Spor o to, jestli více peněz na základní či aplikovaný výzkum, mi připomíná bitku opilců probíhající v baru na potápějící se lodi. Na pohled docela zábava, tedy pokud milujete žánr hořké komedie, protože ať vyhraje ten nebo ten, ke dnu půjdou všichni.

Výzkum totiž nejsou jen peníze a dokonce to ani nejsou peníze v první řadě. Pokud totiž nejsou na skladě výzkumníci, může účet jakékoli akademické či neakademické instituce praskat ve švech, objevy stejně nebudou. A bohužel přichází doba, kdy si nebude možné kvalitního výzkumníka pořídit za žádné peníze. Ne, teď nemluvím o dobře vyškolených biorobotech schopných perfektně a hlavně velmi levně zvládat rutinní laboratorní úkony a pak o nich psát zprávy v odborném newspeaku. Nemluvím o sveřepých lovcích grantů a impaktů, vytvářejících sebestředné, sebeudržující se a sebepotvrzující se bratrstva, zaměřená na čerpání peněz ze státního rozpočtu. O těch není třeba mluvit, těch bude vždycky dost. Já mluvím o skutečně vzdělaných lidech, kteří perfektně chápou svůj obor, jsou schopni a ochotni se zamyslet nad jeho palčivými odbornými i etickými otázkami a mají touhu i erudici posunout daný obor o krok dál. Mluvím tedy o tvořivých umělcích vědy. A ti jsou v našich podmínkách odsouzeni k vyhynutí.

Aby člověk mohl napsat dobrou knihu, musí se nejdřív naučit číst a psát. Potom si musí přečíst nějaké knihy a pokud možno pochopit, proč byly napsány. Pak se musí pokusit nějakou knihu napsat a v rámci onoho pokusu porozumět způsobu, jakým se knihy píší. Dále je užitečné čerstvé dílo dát někomu přečíst, unést jeho připomínky a použít je k vylepšení polotovaru. Možná není špatné to několikrát zopakovat a dopracovat se tak k dobře odvedenému řemeslu. Ne, tady ještě nejde o skutečné dílo. To vzniká, až když přijde NÁPAD. Tedy většinou nikdy. Pokud se chce ovšem člověk psaním jen živit, nemusí psát dobré knihy. Stačí někoho, kdo má peníze a kdo literatuře nerozumí ani co by se za nehet vešlo, přesvědčit, že má NÁPAD a že umí řemeslo. Úspěch ovšem závisí více na talentu a schopnostech přesvědčit, nežli na talentu a schopnosti psát...

Se skutečnou vědou je to podobné a největší díra, kterou do lodi teče se jmenuje vzdělávací systém. Ten vzdělávací systém, který zcela správně vtlouká dětem do hlavy, že dobrou knihu nelze napsat bez NÁPADU, ale zcela chybně je zapomíná učit číst a psát. A ty děti pak fantazírují a vymýšlejí si, hrají si své hry nezatížené realitou a v každém dalším levelu dostanou hvězdičku za účast. Poslední z těch hvězdiček se jmenuje maturita. Ta znamená rozcestí. Na něm se všechny ty děti logicky rozhodnou zůstat dál mimo realitu ve své pohádce. Láká je jediný život, který znají - život ve snových světech. Nával na obory jako je srovnávací ježibabologie, či aplikovaná exorcistika je pak mimo veškerou představivost. Ovšem ne všichni se vejdou. Ti s Černým Petrem v ruce pak musí jinam. Třeba na chemii. A místo řemesla se zde učí číst a psát. Někteří to zvládnou dřív, jiní později, někteří vůbec, ale papír, že to zvládli, dostanou všichni. Ovšem v době, kdy starší generace dostávaly vysokoškolský diplom, mají dnešní absolventi jen výuční list. A jejich mozek už je starý na to, aby měli čas učit se řemeslo, nemluvě o šanci dostat skutečný nápad. Biologické hodiny jsou i v tomto neúprosné. A pokud je navíc každá kritická poznámka brána jako útok na osobní integritu, a tudíž z pohledu studenta žalovatelná, není na výchovu skutečných vědců ani pomyšlení….

Z mého pohledu je tudíž úplně jedno, zda ve sporu o budoucnost vědy vyhrají akademici či průmyslová lobby. Na skutečný stav vědy v příštím desetiletí to totiž nebude mít pražádný vliv. Ti, kterým to myslí dál než do příští výplaty a věda jako taková jim skutečně leží na srdci, by se měli místo rvačky o pár korun soustředit na skutečný problém. A ten balík, o který jde, investovat třeba do základního vzdělávání...