Švédský mineralog Georg Brandt (1694−1766) zkoumal rudy s cílem zjistit, které se dají dobře zhutňovat, tedy hledal vhodné zdroje kovů, jichž bylo tehdy známo jen několik. Pojem chemický prvek ještě nebyl. V jedné měděné rudě ho upoutal tmavomodrý pigment, stejný jako sklo vyráběné v Krušných Horách. Začal věc zkoumat a nakonec nalezl jakousi substanci, v disertaci z roku 1735 označenou jako nový polokov. Přes tehdejší omezené technické možnosti tuto látku připravil čistou a uvedl, čím se liší od kovů dosud známých. Nový chemický prvek, kobalt, byl na světě.

Brandt, který hledal známé kovy, objevil neznámý. Na mysl se vtírá lidová skladba „mířil na lišku, trefil Maryšku“. Takových zásahů mimo cíl bylo v dějinách vědy mnoho. Sir Alexander Fleming (1881–1955) také nehledal penicilin. Oba nepřesní střelci se stali průkopníky nových směrů výzkumu – hledání dalších chemických prvků a antibiotik.

Občas zamýšlený objev mine cíl daleko víc. Ze starověké Číny pochází alchymické kompendium Metody různých škol přípravy magického elixíru. Čínští alchymisté se po staletí pokoušeli o „magický elixír“, preparát prodlužující život, či dokonce poskytující nesmrtelnost. Nedařilo se, což nebránilo v sepisování knih. V téhle jsou návody na přípravu „chuo jao“, léku, který hoří, což je zavádějící, protože to není magický elixír, ale černý střelný prach. Jeho následné použití většinou směřovalo k opaku nesmrtelnosti.

Byly však i myšlenky, které cíl velmi dobře zasáhly. Nepřipomínáme oslavovaného Leonarda, ale mezopotámský klínový text asi ze 7. stol. př. Kr. Jde o sumersko-asyrský slovník, ovšem hesla jsou v něm roztříděna podle určitého systému, který zvlášť vyniká v oblasti minerálů. Najdeme například „modrý kámen“, „tvrdý modrý kámen“ a „velmi tvrdý modrý kámen“, a to v tomto pořadí. Takže používá se zde druhové označení „kámen“, pak se z něj vytřídí skupina modrých kamenů, a ty se řadí podle rostoucí tvrdosti. Podobně je tomu s „bílými kameny“, nejen různé tvrdosti, ale i chování vůči kyselině – octu. Podle asyrských ekvivalentů se soudí, že modré kameny byly lapis lazuli, tyrkys a safír.

Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně, samozřejmě v rámci dobových možností, v principu stejné názvosloví, jaké používá moderní chemie – tedy druh sloučeniny, „kyselina“, načež se specifikuje která. Ovšem dnešní názvosloví navrhla čtveřice francouzských chemiků až roku 1787! Předchozích pětadvacet století bylo chemické názvosloví všechno jiné, jen ne srozumitelné. Jazyk alchymie bývá nesrozumitelný i dnešním vědcům.

Dnes se výzkum provádí mnohem cíleněji, ale občas se přece jen výsledek mine se zamýšleným cílem. Jen by možná mohl nastat problém, pokud by objev výrazně předběhl dobu a nekonvenčně se vymknul původnímu grantu. Kdo ví – třeba by se obtížněji vykazoval. Jde o peníze.

Autor je fyzikální chemik

LN, 31.8.2019