Od září 2007 do října 2009 byly v rámci projektu „Rodina krále Tutanchamóna“ provedeny antropologické a genetické studie jedenácti královských mumií a těla byla navíc vyšetřena pomocí počítačového tomografu. Výsledky bádání přinesl na svých stránkách prestižní lékařský časopis The Journal of American Medical Association (JAMA) (Hawass Z. et al.: Ancestry and pathology in king Tutankhamun´s family. JAMA 303, 638-647, 2010). Sdělovací prostředky věnovaly této studii poměrně velkou pozornost. Zdá se, že Hawass a spol. konečně vnesli jasno do okolností, za jakých mladičký faraón Tutanchamón zemřel. Jasněji je podle studie i v příbuzenských svazcích jeho rodiny.
Dosavadní výzkum přinesl více otázek než odpovědí. V šedesátých letech minulého století byly v hlavě faraónovy mumie nalezeny úštěpky kostí a to zavdalo příčinu ke spekulacím, že se Tutanchamón stal obětí vraždy a zemřel v důsledku rány do týla. Později se ale ukázalo, že kousky kosti se zřejmě odštíply při balzamování mrtvoly. Také se nepotvrdily domněnky, že Tutanchamón utrpěl mnohočetné zlomeniny žeber po pádu z vozu taženého koňmi.
Autoři studie v JAMA dokazují, že na tom faraónský rod nebyl po zdravotní stránce dvakrát nejlépe. Na tělech mumií jsou patrné známky celé řady chorobných změn. Tutanchamón trpěl například tzv. Köhlerovou chorobou, při které jsou v důsledku nedostatečného krvení poškozeny kosti v nártu. U Tutanchamóna byla patrná tzv. koňská noha (pes equinus), což je ortopedická vada, která nedovoluje pacientovi došlápnout na plné chodilo, ale jen na jeho přední část. Stejným ortopedickým defektem trpěl i Tutanchamónův děd Amenhotep III. Podle autorů studie v JAMA mohl Tutanchamón chodit jen s holemi. Hole se ostatně našly i v Tutanchamonově hrobce a spolu s nimi tam byla uložena i „lekárnička“, jejíž obsah měl Tutanchamónovi ulevovat od potíží i v posmrtném životě. Mnohé z dispozic k podobným chorobám byly důsledkem hromadění nevhodných dědičných vloh v důsledku sňatků mezi pokrevními příbuznými. Patřil k nim zřejmě i částečný rozštěp patra, který Tutanchamón sdílel s otcem Achnatónem.
Genetické analýzy prokázaly ve faraónově těle přítomnost genů typických pro zimničku Plasmodium falciparum, jež je původcem tropické malárie. Na královském dvoře nebyla malárie zjevně žádnou vzácností, protože nákazu zimničkou prokázali vědci u dalších tří mumií. K malárii se u Tutanchamóna připojily ještě vážné komplikace otevřené zlomeniny levé stehenní kosti, při které došlo infekci. To byla podle autorů studie s největší pravděpodobností příčina Tutanchamónovy smrti.
Hodně se spekulovalo o hormonálních poruchách a dědičných chorobách, kterými mohl trpět už Tutanchamónův otec Achnatón. Ten býval zobrazován se silně zvýrazněnými prsy a lékaři se na základě dobových reliéfů domnívali, že jak Achatón, tak i jeho syn mohli trpět hormonální poruchou, která feminizovala jejich zevnějšek. Proporce údů na reliéfech zase zavdaly podnět k domněnkám, že se v královské rodině dědil Marfanův syndrom, což je dominantně děděné onemocnění postihující pojivovou část kostry, oko i srdeční chlopně. Nic z toho se ale při vyšetření mumií nepotvrdilo a „podivný vzhled“ Achnatóna i jeho syna připisují nyní badatelé výtvarnickému stylu umělců tehdejší doby. Nepotvrdily se ani spekulace o tom, že Tutanchamón trpěl Klippel-Feilovým syndromem, při kterém dochází ke srůstu krčních obratlů a skolióze.
Jasný obraz Tutanchamónova skonu se poněkud zamží, když dostanou slovo další odborníci, kteří se na studii přímo nepodíleli. Ti nesdílejí podiv nad faraónovou malárií, protože je už dlouho známo, že v tehdejších dobách tahle choroba v povodí Nilu řádila. Hawassova studie není ani důkazem o nejstarším případu nákazy lidí malárií. Už předloni vyšly práce, které dokazují nákazu starých Egypťanů touto chorobou. A molekulárně genetické studie prokázaly, že se lidé prali s malárií už v dobách, kdy po egyptské říši ještě nebylo ani vidu ani slechu.
Také postižení Tutanchamónových nohou nemuselo mít nutně takové příčiny, jaké předpokládá Hawass a spol. Experti tvrdí, že diagnóza Köhlerovy choroby je tak trochu vycucaná z prstu, protože zveřejněné „nejlepší“ snímky počítačového tomografu na ni neukazují. Jsou na nich patrná určitá poškození kostí nártu, ale ta mohla stejně dobře vzniknout v důsledku balzamování těla. Rovněž nález holí v hrobu nic nedokazuje, protože hůl byla ve starém Egyptě symbolem moci. A faraón se bez tohoto symbolu neobešel, i když běhal jako křepelka. Ani údajné léky, které měl dostat Tutanchamón, aby mohl pokračovat po smrti v léčbě svých bolístek, nepředstavují podle konkurenčních týmů nic víc než „běžné položky“ posmrtné výbavy a nelze je interpretovat jako „osobní lekárničku“.
Hawassův spolupracovník a spoluautor studie v JAMA Albert Zink v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature otevřeně přiznal: „Nikdo nebudeme moci dokázat, že umřel na malárii.“
Hawass a jeho spolupracovníci dali dohromady také Tutanchamónův rodokmen a identifikovali mezi mumiemi jeho příbuzné. Jako mumii Tutanchamónova otce určili mumii s evidenčním číslem KV55. Hawass je přesvědčen, že tato mumie patřila Achatónovi. Tutanchamónovou matkou mohla být žena, jejíž mumie je evidována pod číslem KV35YL. Tato informace má poněkud pikantní příchuť, protože mumii KV35YL ztotožnila před několika lety egyptoložka Joann Fletcherová s královnou Nefertiti. Už před Fletcherovou určila mumii KV35YL jako Nefertiti egyptoložka Marianne Lubanová. Počin Joann Fletcherové vyvolal ve své době v egyptologických vodách pořádný hurikán vášní. Lubanová jí vyhrožovala soudní pří, protože neuznala její prioritu. Hawass označil identifikaci mumie jako Nefertiti za „čistou fikci“ a z moci úřední zakázal Fletcherové další práci v Egyptě. Teď ale vystupuje tatáž mumie ve studii, kde je Hawass uveden jako první autor, jako Tutanchamonova matka. Mnozí považují za Tutanchamonovu matku právě Nefertiti. Hawass však nechává identitu mumie KV35YL otevřenou. Zdánlivě mohl z této ošemetné situace vyklouznout, kdyby mumii KV35YL ztotožnit s druhou Achnatonovou manželkou Kijou. Jenže ta byla podle dobových pramenů „cizí princezna“ a Hawass na základě analýzy dědičné informace mumie KV35YL dokazuje, že tato žena byla s mužem KV55 (Tutanchamonovým otcem) v pokrevním příbuzenském svazku. To je u princezny odkudsi z ciziny vyloučené.
Měly Lubanová a Fletcherová nakonec pravdu? Patří mumie KV35YL vyhlášené krásce Nefertiti? Někteří kritici současné studie v JAMA nevylučují, že vysvětlení spočívá v identifikaci mumie KV55 jako Tutanchamónova otce Achnatóna. Mark Rose uvádí v Archeological Magazine, že mumie KV55 patří zhruba dvacetiletému mladíkovi a Achnatón zemřel po třicítce. Podle Rose se tak otevírá možnost, že mumie KV55 patří poněkud záhadnému faraonovi Smenkareovi, který mohl být Achnatónovým bratrem. Podle některých odborníků nebyl Tutanchamónovým otcem Achnatón nýbrž Smenkare. Ten by zřejmě nezplodil Tutanchamóna s některou ze svých švagrových a spory opředená mumie KV35YL by pak neaspirovala na to, aby byla přisouzena Nefertiti nebo Kije.
V Tutanchamonově hrobce byly uloženy i mumie dvou plodů. Někteří egyptologové spekulovali, že plody jsou zde z rituálních důvodů a mají umožnit faraónovi posmrtný život od nejútlejšího dětství. Genetické analýzy ale určily, že plody mohly patřit potomkům zplozeným Tutanchamónem a ženou, jejíž mumie nese označení KV21A. Podle dobových materiálů byla Tutanchamónovou ženou Anchenpaamón, jež byla jednou ze sedmi dcer Achnatóna a Nefertiti. Genetické analýzy ale pokrevní příbuzenské pouto mezi Tutanchamónem a ženou KV21A neprokázaly, byť měli mít Tutanchamón a Anchenpaamón společného otce (Achnatóna) anebo byli bratranec a sestřenice (jejich otci byli bratři Achantón a Smenkare).
Možná leží vysvětlení těchto rodinných zmatků v genetických laboratořích. Přední expert na výzkum starověké DNA dánský genetik Eske Willerslev (nedávno rekonstruoval nejstarší lidský genom z DNA izolované ze 4000 let starých vlasů Eskymáka) se o výsledcích genetických analýz mumií Tutanchamónovy rodiny vyjádřil v rozhovoru pro Nature jako o „nepřesvědčivých“.
A tak jsme opět svědky jednoho „definitivního rozřešení letité záhady“. Nakonec se ukáže, že to bylo „rozřešení“ polovičaté, zčásti pomýlené a nepřesné. Ale taková je věda ve svém principu. Jen málokdy přináší zcela zásadní objevy, které se dají „vytesat do kamene“ a následně se na nich už nic nemění. Vědci tohle vědí. Jen lidem pracujícím ve sdělovacích prostředcích to občas uniká a nechají se zlákat k tvrzením, že „teď už máme jasno“. Kdyby to tak bylo pokaždé, když to napíšou noviny či odvysílá rádio nebo televize, neměli bychom za chvíli o čem mluvit a psát, protože většina problémů by byla definitivně vyřešena. Místo toho se nám „vyřešené“ problémy vrací jako evergreeny. S Tutanchamónem to bude stejné. Pokud Egypťané pustí na faraónovu mumii další vědecké týmy, budou se momentálně přijímaná „vědecky dokázaná“ fakta opět přepisovat.
V souvislosti s Hawassovou publikací v JAMA zazněly i otázky týkající se etických aspektů podobného výzkumu. Máme právo "lézt do soukromí" lidem, kteří jsou po smrti? Kdyby někdo zveřejnil seznam chorob a barvité údaje o rodinných vztazích nebožtíka, jenž zemřel před týdnem, bude to zřejmě porušení zákona o ochraně osobních dat. Když provedeme totéž u člověka, který žil před 3 300 roků, je to v pořádku. A nebo není? A kde je tedy ona časová hranice, za kterou už "osobní data" jednotlivých lidí není třeba chránit? Je to století? Tisíciletí? Máme právo vědět o Tutanchamónovi vše, protože byl ve své době významným mužem a je součástí dějin lidstva? Máme na něj pohlížet jako na "osobu veřejně činnou" a přiznat mu menší nárok na soukromí? A znamená to, že se stejných údajů o otrokovi, který žil V Tutanchamónvých dobách, dobrovolně vzdáme? Odpovědi na tyto zdánlivě jednoduché otázky nejsou jednoduché. Snad jsme vykročili na cestu k jejich zodpovězení už tím, že jsme si je položili.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora