Představte si, že se vám na obrazovce počítače zcela náhodně objevuje obrázek. Někdy je vlevo, jindy naopak vpravo. Vaším úkolem je uhodnout, na které straně se příště objeví. Máte padesátiprocentní šanci, že se strefíte. Jenže co když se vám to bude dařit třeba v 85 % všech případů? Pak by to asi nemohla být náhoda. Vysvětlení existuje celá řada. Můžete být například domluveni s někým, kdo rozhoduje o tom, kde s obrázek objeví, a ten se ve většině případů řídí vaší volbou. Prostě jen umístí obrázek tam, kde jste ho vy „předpověděli“. Ještě jednodušeji řečeno – tohoto výsledku lze dosáhnout podvodem. Pokud ale všechny možnosti podvodu vyloučíme, zbývá jediné vysvětlení. Jste jasnovidec a umíte předvídat budoucnost. Víte, co přijde, co nás čeká a co nás nemine.

Krásná představa, že? A teď si představte, že to není jen hypotetický příklad, ale fakt. Navíc „vědecky dokázaný“! Daryl Bern z Cornell University publikoval ve vědeckém časopise Journal of Personality and Social Psychology studii, jež dokazuje, že dobrovolníci uhodnou, na které straně obrazovky se objeví obrázek, v 53,1 % případů. K 85% to má daleko, ale i tak je takový výkon za hranicí statistické významnosti. Pravděpodobnost, že takový výsledek bude dosažen náhodou je pouhé 1 %. Dodejme, že už pětiprocentní pravděpodobnost omylu se bere ve vědě za důkaz, nad jakým neradno ohrnovat nos. Fenomény, za něž ručíme s jistotou přesahující 95 % bereme za vědecky prokázané. Bern dokázal jasnovidectví v osmi z devíti publikovaných experimentů. Celkem se na nich podílelo více než tisíc dobrovolníků. A tak máme vědecky prokázané jasnovidectví. Nepochybuji, že z toho musí mít zcela jistě velkou radost všichni vyznavači parapsychologie a paranormální jevů. A nepochybuji, že toto nadšení nesdílejí třeba ve spolku skeptiků Sisyfos. Ještě že jak Daryl Bern, tak i American Psychological Association, jež zmíněný časopis vydává, sídlí za "velkou louží". Jinak by po nich Sisyfové zcela určitě hodili nějakým tím "bludným balvanem".

Jistě, můžeme se ohánět oním jedním procentem, které zbývá pro vysvětlení jasnovidectví jako souhry náhod, ale to by mělo pro vědu velmi nepříjemné následky. Stejně velkou chybu odmítáme brát v potaz, když například na základě výsledků laboratorních testů vybíráme nejvhodnější chemikálii pro výrobu nového léku. Pokud budeme měřit všem experimentům stejným metrem, musíme buď odmítat všechny studie, za jejichž výsledky ručíme „jen“ na 99 %, nebo vzít Bernovu studii jako prokázanou. A tak stojíme opět před nerudovskou otázkou: "Kam s nim?" Tedy kam s Darylem Bernem a jeho experimenty.

V Bernových studiích není zakopán pes ve výsledcích statistických analýz, nýbrž v samotných statistických metodách, které použil. Existuje nepřeberné množství způsobů, jak se dopočítat případné významnosti rozdílů v experimentálních datech. Výběr vhodné statistické metody je samostatnou vědní disciplínou, jejíž taje nezvládá každý. Často se stává, že se některé statistické metody dostanou do módy a jsou následně užívány ve všech možných ale i zcela nemožných situacích. Statistikům při pohledu na tato zvěrstva vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Tito jinak poměrně klidní mužové a ženy pak lámou v prstech tužky tvrdosti F jako třísky a ze spaní zchváceně vykřikují: „Nechť x i j k je celé přirozené číslo …“

I proto nebyl daleko od pravdy Samuel Clemens alias Mark Twain, když říkal, že existují tři stupně lži. Za první a nejmírnější stupeň považoval lež prostou. Jako podstatně horší hodnotil křivou přísahu. Nejhorší lží je podle Twaina statistický údaj.

Je dobré si na autora Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna vzpomenout, když nás například některá politická strana zkouší omráčit dvouprocentním nárůstem preferencí, přičemž je nad slunce jasné, že chyba, s jakou jsou tyto preference měřeny, bývá podstatně větší. Na chybu v odhadu se strany obvykle odvolávají jen při poklesu preferencí. To je podobné jako s globálním oteplením, pro které svědčí každý horký letní den, ale které nezpochybní ani mrazivý prosinec s rekordně nízkými teplotami. Tak to prostě chodí.

Ve vědě by to tak chodit nemělo. Ale v řadě případů jsme svědky toho, že jsou experimentální data natahována na statistický skřipec, aby se z nich dostalo potřebné svědectví. Tento "inkviziční" přístup k datům není zase tak vzácný. Volbou nevhodné statistické metody se můžeme dopracovat výsledků, které se nám mohou líbit, ale s realitou nemají mnoho společného. Tým vedený Ericem-Janem Wagenmakersem z University of Amsterodam se důkladně podíval na Bernovu studii a přepočítal jeho data jinými, podle jejich mínění podstatně vhodnějšími metodami. Rozdíly, které vyšly Bernovi jako statisticky významné, se staly rázem statisticky nevýznamnými. Samozřejmě se nabízí otázka, kdo použil chybnou statistickou metodu. Mohl to být klidně i Wagenmakers.

Přesto si můžeme celkem přesvědčivě dokázat, že v reálném světě se jasnovidectví nevyskytuje - spoň ne v té míře, v jaké jej popsal Bern. Důkazem je například prosperita kasin rozesetých po celém světě od Las Vegas přes Monte Carlo až po Macao. Představme si, že by některý hráč disponoval jasnovidectvím v míře odhalené Bernem u dobrovolníků hádájících pozici obrázku na monitoru počítače. Tedy že by byl s to uhodnout, zda kulička padne na červená nebo černá čísla rulety s onou magickou a statisticky průkaznou pravděpodobností 53,1 %. A předpokládejme, že by se dostavil do kasina se stovkou euro v kapse a pokaždé by vsadil 10 euro. S hrou by skončil buď v případě, že by prohrál svou stovku nebo že by vyhrál na kasinu milion. Wagenmakers spočítal, že šance jasnovideckého hráče rulety na milionovou výhru je 48,6 % a za jednu noc by mohl vyhrát částku odpovídající 485 900 americkým dolarům. Pokud by se věnoval hře rulety nonstop celý rok, vydělal by si 177 353 500 dolarů. Nic takového se ale neděje. Kasina prosperují a ruletoví gambleři zhusta přijdou o gatě.

„Bernův jasnovidec by rozbil bank v každém kasinu na této planetě dřív, než by někdo zjistil, co se vlastně děje. To před nás staví dvě možnosti. Buď jasnovidectví nefunguje v kasinech anebo neexistuje,“ konstatuje Wagenmakers.

Podobných kouzelníků s experimentálními daty existuje bohužel ve vědě celá řada. Za všechny si zaslouží zmínku ještě Gilles-Eric Seralini, který proslul „přepočítáním“ výsledků testů, při kterých byly laboratorní potkani krmeni geneticky modifikovanou kukuřicí. Zatímco žádná z předchozích statistických analýz nezjistila statisticky průkazný rozdíl mezi potkany krmenými obyčejnou a geneticky modifikovanou kukuřicí, Seralini tyto rozdíly našel a na jejich základě prohlásil, že geneticky modifikovaná kukuřice škodí zdraví. Pokud by výsledky Seraliniho analýz odpovídaly realitě, byli by všichni obyvatelé USA po desetiletích konzumace potravin obsahujících geneticky modifikované organismy nejspíš asi dávno mrtví. Vzhledem k tomu, že se Spojené státy stále pyšní početnou armádou Američanů, nabízí se vysvětlení, že geneticky modifikovaná kukuřice vraždí potkany ale na člověka nepůsobí. Podobně jako by měla výjimku z jasnovidectví kasina. Za mnohem pravděpodobnější vysvětlení lze ale brát možnost, že Seralini natahuje statistické metody jako gumové šle, aby dosáhl výsledku, který chce a očekává a že geneticky modifikovaná kukuřice je neškodná. Leda že by byl Gilles-Eric Seralini jedním z jasnovidců a věděl něco, co my ještě nevíme. Ale to se zdá na základě Wagenmakersových analýz rovněž krajně nepravděpodobné.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora