V paměti místních lidí se neobvyklá událost uchovala po velice dlouhou dobu. Svědčí o tom zápis z výpovědi rolníka Tomáše Maťáska, který před úřední komisí vzpomínal na nejzajímavější okamžiky ještě po bezmála padesáti letech. V roce 1804 totiž byla totiž ustavena komise, která měla zjistit další informace o pádu meteoritů poblíž Strkova. Rolník Tomáš Maťásek tehdy vyprávěl:
Prchaje se svými koňmi, zastihl jsem ve vzdálenosti několika kroků přede mnou a za mnou pád několika kamenů, takže jsem se odevzdal osudu a zůstal stát. Protože však událost netrvala dlouho a rychle skončila, vrátil jsem se zpátky na pastvinu a sebral čtyři kusy spadlých kamenů, z nichž tři jsem rozdal a poslední, který jsem si ponechal na památku, předkládám vysoceslavné komisi. Kameny, které jsem sebral, nebyly teplé, ale vydávaly silný sirný zápach.
Stejně jako na Litoměřicku, ani u Plané nad Lužnicí nebyl nikdo z místních zraněn.
V Národním muzeu uchovávají tři kusy z meteoritu od Strkova. Jeden váží 475 gramů a měří 8 cm, zbylé dva jsou menší a měří kolem 6 cm. Největší úlomek z meteoritu od Strkova vlastní Přírodovědecké muzeum ve Vídni. Váží 2,72 kg.
Další kamenný meteorit spadl například 3. září 1808 v 16 hodin (údaj o času podtrhuji) do polí u Lysé nad Labem. Rozpadl se na 4 až 5 kusů o celkové hmotnosti asi 11 kg. Sice jsem zdůraznil čas, ale jen jako perličku, protože nehledejme žádnou tajemnou souvislost s událostí u Vondrance v tom, že by meteority měly jakýsi svůj jízdní řád a na naše území dopadaly pravidelně kolem 16. hodiny. Očití svědkové, kteří u Lysé nad Labem pracovali na poli, slyšeli silný rachot a posléze prý jako by silné syčení a pískání. Na místě, kde se na poli objevil zvířený prach, našli vystrašení vesničané již téměř studený kámen, který byl „na povrchu téměř černý jako smola, pod korou však takřka bílý“.
Podobná zpráva se dochovala také z 9. září 1831, kdy u obce Vnorovy nedaleko Strážnice dopadl 3,73 kg těžký meteorit. Někteří z očitých svědků prý byli od místa dopadu vzdáleni pouhých osmdesát kroků. Opět se nikomu nic nestalo.
Pád dalšího meteoritu zaznamenali rolníci pracující 15. července 1878 na poli u obce Těšice poblíž Nezamyslic na Moravě. Svědkové události později ještě mírně chvějícími se hlasy vyprávěli o mimořádném zážitku. Nejprve se prý na již potemnělé obloze objevil tmavý mráček, který „se pohyboval rychleji, než se běžně mraky pohybují“, pak se ozval rachot „jako když naložený vůz drkotá dřevěnými koly po nerovné cestě“ a nakonec z mráčku vypadl tmavý předmět. V místě jeho dopadu v poli se zvedla sprška hlíny a oblak prachu jako po výbuchu. Nejodvážnější (anebo nejzvědavější?) byla jakási žena, která se k tomu místu vydala a v hloubce kolem půl metru našla kamenný meteorit. Vážil 27,5 kg (podle jiných pramenů dokonce 29,14 kg). Uložen byl v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni a dostal pojmenování Tieschitz, což je německý přepis názvu moravské obce Těšice. Později byl několikrát zkoumán. Například naposledy v roce 2004 získali jeho nepatrné vzorky američtí vědci, kteří v nich poprvé zjistili přítomnost dvou forem (krystalické a beztvaré) oxidu hliníku, jaké byly předtím známé pouze u hvězd na konci jejich životního cyklu. To naznačilo, že meteorit mohl vzniknout za docela jiných okolností, než ostatní na Zemi nalezené meteority a získal by tak známku určité výjimečnosti.
Pečlivý a pozorný čtenář nejspíš namítne, že pozorovatelé od Těšic nemohli slyšet rachot „jako když naložený vůz drkotá dřevěnými koly po nerovné cestě“ a u Lysé nad Labem „rachot a pískání“, natož pak nějaké „syčení“, protože jak trefně poznamenal dr. Ludvík Souček, „meteory nám nelétají přímo nad hlavou jako vlaštovky a nemizí za sousedovou chalupou“. Co pozorujeme, se totiž odehrává mnohonásobně dál a především výš, než by si laik vůbec pomyslel. Kosmický vetřelec se vřítí obrovskou rychlostí do atmosféry a zhruba ve výšce kolem 100 km se působením tření rozpálí natolik, že se začne rozpadat, až se rozdrobí na nepatrný prach, který proudění vzduchu ve vrchních vrstvách atmosféry roznese na všechny strany. Jenže to platí v případě skutečně velice malých těles. Pokud však meteorit dopadne na zem, zpravidla se zaryje pod povrch a vyhloubí menší či větší kráter; jen někdy při ostrém úhlu dopadu jakoby sklouzne a zůstane ležet na povrchu, což se stává nejčastěji v oblasti ledových plání Antarktidy.
Výjimky tedy nejsou vyloučeny a proto se za dalším příkladem takového „přistání“ vydejme na severní polokouli. Díky mírně klesající sestupové dráze v lednu 200 doslova „přistál“ na ledě kanadského jezera Tagish meteorit o průměru přes 4 m, jehož hmotnost se pohybovala kolem 56 tun. Podle očitých svědků sice na obloze zanechal dlouhou a jasně zářící stopu, ale žádný výbuch nebylo slyšet. Vědecká expedice později našla na ledu i v ledu jezera úlomky rozpadlého meteoritu. Ronald Smith z vědeckého centra ve Wyomingu k tomu poznamenal:
„Kdyby měl jen o něco jinou dráhu sestupu, zůstal by po jeho dopadu kráter, v němž by zmizelo celé jezero.“
K pochmurné představě vedlo Ronalda Smitha nedávné zjištění z družicových snímků, že totiž v Antarktidě se pod několikakilometrovou vrstvou věčného ledu skrývá meteorický kráter, který má průměr 500 km a vznikl v prehistorické době po dopadu asteroidu, jehož průměr se pravděpodobně pohyboval až kolem úctyhodných 50 km.
Nizozemští vědci objevili pod ledovým krunýřem Antarktidy další obrovské krátery. V srpnu 2004 to oznámil Frans van der Hoeven, vedoucí vědeckého týmu z Technické univerzity v nizozemském městě Delftu. Studium družicových snímků odhalilo oblast o rozloze 2092 x 3862 km, v níž se skrývalo 5 obřích kráterů. Největší z nich měl průměr 322 km. Jde prý o stopy po události, k níž došlo před pouhými 780 000 roky, tedy v době, kdy na Zemi panovala doba ledová. Došlo ke kolizi s velkým asteroidem snad o průměru 5 až 11 km, anebo naopak ke srážce hned s celým rojem kosmických těles, které měly průměr rovněž od 5 do 11 km? Následky byly dalekosáhlé a podle názoru nizozemských vědců se projevily bezmála na celé planetě. Obrovským žárem se totiž tehdy roztavilo přibližně jedno procento ledového příkrovu Antarktidy, což vedlo k tomu, že hladina světových moří stoupla o 60 centimetrů. Probíhající doba ledová naštěstí zmírnila hrozící celosvětovou katastrofu. Velké záplavové vlny byly zbrzděny a rozbity ledovci, které se vyskytovaly ve značném množství v oceánech. Přestože k popsané kolizi došlo už v době, kdy Zemi obývali prapředkové současného člověka, nedopadl slibně se rozvíjející život naštěstí tak drasticky, jako při jiné kosmické kolizi před 65 miliony lety, kdy podle převažující představy o výrazné změně životních podmínek vymřeli veleještěři, po nichž Zemi ovládli často až bizarní druhy savců. Od sice nevelkých, ale hbitých, kteří připomínali zvláštní větší myši, až po mohutné nemotory chovající se zpomaleně a nemotorně jako směšný obr Bumbác z pohádek.
Pokračování zítra.