Není to utopie. Je to seriózní poselství pracovníků základního výzkumu. Dnešní poselství. Vědecké výsledky nejsou nikdy definitivní a další vědecký pokrok zpravidla ukáže dnešní názor jako konservativní, opatrný a poplatný současnému poznání. Zároveň se ukazuje, že člověk za svou výjimečnost mezi ostatními živými tvory vděčí tomu, že péči o děti často přejímají prarodiče. Už nejsou výjimečné rodiny, kde se o pravnoučata stará pradědeček a prababička, zatímco dědeček a babička stále ještě pracují. Člověk není člověkem, protože se adaptuje přírodě, jak nám to kážou nejzelenější ze zelených, kteří zatím s úspěchem do nekonečna zastavují stavbu dálnic. Člověk musí žít v souladu s přírodou a vážit si jí. Musí však také rozumně využívat technický pokrok.

Článek uveřejněný v letošním zářijovém čísle časopisu Scientific American (vol. 307, No 1 str. 40-43) zklame ty, kteří čekají, že jim život prodlouží nějaká zázračná pilulka. Člověk musí mít zdravou životosprávu od malička, aby jeho tkáně stárly pomalu, a musí především dbát na náročnou aktivitu mozku. Mohou nám růst nové neurony - ale jako sval sportovce musí pracovat.

Jednoduchou odpověď na tajemství dlouhověkosti dal sir Nicholas Winton novinářům ve svém sto prvním roce života: "Nikdy nepřestávejte dělat, co děláte. Stačí, když vaše práce má smysl." Sir Winton dostal svůj šlechtický titul za záchranu 669 židovských dětí z Československa, které odvezl vlakem do Anglie. Bez sira Wintona by skončily v osvětimských krematoriích.

Je přirozené, že déle žijí především lidé vzdělaní. Samozřejmě svou roli má i dědičnost. Ta babička z Beskyd, která novinářům radí, aby každé ráno vypili stopku slivovice, nežila tak dlouho, protože pila slivovici, ale přesto, že pila slivovici. Měla "dobrý kořen" a celý život jedla střídmě a dýchala horský vzduch.

Také zastánci pití červeného nebo i bílého vína, jsou-li na současní úrovni vědeckého vývoje, vědí, že resveratrol život moc neprodlouží. Za to, že Italové a Francouzi žijí dlouho, vděčí svému životnímu stylu (savoir vivre, umění žít), siestě a neuspěchanému životu. Víte ostatně, že ve Francii mají většinou dlouhou polední přestávku a pak pracují do pěti nebo do šesti? K jejich životnímu stylu patří to červené nebo bílé víno, které pijí zpravidla při jídle, při jeho popíjení rozmlouvají s přáteli a s jídlem nespěchají. Dříve než těm hltavým se dostaví pocit sytosti, takže toho nakonec moc nesnědí, nehledě na to, že jedí především zeleninu, ovoce a mořské ryby. Jídlo je společenská a kulturní záležitost a ne příležit rychle se nacpat kaloriemi.

Naši dospělí páchají velký hřích průpovídkami "jak k jídlu, tak k dílu" a cpou dětí div ne za cenu stisknutého nosu, aby polykaly, a přemlováním "ještě lžičku za tatínka, za krtečka, za žirafu..." a odměnou za to, děti jídlo rychle spráskají, je zase nějaká sladkost nebo povolení dívat se déle na televizi. Tady platí, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Mám řadu pacientů, kteří by se rádi řídili mou radou jíst pomalu, chtějí-li zhubnout. Jsou však nešťastní, že jakmile vezmou do úst první sousto, zachutná jim a neubrání se tomu, aby další sousto dostali do úst co nejdříve.

Přeučovat něco, co se v útlém dětství, třeba aniž to zůstalo ve vědomí a vůlí otevíratelné paměti, je velmi obtížené. Vědí to dobře psychoanalytici. Dlouho dolují ven dávné zážitky zatlačené do podvědomí.

Význam výchovy dětí prarodiči opírám o článek Rachel Caspari, profesorky antropologie na Central Michigan University. Článek má provokující název The evolution of grandparents (Vývoj prarodičů) publikovaný také v Scientific American (vol. 305, No 2, 2011). Motto článku je "Žij rychle, umři mladý" (Live fast, die young). Rachel Caspari ukazuje, jak rostla lebka člověka po tři milióny let, aby bylo místo pro stále větší mozek. Rozhodující vliv na rostoucí schopnost člověka odolávat predátorům a obdělávat půdu mělo to, že starost o děti přejímali prarodiče. Ti zase žili déle, protože stále měli co dělat a mělo to smysl.

Vzpomeňme na české pohádky o princovi, kterého jeho královský otec poslal do světa a když se princ konečně po mnoha dobrodružstvích vrátil, předal mu království a v klidu a spokojenosti umřel.

Přečtěte si životopisy slavných vědců, umělců a spisovatelů. Sami se také dožívají vysokého věku – pokud je předčasně nesklátí rakovina nebo drogy a alkohol. S tím však souvisí příznivá předpověď možnosti žít 120 let. Rostou možnosti léčit tyto nemoci. V životopisech těch slavných se dočtete, že s vděčností vzpomínají na svého moudrého, starého učitele nebo profesora, který v nich vzbudil zájem o vědu nebo o hru na housle. A hlavně: naučil je učit se a mít radost z něčeho nového.

Jsou dvě povolání, kde dlouholetá zkušenost hraje rozhodující roli: povolání učitelů a lékařů. Lékaři se starají, aby lidé neumírali předčasně na nemoci související s civilizací a stárnutím. Příklad možností takové včasné léčby některých onkologických onemocnění z poslední doby: protonové centrum v nemocnici Na Bulovce. Vystavěné za soukromé peníze a v soukromých rukách. Ministerstvo zdravotnictví váhá se svolením, aby se tam léčili nemocní na účet zdravotních pojišťoven.

A co je snad stejné důležité: v rukách lékařů je zdravotní výchova, která by občanům vštípila, že žít zdravě se musí už od útlého dětství. Fyziologové vám řeknou, že buňky a tkáně začínají stárnout hned po narození. Jde o to, aby stárly pomalu. Zdravotní výchova se neodbývá jen přednáškami nebo nápisy na billboardech. Má být denním chlebem každého lékaře při jeho rozhovorech s pacientem. Musí na ně ovšem mít čas.

Potřebujeme nejen dobré lékaře, ale také dobré učitele, chcemei-li dlouho žít a chceme-li, aby dlouho žily naše děti. Déle žijí lidé vzdělaní. Jak udržet na školách dobré učitele, když jejich platy nás zařazují na nejnižší příčky v Evropě? Jak má škola zhodnotit výkon těch opravdu dobrých a zkušených? Jakmile dosáhnou důchodového věku, jdou třeba sami rádi do důchodu, aby měli trochu slušný život s nadějí, že budou pracovat jako důchodci. Naděje zpravidla marná. Jakmile chce škola udržet mladé a průbojné, kteří jsou spíše krotitelé neukázněných žáků, nemilosrdně důchodce propouští bez výpovědní lhůty. Důchodci výjimečně dostanou mimořádné odměny, ačkoliv si je často zaslouží víc než jejich mladé kolegyně nebo těch málo zbývajících mladých kolegů, kteří si dovedou sjednat respekt u malých darebů. Ti staří zkušení nepotřebují přece odměnu, když si mohou přilepšit důchodem.

Zkušení pedagogové jsou pro školství naše rodinné stříbro. Už za dvacet, třicet let bude naše země bohatá nebo chudá podle toho, jak kvalitní je dnes vzdělávání. Bohužel, spíš to školní, protože na výchovu a tím méně na vzdělávání svých dětí nemají pracující rodiče čas.

Staří doktoři se uživí, otevřou-li si samostatnou praxi "na pojišťovnu". Nemusí se mít špatně, dovedou-li o pacienty pečovat rychle. Pojišťovna platí "od kusu", tj. podle počtu pacientů ošetřených za den bez ohledu na to, jste-li doktor věd, docent nebo pilný mladý doktor, který se domohl licence po třicítce. Vážím si mnohých z nich, bývají to skvělí lékaři. Ale zkazí se brzy, když zjistí, jak se "dělají peníze" za péči o pojištěnce.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora