Bible je dnes u nás většinou pokládána za sbírku báchorek, kterým mohou věřit snad jen staré babičky. Do století počítačů a kosmických výprav se víra v nějaké legendy z počátku našeho letopočtu prý nehodí. Podívejme se tedy na jednu z nich, „legendu o betlémské hvězdě“, a co nám k ní může říci exaktní astronomie.

Biblickým zdrojem vyprávění o třech učencích z nejmenované východní země (patrně Mezopotámie, dnešní Irák) putujících za hvězdou je 2. kapitola Matoušova evangelia. Kristovo narození spojuje s mimořádným úkazem na obloze, který přiměl východní astrology k několikatýdenní výpravě přes poušť do Jeruzaléma. Kdybychom se tak jako oni zadívali 30. května roku 6 před počátkem našeho letopočtu okolo půl druhé v noci k východnímu obzoru, co bychom viděli? Díky přesným astronomickým výpočtům a programu Stellarium pro stolní počítače si hvězdnou oblohu můžete klidně prohlížet doma v obýváku, ať je jasno nebo zataženo, v libovolné datum, libovolnou hodinu a libovolným směrem, dokonce i z libovolného místa na zeměkouli. Takže co by bylo v uvedenou dobu na východní obloze vidět z Prahy? (Písmeno E označuje východní bod na obzoru.)

Je to úkaz velice vzácný, který předtím lidské oko nespatřilo po devět století: konjunkce dvou planet, Jupitera a Saturna, a sice konjunkce tak těsná, že obě hvězdy téměř splývají v jednu. Pro astrology, kteří nebeským jevům připisují zvláštní vliv na lidské osudy, musela tato mimořádná událost na obloze znamenat také cosi mimořádného v lidských dějinách.

Planeta Jupiter je v astrologii symbolem královské moci; v římské mytologii byl Jupiter vládcem všech bohů (Řekové mu říkali Zeus). Saturna spojovala babylonská astrologie se židovským šabatem. Babylonským astrologům tudíž líbánky obou planet mohly znamenat jen jedno: narození nového, mocného židovského krále. Znali možná i Bileámovo proroctví o hvězdě, která vyjde z Jákoba (Numeri 24,17) a od dob Danielových měli i jakési povědomí o očekávaném Mesiáši. Pozoruhodné je, že po 30. květnu se obě planety od sebe vzdalují, aby se znovu přiblížily 3. října. Dvě senzační konjunkce během pěti měsíců, to bylo něco neslýchaného! Pro ctihodné učence dostatečný důvod k tomu, aby se tříčlenná delegace vydala z Mezopotámie do Judeje novorozeného krále vyhledat a složit mu poklonu.

Zbytek známe z evangelií: v jeruzalémském královském paláci žádné novorozeně nenašli, ale povolaní znalci starých proroctví označili za pravděpodobné rodiště Betlém. Dvojhvězda Jupiter-Saturn to potvrdila: při pohledu z Jeruzaléma stála přímo nad Betlémem. Moderní astronomická věda tak napovídá, že tzv. „betlémská hvězda“ nemusí být pouhým výplodem bujné náboženské fantazie, ale může znamenat reálný nebeský úkaz, dokonale načasovaný. Ti astrologové nebyli žádní prosťáčci, kteří se dají opít rohlíkem, patřili k tehdejší učenecké elitě a byli dost chytří na to, aby se netrmáceli dva měsíce pouští kvůli nějakému pochybnému přeludu.

Zbývá vysvětlit ten letopočet. Jak se mohl Kristus narodit v roce 6 „před Kristem“? Tento zmatek má na svědomí Dionysius Exiguus, učený člen Vatikánské kurie, který počátkem 6. století navrhl změnit dosavadní označování roku podle úřadujícího konzula na číslování od Kristovy inkarnace. Při výpočtu tohoto výchozího data se však dopustil chyby, takže počátek jím stanoveného a církví přijatého letopočtu Anno Domini je oproti skutečnému Kristovu narození o pár let opožděn. A aby byl zmatek ještě větší, používají astronomové pro první rok křesťanské epochy číslici nula, zatímco v občanském letopočtu, jak jej používají historikové, se roky číslují od jedničky:

Závěrem nezbývá než znovu připomenout, že celá předchozí úvaha vychází z předpokladu, že Matoušem zmíněnou „hvězdu na východě“ lze ztotožnit s onou mimořádnou konjunkcí Jupitera a Saturna v roce 6 před křesťanskou érou. Tuto hypotézu vyslovil už Tertullián (cca 160-220) a dobře zapadá mezi ostatní historické údaje, na jejichž základě vymezili historikové Kristovo narození rokem 7 až 4 před naším letopočtem.