16.10.2021 | Svátek má Havel


VĚDA: To nemůže být náhoda

11.4.2011

Za reálným světem, který vnímáme smysly, se skrývá jiný svět plný tajemných sil. Na ten první si můžeme sáhnout. Ten druhý si necháváme naočkovat do mysli. Imunní jsme k téhle „duševní infekci“ nadpřirozenem jen jako malé děti.

Tým chilských vědců se vrátil z výpravy na souostroví Jižní Shetlandy s bohatým úlovkem. Oko se jím nepokochá, žaludek si na něm nesmlsne. Ledová výspa uprostřed oceánu, jen co by kamenem dohodil (a zbytek doplaval) od Antarktidy, hostí jedinečné mikroby. Mikrobiologové vedení Jenny Blameyovou jich tam objevili asi tři stovky druhů a z toho více než dvě stě druhů bylo vědě doposud neznámých. Chilané přivezli z Jižních Shetland pěkné exoty. Očekávali, že narazí na mikroby silně chladnomilné. V tom je Jižní Shetlandy nezklamaly. Jedna tamější bakterie například žije zamrzlá v ledu. Opravdu zvláštní je to, že zároveň vzdoruje i teplotám těsně pod bodem varu. Snáší 95°C. K čemu je jí to dobré? V nitru shetlandského ledovce jí takové „vedro“ evidentně nehrozí. Dalším výstředníkem ze Shetland je nový druh deinokoka. První zástupce tohoto rodu byl objeven ve vysoce radioaktivní vodě v nitru atomových reaktorů. Teď byl nalezen další deinokok v hloubce 15 metrů pod příkrovem věčně zmrzlé půdy. Vydrží 5000krát vyšší dávku ozáření než jakýkoli jiný pozemský organismus. Je to vskutku zvláštní, protože v přírodě se s takovou úrovní radiace nikdy a nikde nepotká a ani jeho předci jí nemohli být vystaveni.

Když si zopakujeme, co napsal Charles Darwin o přírodním výběru, tak možná pocítíme mrazení v zádech. To přeci nemůže být náhoda. Jak se mohly na Zemi vyvinout organismy s vlastnostmi, které jim evidentně k ničemu nejsou? Jsou to snad pozůstatky návštěvy mimozemšťanů? Je to důkaz, že pozemský život vykonstruoval nějaký inteligentní stvořitel?

Nabízí se prozaičtější vysvětlení. Horkomilný obyvatel ledovce může být svědkem z dob, kdy v Antarktidě a přilehlém okolí panovalo zcela jiné klima než dnes. Odolnost k radiaci může být vedlejší produkt evoluce jiných podstatně potřebnějších vlastností. Radioaktivnímu záření urputně vzdorují například i vířníci pijavenky. V loužích, mechu a dalších „bydlištích„ často vysychají na troud a jejich dědičná informace se přitom láme na kousky. Evoluce vycepovala pijavenky k tak intenzivním správkám poškozené dědičné informace, že je pro ně likvidace následků spršky radiace procházka růžovým sadem.

Jenže červíček pochybností už zahlodal. Každý, kdo se pokusí najít pro evoluci „nerozumných“ jihoshetlandských mikrobů rozumné vysvětlení, to zcela určitě schytá od milovníků záhad, kteří na náhody nevěří a za vším hledají působení záhadných tajemných sil. Kde se to v nás bere? Zcela jistě se s tím nerodíme, protože malé děti takové nejsou. To ukazují výsledky zajímavého pokusu.

Vědci nabídli malý dětem na výběr mezi dvěma bednami. V jedné měl být ukrytý míč. Když děti uhodly, v které bedně se míč skrývá, mohly si jej ponechat. Při volbě bedny měly děti krátkou chvíli na rozmyšlenou a pak musely na jednu z nich položit ruku. Během chvilky určené na rozmyšlenou mohly svou volbu kdykoli změnit a třeba i na poslední chvilku položit ruku na jinou bednu, než na které ji do té doby držely. „Zrada“ se skrývala v tom, že míče byly v obou bednách. „Správnou“ a „špatnou“ odpověď vědci simulovali tak, že na konci úlohy ukázali dítěti obsah vždy jen jedné bedny. Těm dětem, co „uhodly“, otevřeli bednu, na kterou dítě položilo ruku. Těm, co se „spletly“, otevřeli druhou bednu a řekli jim: „Kdepak, míč je tady. Vidíš?“ V prvním kole pokusů byla děcka „šulena“ tak, aby získala dojem, že v polovině případů uhodla a v půlce se mýlila.

V druhém kole si polovina dětí úlohu zopakovala. Druhá půlka dětí dostala před pokusem ještě „instruktáž“. Vědci jim řekli, že v místnosti je neviditelná princezna Alenka, jejíž obrázek visel na stěně. Tahle princezna má ráda děti a pomáhá jim. Kdyby někdo vybíral špatnou bednu a hrozilo mu, že nezíská míč, Alenka mu dá nějakým způsobem najevo, že se mýlí.

V místnosti se děly nezvyklé věci. Ze stěny mohl například nečekaně spadnout obrázek s princeznou Alenkou. Mohl také zablikat lustr. Neměla to na svědomí neviditelná Alenka, ale vědci, kteří skrytou dírkou shodili obrázek ze stěny nebo otočili ve vedlejší místnosti vypínačem lustru. Když dítě volilo, v které bedně je míč, spustili vědci některý z „nadpřirozených jevů“. Reakce dětí byla zajímavá.

Pokud natahoval ruku po zvolené bedně osmiletý účastník pokusu seznámený s možností „nápovědy“ neviditelné princezny a v té chvíli spadl obrázek nebo zablikalo světlo, dítě rychle korigovalo své rozhodnutí a sáhlo na druhou bednu. Děti, které neabsolvovaly instruktáž o Alence, se nenechaly rušivým fenoménem zviklat. Z toho vědci vyvodili závěr, že pokud někdo dětem tohoto věku nenasadí do hlavy myšlenku na nadpřirozené jevy, samy na ni nepřijdou a chovají se celkem racionálně. Jakmile jim ale předhodíme myšlenku na nadpřirozeno, ochotně se jí chytnou a začnou se podle ní rozhodovat.

Jen o málo menší děti ve věku od pěti do šesti let se už spadlým obrázkem nebo blikajícím lustrem zviklat nenechají. Když se jich vědci zeptali, proč zablikalo světlo nebo spadl obrázek, děti většinou odpovídaly, že to má na svědomí neviditelná princezna. Neviděly však za jejím konáním úmysl či dokonce nápovědu. Spíše měly dojem, že Alenka jen tak vyvádí. Jedno děcko například vysvětlilo pád obrázku tím, že Alence připadá obrázek na zemi hezčí než na stěně. Tyhle děti mají zjevně problém vidět v nějaké reálné události nadpřirozené znamení, i když byly na existenci nadpřirozeného úkazu opakovaně upozorněny.

Tříleté až čtyřleté děti se rovněž nenechaly nečekaným fenoménem při volbě bedny zviklat. Navíc přičítaly „nadpřirozený fenomén“ ryze přirozeným příčinám. I když slyšely o neviditelné princezně, která nějakým způsobem napovídá, kde je skrytý míč, pád obrázku přičítaly špatně zatlučenému hřebíku a blikání lustru poruše. Jejich úvahy byly bezkonkurenčně nejracionálnější a spolek skeptiků Sisyfos by z nich měl radost.

Tak jak to s těmi dětmi vlastně je? Stávají se s postupem věku moudřejší a předvídavější nebo hloupnou a upadají do osidel iracionality? Autoři výše popsané studie jsou přesvědčeni, že chuť přijímat podstrčenou víru v nadpřirozeno získáváme jako vedlejší produkt jiné schopnosti – umění vžít se do mysli a představ druhých lidí. To lze provádět na různých úrovních. Můžeme si například představit, co si myslí někdo jiný. To je celkem jednoduché a zvládají to i malé děti. Složitější je představa, že si někdo něco myslí o tom, co si myslí další člověk. V běžném životě pracujeme s řetězci typu „vím, že on ví, že ona ví, že ono ví“ nataženými do čtyř různých úrovní. Vědci prý přistihli některé zvláště disponované jedince při natažení řetězce představ na sedm stupňů. Snad šlo o pouliční drbny, které mají trénink v tom, že Máňa slyšela, jak Karla říkala, že Josefa slyšela, jak Adéla říká, že Pavla slyšela …

Pokaždé, když ve spojitosti s nějakou událostí zazní, že to nemůže být jen tak obyčejná náhoda, máme díky vrozené schopnosti vcítit se do přemýšlení druhých lidí tendenci hledat v pozadí reálných jevů jevy skryté, iracionální. Docházíme tak k absurdním představám že za to, co vidíme, nemůžou ti, co to evidentně dělají. To je jen zdání. Ve skutečnosti za to můžou duchové, mimozemšťané, islamisté, politická opozice … Myslíme si, že nemůžeme na tyhle jednoduché triky skočit, protože nejsme malé děti. Omyl. Těm fiškusům skáčeme na špek právě proto, že nejsme malé děti. Když malému dítěti řeknete, že obrázek nespadl náhodou, stejně připíše jeho pád nekvalitně zatlučenému hřebíku. Když nám dospělákům začne politik s máslem na hlavě tvrdit, že mu tam to máslo nemohlo dostat náhodou a že je to jen výsledek spiknutí, tak velmi často neodoláme a začneme s ním hrát jeho hru na tajemné spiklence v pozadí. Zkusme se na svět podívat dětskýma očima a těžko uvěříme, že úplatek je půjčka nebo že předražená zakázka je korektní obchodní transakce.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.