VĚDA: V zemi pojídačů syrových ryb

Česká televize vysílala 16. května 2020 zábavnou show „Zázraky přírody“. Jeden soutěžící měl určit nejnebezpečnější zvířata pro člověka. První místo obsadil komár, přenašeč malárie. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se malarickým parazitem nakazí odhadem 212 milionů lidí a okolo 445 000 lidí na něj zemře.

Malárie v Čechách vymizela v padesátých letech minulého století, stejně tak z jihovýchodního Slovenska. Druhým nejnebezpečnějším tvorem pro člověka je člověk, třetím had, čtvrtým pes a pátým sladkovodní šnek, kterého v ČT „obvinili“ jenom z přenosu motolic rodu Schistosoma (nemoc schistosomóza). V tomto článku předkládám svědectví, že šneci jsou zodpovědní za přenos celé řady parazitů člověka kromě schistosomózy. Pro studenty z Laosu, kteří v letech 1983 až 1989 přišli do České republiky studovat, je sladkovodní šnek vysoce nebezpečným živočichem, protože u 51,4 % z nich jsme diagnostikovali motolici Opistorchis viverrini (O. viverrini), která má vývojový cyklus v šnekovi a v rybě. U žádného z 5510 cizinců, vyšetřených ve stejné době, jsme O. viverrini nediagnostikovali - jenom u Laosanů. Po prioritních výzkumech v Kambodži a tehdejším Jižním Jemenu jsme chtěli být první i v Laosu.

Do roku 1989 ministerstvo průmyslu a obchodu ČR spravovalo finance určené pro Vědecko-technickou spolupráci socialistických zemí. Peníze vyčleněné pro Laos se dlouhodobě nečerpaly, o Laos nebyl zájem. Když jsem předložil náš záměr studovat O.viverrini v Laosu, ministerstvo ho odsouhlasilo a s ředitelem Parazitologického ústav ČSAV v Českých Budějovicích jsme odletěli do Vientianu uzavřít dohodu o spolupráci s laoským ministerstvem zdravotnictví. Ministr nás vyslyšel a prohlásil, že infekci obyvatel Laosu O. viverrini mají pod kontrolou. „Roste zde bylina, kterou když pojídáte se syrovou rybou, tak se nenakazíte.“ Při naší poznámce proč 50,5 % laoských studentů je infikovaných, odvětil, že o bylině nevědí; a audience skončila!

Na jednání v cizině nosím univerzální „otvírák“ lidských duší – becherovku. Pozvali jsme dva mladé laoské kolegy na hotel a začali je obměkčovat. Když byla láhev téměř prázdná, jeden z hostů přiznal, že ministr je jeho blízký příbuzný, že se u ministra přimluví a dá věci do pořádku. Vrátili jsme se s podepsanou dohodou o spolupráci. Co je ta motolice O. viverrini, měřící na délku od 4 do 13 mm a v průměru 1 až 4 mm. Vývojový cyklus motolice je složitý a začíná prozaicky ve výkalech, v nichž jsou vajíčka motolice. Vajíčka se musí dostat do vody, aby se z nich mohly vyvinout larvy schopné infikovat prvního hostitele, sladkovodního šneka. V šnekovi se uvolňují larvičky, miracidie, které ze šneka pronikají do sladkovodních ryb, které jsou druhým hostitelem, a v jejich svalovině je infekční stádium motolice. 

Požitím syrové ryby se ve dvanácterníku uvolní dospělý červ, který se usadí ve žlučovodech a žlučníku. Dožívá se až 25 let a je nejčastější příčinou rakoviny žlučových cest. Odhaduje se, že touto chorobou je ohroženo 67 milionů lidí, z nichž až 9 milionů je nakaženo v Laosu, Kambodži, Thajsku a Vietnamu. Infekce není bezprostředně život ohrožující; rakovina se vyvíjí po 30–40 letech, ale smrt nastává velmi rychle, během 3–6 měsíců od diagnózy. Po příletu do Vientianu na Ústav parazitologie a malárie jsme první měsíc seznamovali laoské kolegy s vyšetřovacími metodami, sbírali v terénu šneky, ryby a kočky jako nejčastější zvířecí hostitele O. viverrini. Bylo to zahřívací kolo, naše oči se upíraly na vodní přehradu na řece Ngum Nam.

Přehrada Dam Nam Ngum

A stal se zázrak, touha se vyplnila. Laoský kolega mi sdělil, že venku je zástupce ředitele elektrárny na přehradě a chce se mnou mluvit. Doslechl se, že ve Vientianu pracuje skupina československých odborníků, a přišel se k nám i s dalšími členy vedení elektrárny vyšetřit na opistorchózu a malárii. Když vyšetříme na opistorchózu a malárii zaměstnance elektrárny, poskytne celému týmu ubytování v klimatizovaných chatkách na břehu přehrady. Souhlasil jsem a zvýšil nabídku, vyšetříme též rodinné příslušníky zaměstnanců přehrady. A šlo se na pivo! Jenomže laoští kolegové byli ochotní s námi jet za podmínky, že po dobu práce na přehradě dostanou svůj průměrný plat, aby rodiny doma měly z čeho žít. 

Vypočítali jsme to na 1000 dolarů, daroval nám je UNICEF, 2 litry éteru farmaceutický odbor ministerstva zdravotnictví a Lugolův roztok, dar od nemocnice Laosko-sovětského přátelství. Žebrali jsme. Záviděl jsem německému kolegovi, přiletí na letiště s kreditní kartou, půjčí si auto, naloží do něj dovezený potřebný materiál a jde bádat! Na přehradu jsme dorazili druhý den a ještě odpoledne místní pracovníci roznesli odběrové nádoby pro 35 osob. Druhý den ráno se všech 35 osob dostavilo i se vzorky k diagnostice. Práce na projektu odsypávala, denně jsme v laboratoři vyšetřili kolem 50 osob. Jiný tým sbíral šneky, další chytal v řekách a přehradě ryby a v jejich svalovině hledali metacerkárie, které infikují člověka. Denně jsme pracovali i více jako 10 hodin. Za necelé dva měsíce jsme vyšetřili 535 zaměstnanců elektrárny a členů jejich rodin. Infikovaných O. viverrini bylo 52 %, nejvíce ve věkové skupině do 15 let – 58,8 %.

Vedení elektrárny o nás pečovalo. Každý večer se ptali, co chceme druhý den jíst. Jednou jsem žertem vyslovil, že hada. Mezitím to byla polévka z kožnatky, maso z luskouna, divoké kočky a v džungli se našel had. Jednou se servírovalo jemné maso, byl to had. Když jsem to vyprávěl po návratu domů, dostal jsem přívlastek „Ten, co pojídá hady“. Laosané s určitostí jedí i netopýry. Viděli jsme, jak po setmění vytáhli asi třímetrové bambusové tyče, na jejichž konci byla rybářská struna s háčkem a na něm nějaký hmyz. S tyčí opisovali veliké oblouky a vábili hustě létající netopýry. 

 Po „usazení“ systému přibyly i zážitky. U laoského kolegy jsem rodil až do jedné hodiny v noci. Něco se popilo, zpívali jsme, dělali hluk, udržovali otevřený oheň, vše proto, aby rodička byla vzhůru, netrpěla bolestmi a úspěšně porodila druhého potomka. Dostali jsme pozvání na pohřební obřad. Velkolepý zážitek. Chlapi na dvoře hráli karty a popíjeli, ženy připravovaly jídlo a na patře ležel nebožtík obklopený mnichy monotónně odříkajícími modlitby. Po snesení truhly na dvůr ji uložili na bambusová nosítka a blátivou cestou mezi rýžovišti jsme se ubírali na pohřebiště v lese. Tam se už tyčila vysoká hranice dřeva, na kterou položili truhlu. Mniši z vrcholu hranice spustili bavlněné šňůry a třikrát se zeptali mrtvého: „Slyšíš nás?“ Mlčel, neodpovídal, mniši ho prohlásili za mrtvého: „Cesty živých a mrtvých se rozešly.“ Hranici pohltil oheň a šli jsme domů.

Hranici pohltil oheň

Byl to zvláštní pohřeb, bez jediné slzy, zbavený smutku, život a smrt jako zákonité vazby v nekonečném buddhistickém kruhu převtělování. Skončili jsme vyšetření pracovníků elektrárny a členů jejich rodin, ale i nadále zůstáváme v mateřské péči elektrárny. Začínáme vyšetřovat obyvatele vesnic kolem přehrady. Mnoho vesnic budovaly zejména kmeny z hor s vidinou hojností ryb ve vodách přehrady. První byla vesnička Don Mai, kde žilo 241 obyvatel v jednoduchých staveních. Náš laoský kolega tu potkal známého; strana ho vyslala z banky sem do Don Mai učit vesničany pěstovat zeleninu a porozumět vládní politice. Po krátkém rokování s „prezidentem vesnice“ začali přicházet spoře oděniívesničané, mnozí i bosí. Všichni chtěli vyšetřit

Odběr krve

K spaní nám vybrali patro prezidentova domu. Nasyceni lepkavou rýží (jednou z nejlepkavějších na světě) a ovoněni pižmem buvolů pod námi uleháme za tichého deště na podlahu z tvrdého dřeva. Noc byla krátká, vesnice se probudila už před pátou. Najít intimní místo v lese, člun na vodu a zpět na pevninu. Další obec Nanin na břehu řeky Nam Ngum vzdálená od pevniny asi 3 km plavby lodičkou. Žilo v ní 430 obyvatel. Přistáli jsme za slabého mrholení a uvedli nás do pagody. Rohože pro vyšetřování už byly rozložené na trávě. Vyšetřili jsme zejména děti do 15 let. Bály se našich bílých tváří, velkých nosů a pořád některé z nich plakalo. Mnozí rodiče byli bosí, chudě oblečení, i když věřím, že si pro tak mimořádnou událost oblékli to nejlepší. Pagodu spravoval mnich-umělec. Jednu zeď vyzdobil obrázky se sakrální tématikou. Jeden z nich, na balicím papíře, jsem si koupil.

Laoští pacienti

Náš pobyt končil v domě učitelky, ale i zdravotní sestry, která maturovala na střední zdravotní škole v Trutnově. Pití i jídla bylo poskromnu, ale uctili si nás ceremoniálem Baci; ukousnout si rýže, kousek kuřete a napít se místní pálenky. Pak nejdříve prezident vesnice a po něm další nám na zápěstí uvázali bílé provázky pro štěstí. Sundat je smíme nejdříve po týdnu, jinak budeme mít smůlu. Třetí vesnicí byla Khet Song s 975 obyvateli. Většinou se živí rybolovem na přehradě. Kdo chce v Khet Songu žít, musí povinně denně odevzdat 15 kg ryb, za což dostane 4000 kipů (aktuální kurz: 1 česká koruna = 379 laoských kipů).

Návrat z rybolovu

Prevalence O.viverrini u vesničanů v porovnání se stejně starými zaměstnanci elektrárny byla téměř dvojnásobná. U vesničanů nad 20 let bylo infikovaných 85,7 %, u stejně starých zaměstnanců elektrárny jenom 56,6 % prevalence. Tato data jasně potvrzují vliv životních a hygienických podmínek na prevalenci opistorchózy. Na základě našich dlouholetých výzkumů tuto tezi můžeme zevšeobecnit. Dnes se komplex kritérií ekonomických, kulturních, stravovacích, vzdělání, bydlení, přístup k nezávadné pitné vody, kanalizace apod., vyhodnocuje jako „sociální determinanty lidského zdraví“ (Social Determinants of Human Health). 

 Z 6520 vyšetřených šneků patřících k 22 druhům se na přenosu O. viverrini podílel jenom jediný druh, Bithynia siamensis goniomphalus. Další 4 druhy šneků se podílely na přenosu jiných motolic: Haplorchis taichui, Fasciola gigantika, Fasciolopsis buski a Schistosoma spindale. Pitvou bylo vyšetřeno 448 ryb devíti druhů. Metacercarie O. viverrini byly přítomné ve svalovině 7 druhů ryb. Tyto výsledky jsou důkazem striktní specifičnosti O. viverrini na prvního mezihostitele – šneka, ale širokou druhovou variabilitu druhého mezihostitele – rybu. Chce se říct, že široká škála rybích mezihostitelů má uspokojit chuťové nároky konzumentů a tím naplnit „zákon o zachování druhu“. 

 Výsledky výzkumu v Laosu jsme publikovali v 16 publikacích výhradně v zahraničních impaktovaných odborných časopisech. Jejich citace jinými autory jsou nadstandardní vzdor tomu, že studovaná problematika parazitárních infekcí člověka je teritoriálně vázaná na oblast jihovýchodní Asie. Pět publikací je citovaných v monografii „IARC Monographs on the evaluation of Carcinogenic risk to Humans, Volume 61 Schistosomes, Liver flukes and Helicobacter pylori“, v prestižním dvacátém vydání monografie „Manson´s Tropical Diseases“ a v „Markell-John-Krotoski, Medical Parasítology, Eight Edition“. 

Toto vše jsme udělali od 23. května do 15. září 1989, tj. za 115 dní pobytu v Laosu. První tři týdny po příjezdu jsme se seznamovali s personálem ústavu, sjednocovali diagnostické metody, možnosti sběru šneků a ryb, vše, co se minimálně promítlo do konečného výsledku. Ale zúročilo se to! Ve dnech 14.-17. listopadu 1990 se v thajském Chiang Mai konal seminář Emerging Problems in Food-Borne Parasitic Zoonosis: Impact on Agriculture and Public Health. Ve zkratce: Parazitické zoonózy přenášené potravou. Protože Laosané nemohli vycestovat do Thajska, zprávu o výskytu parazitů přenášených potravou v Laosujsem v zastoupení přednesl já.

Zejména Američané z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a Národního ústavu zdraví (NIH) oceňovali rozsah a kvalitu prezentovaných dat získaných za tak krátký pobyt v Laosu. K semináři se váže jedna pozoruhodná událost. O přestávce si ke mně přisedl pracovník ministerstva zahraničních věcí USA (US State Department). Jako pracovníkovi Akademie věd mi sdělil, že Američané se chystali podepsat dohodu o spolupráci mezi Československou akademií věd a US State Department, ale protože se republika bude dělit na Česko a Slovensko, dohoda se odkládá a podepíše se až s oběma samostatnými státy. O rozdělení Československa jsem se dozvěděl 16. listopadu 1990, jenže Československo se rozdělilo až 1. ledna 1993, téměř o tři roky později. Proč američtí diplomaté navštěvují významné vědecké konference? A proč se československé ministerstvo zahraničních věcí dozvědělo o našem výzkumu v Laosu díky zástupci WHO v Laosu, který československému velvyslanci v Laosu popřál k úspěchu našeho výzkumu a doporučil WHO v jeho pokračování?

Pokračování se nekonalo, prázdný prostor vyplnili jiní! Podobně jako se jinými vyplňovala vyklizená pole v Kambodži, Jemenu a Laosu. Neumíme budovat tradice a být partnerem pro nejlepší, neumíme se „prodat“. Miroslav Množina ve své knize Dějiny Laosu se o našem projektu v Laosu zmínil jenom jedinou větou: „V roce 1989 realizoval v rámci vědeckotechnické spolupráce Parazitologický ústav Československé akademie věd v Laosu parazitologický výzkum.“

Poděkování: Děkuji kolegům z Parazitologického ústavu ČSAV O. Ditrichovi a T. Scholzovi za pracovní nasazení. Jak sami tvrdí, práce na projektu byla pro ně nejlepší škola pro budoucí kariéru. Laoští kolegové T. Viengsay a S. Bouaphanh nebyli jenom členové týmu, ale kamarádi a učitelé místních zvyklostí a tradic.

P. S. Laos měl k 20. červenci 2020 19 potvrzených případů pacientů s covid-19 lokalizovaných v hlavním městě Vientianu a bývalém hlavním městě Luang Prabangu.