Zabijácká bakterie je jen jedním z důsledků globalizace. Nezbývá než posilovat imunitu vůči neznámému

Bakterie Xylella fastidiosa, která aktuálně děsí pěstitele okrasných i hospodářských rostlin na území naší země, není a do budoucnosti jistě nebude jediným organismem, který může způsobit v Česku nemalé, zdaleka nejen ekonomické škody. Současná totální prostupnost světa prostřednictvím obchodů kohokoli s čímkoli, ale také díky cestování kohokoli kamkoli totiž logicky generuje rizika expanze různých druhů škůdců nebo pro určité lokality do současné doby neznámých organismů po celé planetě.

Prevence takových rizik přitom prakticky neexistuje, kromě zmiňovaných projevů globalizace jsou navíc ve hře probíhající klimatické změny, kvůli kterým mění buď zásluhou člověka, nebo i vlastním přičiněním celé skupiny rostlin a zvířat po planetě svá stanoviště. Připočteme-li k tomu permanentně mutující viry a obecně velmi jednoduché organismy, musí se nejen rostliny, které může napadat zmiňovaná bakterie, ale i lidé a fakticky vše živoucí spoléhat v zásadě jen na základní a po celou dobu života na planetě fungující obranný mechanismus – totiž schopnost vytvářet si proti novým rizikům imunitu. Což ovšem není možné vždy a u kohokoli.

Zdroj nákaz a parazitů

Řadu modelových negativních příkladů zavlečení pro prostředí neznámých organismů představuje Austrálie, po miliony let izolované území, do kterého člověk introdukoval rizikové druhy, jako je známý příklad přemnožených králíků. Množství příkladů introdukovaných a invazivních organismů známe ale i přímo od nás – za všechny lze jmenovat americké raky decimující původní druhy raků v ČR, z rostlin pak klasický bolševník nebo novější křídlatku japonskou. Proti tomu je vítod myrtolistý, mimochodem také původem exotická rostlina, vlastně marginální případ. Ale také tak trochu učebnicový, protože s „exotickou kytičkou“ se na naše území dostala do současné doby pro nás exotická bakterie. K tomu lze jen podotknout, že jak exotické rostliny, tak exotická zvířata mohou být a také často jsou zdrojem nákaz, parazitů a dalších potvůrek, které mohou více či méně ovlivnit prostředí v zemi dovozu.

I proto je v současné době relativně přísně regulován obchod s exotickými organismy, přičemž kontrolním orgánem je u nás Česká inspekce životního prostředí. EU kromě toho vydala loni aktualizovaný seznam nepůvodních invazních druhů rostlin a živočichů „s významným dopadem na Evropskou unii, které svým neřízeným šířením v přírodě ohrožují evropskou biodiverzitu, ekonomiku, a dokonce i lidské zdraví“. Podle evropských analýz přitom představují invazní druhy ročně jen v rámci EU škody ve výši zhruba 330 miliard korun.

Invaze na vzestupu

Vše ale nasvědčuje tomu, že na takové regulace je již v současné době pozdě, protože žádná z nich nedokáže zabránit v přeshraničním pohybu tvorů, kteří nejsou většinou ani pouhým okem vidět. Lidstvo navíc nedokáže zabránit v celosvětové invazi ani „viditelným“ druhům. Jak totiž vyplývá ze studie zveřejněné v časopisu Nature Communications, je v současné době světová invaze nepůvodních druhů živočichů a rostlin nejintenzivnější v historii planety, 37 procent z nich bylo na nová území zavlečeno v období 1970 až 2014, tedy v posledních zhruba 40 letech.

Těžko přitom zakázat pohyb lidí a zboží, což jsou hlavní přenašeči nepůvodních organismů. Výzvou doby, zdaleka nejen pro naši přírodu, ale i pro člověka samotného, je tak posilovat již zmíněnou imunitu vůči dosud neznámým mikrobiologickým podnětům. Příroda je naštěstí moudřejší než my a často si dokáže poradit sama, pokud jí v tom sami nebráníme. To se týká doslova všeho – mikroorganismy dokážou lépe a dříve než my rozložit ropné látky uniklé do moře, obsadit nová území například po vytěžených lomech nebo i po nepatrném přísunu vláhy probudit k životu domnělou poušť po dlouhém období sucha.

I lidé získávají vyšší imunitu v případě, že se nepohybují jen téměř ve sterilním prostředí některých svých obydlí opečovávaném nadměrně starostlivými jedinci. Je tak otázkou, zdali si současným způsobem života s rozhodně nižší intenzitou kontaktů s přírodou, úzkostlivým pořádkem nebo cíleným vylučováním některých druhů stravy ze svých jídelníčků vlastní imunitu spíše nesnižujeme. A nejen svou – taková plošná likvidace včelstev zasažených včelím morem je svým způsobem také prostředkem k tomu, aby si včely vůči této nemoci imunitu nevytvářely.

Samozřejmě se vždy najdou často i logické argumenty k regulaci chování lidí i včel, s přirozeným vývojem i životem to ale často nemá mnoho společného. Což svým způsobem není ani samotná globalizace – jejím motorem a důvodem vždy byl a je především byznys. Jenže všechno má svá rizika a ta vyplývající z globální prostupnosti planety se začínají postupně projevovat. Zabijácká bakterie je tak jen pouhým vrcholkem pomyslného ledovce, který navzdory procesu oteplování jen tak neroztaje.

Autor je agrární analytik

LN, 5,4,2017