Taky jste si toho už všimli? Píše se o rovnodennosti, někde i o přesném čase, tedy například letos to bylo 21. března v 0 hod 20 min SEČ. Ale Slunce v ten den vyšlo v 6:03 a zapadlo 18:12, tedy den byl o 9 minut delší než noc! A kdy je vlastně den stejně dlouhý jako noc? V tabulkách bychom to našli: Bylo to už asi o dva dny dříve, tedy 19. března. Že by člověk měl pochybovat i o tak jasných věcech? Tento rozdíl by se někomu mohl zdát bezvýznamný, ale přece: Kde je tedy zakopán pes? Ponoříme-li se do problému, objevíme dva efekty zhruba stejné velikosti, ale různého původu.

První příčina je jednoduchá, protože tkví vlastně jen v rozdílném nazírání na věc. Astronomové pochopitelně počítají polohu Slunce podle jeho středu a rovnodennost je tedy v okamžiku, kdy střed Slunce překročí rovník. Za východ Slunce se ale považuje okamžik, kdy se objeví nad obzorem první sluneční paprsky, čili jde o horní okraj Slunce. Podobně je to se západem. Výsledek? Den je delší než noc o dobu, za kterou Slunce vystoupá (a při západu sestoupí) o svůj poloměr, tedy asi o čtvrt stupně. Tato doba je u nás asi dvě minuty, ale může být rozdílná pro různá místa na Zemi a pro různá roční období. V tropech vystoupá Slunce o poloměr asi za minutu, za polárním kruhem to může být mnoho hodin, než se vyškrábe zpoza obzoru.

Ta druhá příčina je zajímavější. Sice se říká, že světelné paprsky se pohybují po přímce, ale to není tak docela pravda. Pomineme-li Einsteinovo zakřivení v blízkosti velké hmoty Země (to je zde opravdu zanedbatelné), jde hlavně u změnu směru paprsku v atmosféře. Jevu se říká astronomická refrakce, přestože se jedná tak trochu o terminologické zmatení. Slovo vlastně znamená lom, zalomení světla, jak ho známe ze školy: "Hůl do vody ponořená jeví se nám nalomená". U hole je to jasné, jde o dvě různá prostředí a změna směru je náhlá. U paprsků, jdoucích nestejně hustou atmosférou, se však jedná o změnu směru povlovnou. Takže vlastně ohyb, difrakce. Tento termín je však vyhrazen pro jev jiný, pro ohyb světelné vlny kolem nepropustné překážky. Ale co se dá dělat, severní pól magnetky také ukazuje k jihu.

Ale vraťme se ke sluníčku. Paprsky, které jdou do našeho oka od obzoru, jsou ohýbány v atmosféře poměrně hodně, dělá to asi půl stupně, tedy vlastně celý průměr Slunce. Vidíme tedy sluníčko dříve, než geometricky vystoupá nad obzor, vidíme "za roh". Navíc, protože se dolní konec Slunce zvedá více než horní, jeví se nám kotouč hodně zploštělý. A veliký, větší než vysoko na nebi; to je ovšem jiná pohádka.

Tak to jsou ony dva efekty, které nám v součtu dělají i při "rovnodennosti" delší den než noc. Přišli jsme na to, že absolutní pravda nemusí být až tak absolutní. A je to tak správné - pochybovat je dobré o všem, i o vlastních pochybách. Skeptik není člověk, který ničemu nevěří. Skeptik je člověk "opatrně zkoumající".