Pro správného učitele jsou studenti tak trochu jako jeho vlastní děti. Pro studenty je správný učitel tak trochu jako další rodič. Pro učitele vědy to platí dvojnásob.

Věda není zaměstnání, ba ani povolání. Možná je to „způsob života“. Ale především je to těžká závislost. Jakmile to jednou zkusíte a povede se vám objevit něco nového, jste ztraceni. Musíte to zažívat znovu a znovu. Zároveň potřebujete k uspokojení častější a větší objevy. Pokud se vám to nedaří nebo vám snad něco v bádání brání, dostaví se docela obyčejný abstinenční syndrom. Nestojíte za nic. Jste nervózní. Nemůžete spát. Když si náhodou vzpomenete na jídlo, stejně nevíte, co jste do sebe nasoukali. Věda „ohne“ život nejen vám, ale i všem vašim blízkým, i když se třeba živí jako výpravčí vlaků nebo úřednice na poště. Asi i proto ti nejlepší učitelé nepřemlouvají své žáky, aby se věnovali vědě. Nechají jim iluzi, že se rozhodli sami. Aspoň si pak žáci nemohou stěžovat. Ve skutečnosti stáhne dobrý učitel žáka do hlubin vědy silou Maelstromu. Adept vědy si to ani neuvědomí a pod nenápadným učitelovým vlivem už po nějaké době nemůžeme jinak než pro zbytek života bádat, zkoumat a objevovat.

Existuje bezpočet doktorských studijních oborů, které jsou jednotlivým vysokým školám schvalovány, prodlužovány nebo i odnímány. Jenže nic jako „vysoká vědecká“ neexistuje. Škola nás může naučit Schrödingerovu rovnici, znaky typické pro keramiku laténské kultury nebo pravidla alternativního sestřihu RNA. Nemůže nikoho naučit bádat. To se adept vědy učí od svého učitele-vědce, kterému se v našich krajích říká „školitel“. O tom, zda se zrodí nový vědec a jaký vědec z něj nakonec bude, rozhoduje z valné části i to, jaký je jeho učitel-školitel. Před nějakým časem vědecký časopis Nature pořádal dokonce jakousi soutěž o nejlepšího školitele. Nemyslím, že by se někdo chtěl stát skutečně dobrým učitelem-školitelem jen proto, aby vyhrál nějakou soutěž. Z téhle akce však vykrystalizoval „kantor ideál“. A to je krajně zajímavý fenomén.

Dobrého učiteleškolitele poznáte podle toho, že se ho už po zbytek svého nebo jeho života nezbavíte. Tenhle člověk si nějakým zázrakem udržuje přehled nejen o tom, co a kde jeho bývalí žáci dělají, ale také jak se jim daří, pokolikáté jsou ženatí a vdaní a kolikrát se rozvedli, kolik mají dětí a jaké je trápí neduhy. Většina bývalých žáků si s učitelem vymění o vánocích e-mail a tím to končí. To platí jen do chvíle, než žáky potká průšvih, trable či karambol. Pak píšou učiteli rozsáhlejší e-maily anebo rovnou volají. Když pak odkládají telefonní sluchátka do vidlic, mají zpocený ušní boltec. Někdy dojde i na osobní návštěvu. Při té žák obvykle zjistí, že svého učitele sice patnáct let neviděl, ale ten se za tu dobu vůbec nezměnil. S dopomocí dobrého učitele se žák zbaví většiny trablů, vyžehlí průšvihy a zažehná karamboly. Divadelní impresário Philip Henslowe ve filmu Zamilovaný Shakespeare říká : „Vždycky všechno dobře dopadne. Jak to? To je záhada.“ Dobrý učitel tuhle záhadu zřejmě nějak rozlouskl.

Byla by chyba vidět v učiteli manželskou poradnu, advokáta nebo konzultační firmu. On to obvykle není automat na dokonalá řešení, ale umí naslouchat. Žák mu vylíčí, co ho potkalo a učitel naslouchá, pokyvuje, sem tam se zeptá nebo něco prohodí. Když žák skončí, má pocit, že jeho hoře je poloviční a problémy se smrskly do přijatelných dimenzí. Je to i tím, že tenhle člověk obvykle nevidí ve vědě jediný smysl života. Žák si během svého zahořklého monologu uvědomí, že mu sice nevyšly "životně důležité" pokusy, ale zato má doma ženu (nebo muže), kterého to mrzí skoro stejně, a že kromě toho má třeba i děti, které by ho sem tam rády zahlédly. Nakonec žák své fiasko zhodnotí slovy: "Jestli už nikdy nepřijdu o víc, tak to bude nuda."

Se skutečně dobrým učitelem žáci většinou netrpí dojmem, že by někomu nadržoval a po někom dupal, i když s každým zachází trochu jinak. Vesměs tak, jak to ten který žák potřebuje. Někdo potřebuje „cukr“, jiný vyžaduje „bič“. Někdo je rád, když má co největší volnost a další potřebuje probrat každý dílčí krok. Učitel dopřeje každému, čeho si kdo žádá.

Jeho dveře nejsou nikdy zavřené. Není to ten „duchovitý“ učitel, o němž se na fakultě či na ústavu vyprávějí zkazky, že prý ho kdysi kdosi skutečně na vlastní oči viděl a mohl si na něj dokonce sáhnout. Náš učitel-ideál je ve své pracovně nebo laboratoři ve dvě ráno stejně jako v poledne nebo v deset večer. V sobotu jako v úterý. Když zaťukáte, jen zvedne oči od práce a můžete povídat. V jeho pracovně či laboratoři se čepuje živá voda. Vchází se do ní obvykle s pocitem, že všechno je „na nic“, snad jen včely jsou na med, ale ten je taky k ničemu. Vychází se odtud s pocitem, že svět je krásné místo k žití. Návštěvník se diví, proč to ještě před deseti minutami neviděl. Žák třeba přinese poslední výsledky svých měření, o kterých je přesvědčen, že nejsou vůbec k ničemu. Učitel se zadívá do tabulek a grafů, ukáže na tu nejbizardnější křivku, kterou chtěl žák původně vyhodit. „Teda tohle je zajímavé!“ zajásá učitel a oči se mu rozzáří. Pak se žáka zeptá, jestli četl dvě práce staré třicet let a k tomu pět prací, které vyšly včera. Žák přizná, že nic z toho nečetl, a jedním dechem slibuje, že to napraví. Není třeba. Učitel mu obratem ruky vytiskne kopie všech těch prací a v krátké přednášce žákovi vysvětlí, že jeho měření vyřešilo zásadní problém, který z těchhle prací vyplýval. K ideálnímu učiteli vejde student s pocitem idiota a odchází s pocitem geniálního objevitele. Bohužel, ve většině pracoven současných školitelů, se odehrávají procesy přesně opačné. Ale to je jiný příběh... Když někdo něco dělá třicet let, bylo by s podivem, aby v tom nebyl lepší než student, který se téže problematice věnuje rok. Učitel tu není od toho, aby žákovi dokazoval svou nadřazenost. Za třicet let bude student o sto procent lepší, než je dnes jeho učitel. Pokud ne, pak to není učitelova výhra ale porážka.

Z předchozí charakteristiky vyplývá další rys dokonalého učitele. Nikdo neví, kde na to bere čas, ale nestále čte. Čte nejen práce ze svého oboru, ale i z oborů příbuzných a nepříbuzných. Tam všude hledá a nachází inspiraci. A co je možná ještě důležitější, na nápadech, myšlenkách, hypotézách a teoriích inspirovaných vyčtenými informacemi nesedí jako kvočna na vejcích. Kudy chodí, tudy je trousí. Stačí jen sbírat. Když takovou „ztracenou myšlenku“ žák zvedne a pustí se do jejího řešení, nenařkne ho učitel z duševní krádeže. Naopak, po krátké době žáka přesvědčí, že to byl právě jeho skvělý nápad. Učitelovo autorství se projevuje snad jen tím, že své duchovní dítko svěřené do žákovy adopce bedlivě a s napětím sleduje.

Dalším typickým znakem skvělých učitelů je entusiasmus, zápal, nadšení. Jsou to fandové. Když vyprávějí o pohlavním životě mlžů korbikul, tuhnutí třetihorních vyvřelin nebo aktivaci molekul kryptochromů, oči se jim rozzáří a tváře zrůžoví. Hrudník se jim dme, jako kdyby stoupali k vrcholku Chan Tengri. Rukama šermují tak, že by jim záviděl i holandský větrný mlýn. A posluchač najednou propadá dojmu, že ve srovnání s taji aktivace kryptochromů blednou všechny zápletky akčních filmů. Krystalizace vyvřelin v té chvíli zastíní svou nádherou plátna impresionistů. Právě tenhle dar přitahuje k učiteli studenty jako lampa můry. Tenhle člověk nemusí vyvěšovat na nástěnky po chodbách a na ústavní či fakultní weby pestrobarevné výzvy plné vykřičníků, kterými by k sobě lákal studenty. Hrnou se mu sami.

Náš ideální učitel má bezpočet bývalých žáků, kolegů a kamarádů, kteří jsou rozeseti na těch nejneuvěřitelnějších místech - od lampárny na hlavním nádraží po OSN. Když se žák dostanete do úzkých, protože nemá potřebnou aparaturu, nezvládá komplikovanou techniku nebo nemůže sehnat klíčový materiál, učitel se poškrabe na bradě a řekne: „To umí (má, sežene, naučí ...) Karel (Marie, Johny, Rebecca, Yughi ...). To byl prima hoch (děvče). Pozdravuj ho ode mě.“ A je to. Karel, Marie, Johny nebo Yughi skutečně sedí na daném místě a na úzkoprofilovém přístroji, materiálu nebo technice. Zpočátku se tváří svěřepě, ale při vyslovení učitelova jména se jim rozlije po tváři úsměv a jejich ochota řešit problém stoupne o sto procent. Když žák odchází, chtějí po něm jediné - aby pozdravovali svého učitele.

Přítomnost a aktivity ideálního učitele přijdou lidem v jeho bezprostředním okolí jako cosi zcela přirozeného. Nejkrásnější na tom je, že i „kantor-ideál“ považuje svou životní misi učitele za samozřejmost. Vůbec mu nejde o to, aby mu byli studenti vděční. Nejspokojenější je, když vidí, jak z jeho žáků vyrůstají nejen noví vědci, ale zároveň i dobří učitelé. To je pak na vrcholku blaha a v koutku oka se mu zatřpytí slzička.

Mnohé z charakteristik ideálního učitele mají obecnější platnost. Také nový policista, politik, bankéř, houslista nebo zahradník přichází ze školních škamen do praxe vybaven tu chabějšími tu zase solidnějšími teoretickými znalostmi a dostává se pod ochranné křídlo či kuratelu zkušenějších kolegů. Také tito učitelé mohou novice nadchnout nebo otrávit, pomoci mu nebo mu namydlit schody, povzbuzovat ho nebo jej šikanovat. Ve všech oborech jsou jistě borci, s nimiž je radost začínat profesní kariéru. A vedle nich si i v těchto oborech vyhřívají staré kosti "hadi", s nimiž není radno ani hnůj nakládat. Každý z nás někdy začínal a mnohým se dostává té výsady, že stojí u startu kariéry mladších kolegů. Každý podvědomě tuší, jak by měl vypadat učitel-ideál v jeho oboru. Cíl je nám všem jasný. Snad jen - řečeno s Karlem Havlíčkem Borovským - aby nám to "z huby do rukou přejíti ráčilo". Takže vpřed! Či spíše vzhůru. Laťka je vysoko.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora