Vysokoškolští učitelé by měli bádat, protože kdo dělá dobrou vědu, ten lépe učí. Platí to však i obráceně. Ten kdo dobře učí, dělá kvalitnější vědu. Dokazuje to studie zveřejněná v prestižním vědeckém časopise Science.

Mnozí vysokoškolští učitelé nemají pro samou výuku čas na pořádné bádání. Sklízejí za to kritiku od těch kantorů, kteří bádání stíhají, a také od těch vědátorů, kteří se věnují výhradně vědě a hodiny strávené na přednáškách, seminářích, praktikách nebo konzultacích se studenty považují za promrhaný čas. Nejeden vysokoškolský pedagog zdůrazňuje, kolik námahy ho výuka stojí a kolik času studentům obětuje. Při hodnocení svého pedagogického snažení dochází k negativní bilanci. Má intenzivní pocit, že do výuky investuje spoustu času a energie a na oplátku nedostává o moc víc než mizerný plat.

Přínosy výuky pro učitele jsou však neoddiskutovatelné. Pro pedagogy starších ročníků je výuka a kontakt se studenty při společném výzkumu jedinečnou šancí uvědomit si, že svět nekončí za okny universitní posluchárny nebo jejich laboratoře a navíc se zpropadeně rychle mění. Od studentů se například celkem pohodlně dozví, co se zrovna hraje v kinech, v divadlech a koncertních síních, jaká vyšla nová knížka nebo cédéčko. Ne, že by vědec a učitel stihl navštívit, odposlouchat a shlédnout to, co jeho studenti. To by jeho zdevastovaná tělesná schránka a chatrný nervový systém ani nevydržely. Pokud však sem tam přeci jen dá na doporučení o jednu či dvě generace mladších žáků, rozhodně na tom netratí. Výrazně tím napříkald sníží riziko pro něj nepříjemného zjištění, že všichni jeho oblíbení "současní" umělci jsou nejméně dvacet let mrtví.

Zcela evidentní jsou však přínosy výuky i pro samotné pedagogovo vědecké bádání. Když má vědec vysvětlit studentům taje svého oboru, je donucen utřídit si fakta nejen v powerpointových prezentacích ale i v hlavě. A to není nikdy na škodu. Výuka nutí vědce, aby se zajímal o širší okruh problémů, než je úzké téma jeho výzkumu. Nejednou najde nečekanou inspiraci právě v mlžných teritoriích, kde jeho obor hraničí s jinými vědními disciplínami. Mezi vědci se ví, že území na pomezí různých oborů patří k nejúrodnějším. Příprava na výuku je silným motivem pro výpravy právě do těch oblastí vědy, k jejichž označení by se hodil nápis ze starých map: „Hic sunt leones!“

Výuka může vědci přinést nečekanou inspiraci. Studenti nemají na rozdíl od kantora hlavy zatížené balastem dogmat a ptají se mnohdy na věci, které by vyučujícího nenapadly. Když je úctyhodný docent nebo věhlasný profesor donucen na otázku zvídavého studentíka odpovědět, že „o tom se toho zatím moc neví“, ocitá se jen kousek od rozhodnutí pustit se do odstranění právě tohoto bílého místa na mapě vědy. Přesto někteří vyučující nemají studenty a jejich dotazy příliš v lásce. Jejich vztah k žákům lze charakterizovat zásadou římského císaře Caliguly: „Jen ať si mě nenávidí, hlavně když se bojí.“ Mnohem lepších výsledků by však dosáhli se zásadou: „Jen ať se mně nebojí a hlavně ať se ptají.“ Přesto je pro nejednoho vyučujícího šokujícím zjištěním, že přednáška neslouží k tomu, aby se oni sám vypovídal a ukázal, kolik cizích, laikům nesrozumitelných odborných termínů si za třicet let praxe osvojil, nýbrž k tomu, aby se z ní studenti něco dozvěděli.

Tým amerických vědců vedený Davidem Feldonem z University of Virginia nyní prokázal, že výukou se lze dopracovat ke kvalitnější vědecké práci. Skalní odpůrce této představy snad aspoň mírně nahlodá fakt, že výsledky bádání Feldonova týmu zveřejnil přední vědecký týdeník Science. Právě zapřísáhlí matadoři výzkumných laboratoří přísahají na Nature a Science (popřípadě PNAS) jako na bibli. Doufejme, že je inspirace Feldonem vytáhne od chromatografů, mikroskopů, PCR-cyklerů a laserů do poslucháren a učeben.

Feldon vyšel z toho, co dělá vědce vědcem a co se učí noví adepti vědy během doktorandského studia. V dobách historicky poměrně nedávných se tomuto typu studia v našich krajích říkávalo aspirantura a za její absolvování se uděloval titul CSc. Dneska jsou absolventi doktorantury odměněni diplomem, který je opravňuje připisovat si za jméno zkratku PhD. Než se k tomuto kusu papíru dopracují, musí si noví adepti vědy nejprve v rámci zvolené vědní disciplíny najít svoje pole působnosti – oblast svého výzkumu. Volí, zda budou v rámci zoologie bádat nad rodinným životem kosmanů Geoffreyových nebo zda budou v rámci astronomie studovat pohyby těles Kuiperova pásu. Následně musí nastupující vědátor schroustat záplavu staré, novější i nejnovější vědecké literatury. Je to sisyfovská práce, protože se na něj hrnou stále nové a nové práce, které ani nestačí stahovat na harddisk počítače, natož pak přečíst, pochopit a zapamatovat si je. Z téhle „literární suroviny“ musí budoucí vědec vydestilovat to, čemu se říká „vědecká hypotéza“. Jde v podstatě o jednoduše položenou otázku, na kterou pak vědec hledá poměrně komplikovaně odpověď. I když je cesta k dobré hypotéze trnitá, správný vědec svou hypotézu nikdy nehýčká. Naopak, je jí krkavčím rodičem. Své duchovní dítko prohání ohněm těch nejtvrdších zkoušek. Proto patří k dalším vědeckým dovednostem vymýšlení pokusů, které dají hypotéze náležitě zabrat. K tomu je zapotřebí vybrat a v neposlední řadě zvládnout vhodné techniky. Získaná data musí umět vědec zpracovat a vyhodnotit. Výsledky je třeba utřídit pro zveřejnění, konfrontovat je s výsledky jiných vědců a vyvodit z nich závěry. Vědec by si měl být vědom i toho, kde zůstala v jeho datech i argumentaci prázdná místa a měl by navrhnout další směry výzkumu, který by mezery vyplnil a teorii vzešlé z otestované hypotézy buď prodloužil život nebo ji sprovodil ze světa.

Jak vidno, musí toho budoucí vědec zvládnout opravdu hodně. Nakolik ve vědeckému "řemeslu" skutečně vyučil, se ukáže, už když napíše vlastní projekt. Feldon porovnával projekty doktorandů z několika amerických universit. Byli mezi nimi studenti nejrůznějších oborů přírodních i technických věd. Po roce dostali doktorandi za úkol projekt přepracovat a vylepšit. Někteří doktorandi se během tohoto roku věnovali jen a jen vědě. Jiní kromě bádání ještě učili. Dalo se očekávat, že čistí vědečtí profíci nezatížení výukou napíšou lepší projekty a že je rok zkušeností nasbíraných při bádání předurčuje k výraznějšímu zlepšení. Už jen proto, že neztráceli čas a energii zápolením se studenty. Jenže opak byl pravdou. Lepší projekty napsali studenti, kteří učili. Tito studenti také udělali větší pokrok. Rozdíl nebyl patrný ve všech „disciplínách“ vědecké práce. Markantně se však projevil například při formulování základní hypotézy nebo při vymýšlení vhodných experimentů. A nad tím nejde jen tak mávnout rukou. Výuka novým vědcům zjevně svědčí. Feldon a spol. se přimlouvají za to, aby se příležitostí k výuce dostávalo všem doktorandům. Výuka pro ně není „ztráta času“, jak se někdy ozývá i z českých výzkumných pracovišť. Na druhé straně by však Feldonova studie neměla posloužit k ospravedlnění těch pánů asistentů, docentů a profesorů, kteří oprášili okřídlené rčení Vladimíra Iljiče Lenina „Učit se, učit se, učit se“, poupravili je na „Učit, učit, učit“ a naházeli své pedagogické povinnosti na bedra doktorandů. Bez ohledu na to, zda se studenti pro samou výuku ještě dostanou k vlastnímu bádání a někdy dokonce i k nějaké té hodince spánku. To z doktoranda lepšího vědce rozhodně neudělá.

Každé pravidlo má své výjimky. Jakkoli je zřejmé, že vědcům výuka prospívá, neměli bychom zapomínat, že existují výzkumníci a badatelé, kteří by měli být přikováni v laboratořích na titanový řetěz a vstup do poslucháren, učeben a školních laboratoří by měli mít zapovězen pod pohrůžkou amputace ruky v lokti. Ne snad proto, že by jim mohla výuka uškodit. Spíše proto, aby jejich„výuka“ neuškodiĺa studentům. Kdo učí jen proto, aby mohl studenty šikanovat a léčil si na nich své komplexy, ten do školy nepatří. Popravdě řečeno, nepatří ani do vědecké laboratoře. Jeho místo je v čekárně psychiatrické ordinace nebo rovnou na příjmu v léčebně pro duševně choré.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora