... či snad válek s virtuálními mloky?

Chryzantémy. Květiny s dávnou poetikou nejen pro historii zemí svého vzniku. Málokterého z nás dříve narozených – a doufám, že stále i těch narozených nedávno – snad minula během školní docházky informace o díle Karla Čapka. A v paměti zůstaly alespoň některé povídky z jeho jedné či druhé kapsy. Jako „Modrá chrysantéma“ (ano, psaná ještě s „s“, byť už s čárkou nad „a“). Vzpomínáte?

„Tak já vám povím,“ řekl starý Fulinus, „jak přišla Klára na svět. Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenbergský park v Lubenci .... a potkám Kláru, to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča, která kudy šla, tudy blaženě hýkala... když najednou zahlédnu, že má v prackách kytici ... a ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pomponové chryzantémy, která byla modrá! Pane, modrá! Byla to asi taková modrá jako Phlox Laphami, trochu břidlicově nadechnutá, s atlasově růžovým okrajem, uvnitř jako Campanula Turbinata, krásně plná...Ale to ještě nic není: pane, ta barva byla tehdy a ještě dnes je u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá.“

O zahradnickém okouzlení a nejen humanitní, ale také přírodovědné vzdělanosti Karla Čapka bylo již řečeno i napsáno mnohé. Netuším, pravda, nakolik mu byla blízká chemie rostlinných barviv a tím i schůdnost výše zmíněného šlechtění. Vždyť poměrně nedávno před tím svět znovuobjevil J.G. Mendela a pravidla cíleného křížení teprve propojoval se zatím intuitivní mutagenezí.

Ona mýtická modrá chryzantéma se v zastrčené vechtrovské zahrádce nebožtíka Čermáka objevila čistě náhodou, asi cestou spontánní mutageneze a následné selekce vlivem stresujícího prostředí. Vždyť „... ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka z jara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází. Už se s ní párám patnáct let. Nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou - Považte, já jediný na světě mám modrou chryzantému a nemohu s ní na veřejnost. Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila; ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět.“

Pokud snad k takové mutaci došlo ještě někdy jindy či někde jinde, tak se o ní zahradnický svět dosud nedozvěděl. Inu, Karel Čapek byl nepochybně také fenomén vzácný.

Mezitím uběhlo dalších skoro devadesát let.

Navzdory tomu modré růže, chryzantémy, karafiáty, lilie, gerbery představují stále ještě nedosažené lákadlo pro zahradníky amatérské i profesionální. Tedy, abychom si rozuměli – ty opravdu modré, s „true blue colour“, jakou se pyšní obyčejné chrpy či zvonky Takového úspěchu zatím nedosáhlo ani klasické šlechtění, se svojí mutagenezí či vzdálenou hybridizací, ani současné genové inženýrství. Jistě, obrázky „skoromodrých“ chryzantém či růží již můžete najít v populárních mediích nebo na prospektech různých biotechnologických firem. Ale, právě jen „skoro“.

Znalosti metabolismu příslušných rostlinných barviv, tedy antokyanů, samozřejmě za ten čas pokročily měrou velikou. Takže víme, že jsou zodpovědné za utváření barvy květů červených, purpurových i modrých. Ty barvy jsou často měnlivé. Mnohé antokyany totiž fungují jako acidobazické indikátory – a podle aktuální hodnoty pH v určitém pletivu, potažmo buňce z občasné modré přecházejí zpět do červené. A naopak. Případně se stávají bezbarvými. Žádná radost pro praktika komerčního zahradníka.

Nadto jsou různého typu. Některé rostlinné taxony, jako právě ty výše zmíněné, obsahují sice barviva typu kyanidinového, postrádají však antokyany delfinidinové. Nemají totiž ve svých květech enzym zvaný flavonoid -3 ́5 ́ hydroxylázu (F3 ́5 ́H), který k původním dvěma hydroxylovým skupinám červeného barviva v pozicích 3 ́4 ́ dodává ještě třetí, v pozici 5 ́. A vede tak k jeho zmodrání.

Tenhle poznatek využilo již v minulých deseti letech několik japonských výzkumných týmů k přípravě jednak transgenních růží, jednak karafiátů. Jejich květy již obsahovaly také antokyany delfinidinového typu. Nebyly však čistě modré, „pouze“ fialové.

Gordický uzel vzniku modré chryzantémy začal systematicky rozplétat tým z také japonského „Ústavu zelinářských a květinářských věd“ z Tsukuba Science City (prefektura Ibaraki). Vybraným dárcem potřebného F3 ́5 ́H genu se stal zvonek zahradní (Campanula medium, odrůda Cantenburské zvonky).Jeho přenosdo různých chrysantémových variet však vedl pouze ke vzniku chryzantém purpurově/nachově fialových.

Vědci to ale nevzdali – a následně použili tyto GM klony k další transgenezi. Vnesli do nich ještě gen syntézy jiného typu delfinidinového antokyanu, tzv. ternatinu – původem z motýlokvěté/bobovité africké rostliny s poněkud hanbatým názvem Clitoria ternatea – klitorie terstská (jeho důvod snad čtenáři osvětlí tvar jejích výrazně modrých květů). Úsilí se vyplatilo. Současnou expresí obou těchto vnesených genů došlo v transgenních chryzantémách jednak k potřebné hydroxylaci, jednak glukosylaci přítomných antokyanů. A tím k (dle autorů nečekanému) fenoménu „kopigmentace“, až po úroveň „true blue“. Podrobně se o tom můžete dočíst v publikaci Noda et al. v periodiku Science Advances 2017 ; 3 :e1602785, z 26.července 2017.

Clitoria ternatea

Ponechme biochemikům i molekulárním biologům prostor k dalším bádáním na téma, co vše tyhle genové hrátky v „barevném“ metabolismu těchto chryzantém způsobily - a nakolik lze danou strategii využít i pro jiné druhy. Můžeme totiž očekávat i další překvapení, daná nejen genovou koexpresí.

Třebas bude stabilita exprese těchto znaků také jako u Čapkovy „Kláry“ záviset na pěstebních podmínkách. A GM novošlechtěnci budou vyžadovat „... jíl jako cent a žádné zalévání“. Ejhle, květina vhodná do klimatu budoucího světa .

Invazi japonských modrých pomponek do širého světa samozřejmě zásadně ovlivní i příslušná místní legislativa.

Do knížecího lichtenbergrovského parku kdesi na západním břehu Rýna se GM Klára téměř jistě nevrátí. Původní knížectví skončilo svoji existenci v roce 1834 a politika současné Evropy není nějakým GM imigrantům rozhodně nakloněna. Byť její ekonomiku či prostředí by stěží ohrozili. Vzpomeńme jen na nedávný poprask kolem ilegálních oranžových GM petunií.

Ale co kdyby obdržely zvláštní výjimku alespoň pro Českou republiku, k uctění Čapkovy památky?

Jenže co by tomu všemu asi on sám říkal? Potěšila by jej takto stvořená Modrá Chrysantéma? Zajásala by jeho zahradnická duše? Nebo by spíše zatrnula, vedena vzpomínkou na Krakatit, Bílou nemoc či dokonce Válku s mloky? Jak by byly asi jeho intelekt, touha po poznání, víra v „člověku sloužící pokrok“ překryty současnou post-faktologickou módou?

Popravdě - nevím.