bohužel i trestných činů.