Zdá se, že včelí tance jsou dobré nejvýše k tomu, aby jimi přírodovědci zdobili své učené knihy a profesoři měli z čeho zkoušet studenty. Samotné včely na taneční komunikaci v drtivé většině případů okázale kašlou a docela dobře se bez ní obejdou. My celkem zbytečně „tančíme“ kolem „dovozu potravin přes půl světa“. I ekologické hnutí „local food“ je jen jakýsi rituál, bez kterého celkem dobře obejdeme.
„Všechno je na h...., jen ty včely jsou na med,“ říká se s oblibou v českých luzích a hájích. A protože je u nás blbá nálada „in“ snad už od Bílé hory, lidoví mudrci nezapomenou obvykle dodat, že i ten med je (slušně řečeno) „k ničemu“. Teď se zdá, že k ničemu jsou včelám proslulé včelí tance, za jejichž rozluštění dostal německý přírodovědec Karl von Frisch v roce 1973 Nobelovu cenu.
Včely tančí v kruhu, když chtějí nalákat další dělnice k bohatému zdroji potravy v těsné blízkosti úlu. Když je potrava dál, tančí včela v osmičce a parametry jejich tance určují nejen směr ale i vzdálenost, kterým je třeba za potravou letět. Jednoduché, účinné, geniální. Má to jednu drobnou vadu na kráse. Neodpovídá to realitě.
Von Frischovy pokusy, které vedly k rozluštění „včelí řeči“ probíhaly za krajně nepřirozených podmínek. Německý přírodovědec nabídl včelám relativně blízko úlu jeden vydatný zdroj potravy a sledoval, jak na to včely zareagují. Včely však mívají zdrojů potravy více, ty jsou rozptýlené na větší ploše a jsou různě daleko od úlu. Je to jako kdybychom sledovali aktivitu lidí vyrážejících na běžné nákupy a srovnávali ji s aktivitou lidí, kterým jsme před barákem otevřeli obchodní dům a nabídli jsme jim ho k beztrestnému vyrabování. Jistě nikdo nepochybuje o tom, že aktivita lidí bude v obou případech velmi rozdílná.
Když se vědci podívali do úlu během „normálního provozu“, ukázaly se včelí tance jako nevýznamný folklór. Dělnice, která přiletí do úlu s potravou, sice tančí a dává vědět, odkud se vrátila, ale 93% včel v jejím okolí je to jedno. Pro potravu neletí včela tam, kam ji posílá tanec jiné dělnice, ale tam, kde uspěla při svém minulém letu.Ani včely, které se nechaly tancem ukecat, na označené místo většinou nedoletí. Při „čtení“ tance svých družek často chybují. Některé viděly jeden a tentýž tanec padesátkrát po sobě, několikrát se podle získaných instrukcí pokusily najít potravu, ale neuspěly ani jednou. Zbytečnost včelích tanců jasně dokázal pokus, v kterém vědci zkonstruovali úly s pootočenými plásty. V těch dává tanec včel o zdroji potravy zcela mylné údaje. Pod vlivem von Frischova duševního dědictví podvědomě očekáváme, že bez tanců včely bídně zhynou. Nestalo se však vůbec nic. Včely, které provozovaly mylné tance, byly ve sběru potravy stejně úspěšné jako včely, které tančily tak, jak to odpovídalo realitě.
K čemu je včelám složitý komunikační systém, když se bez něj obejdou? Zdá se, že je to jen důkladná pojistka. Včely se často řídí podle vůně a chuti potravy, kterou s sebou přináší do úlu úspěšná dělnice. Vidí také, kterým směrem jejich družky vylétají za potravou. V situacích, kdy tyto signály postrádají, například když potrava nevoní a nemá svou typickou chuť, nabývá tanec na důležitosti. Najednou se včely o tančící dělnici zajímají a řídí se striktně jejími instrukcemi. Karl von Frisch se nemýlil. To, co pozoroval a za co si jel do Stockholmu pro Nobelovu cenu, je však spíše výjimečná záležitost než pravidlo určující chod každodenních událostí.
Možná bychom se měli porozhlédnout nejen ve společenstvu včel, ale i v naší lidské společnosti. Jistě bychom i tam narazili na fenomény, kterým připisujeme „klíčový význam“ a ony jsou ve skutečnosti podružné a snadno se bez nich obejdeme. A když už jsme u toho „létání za potravou“, možná by stálo za to, zamyslet se nad hnutím „local food“, které „logicky“ velí, abychom nevozili potraviny bůhví odkud a místo toho kupovali to, co vyrostlo za našimi humny. Prý tak snížíme produkci skleníkových plynů. Faktem zůstává, že pokud koupí obyvatel Kalifornie kilo rýže z Barmy a kilo místní kalifornské rýže, pak menší ekologickou zátěž představuje ta barmská. Její pěstitel žije ve své chýši energeticky podstatně nenáročněji než kalifornský farmář ve svém domě s klimatizací, mrazákem a početnou suitou dalších elektrických spotřebičů. Lodní přeprava rýže přes Pacifik je v konečném důsledku ekologičtější než dovoz rýže z blízkého pole na tržiště americkým autem s dvanáctilitrovým motorem. Britové spočítali, že vyloučením dovozu potravin a konzumací potravin z místních zdrojů sníží britské emise skleníkových plynů o 1%.
Je vidět, že „pes“ skleníkových plynů je v Británii (a nejen tam) zakopán kdesi jinde a hnutí za konzumaci potravin z místních zdrojů je jen jakýsi „taneček“.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora