K napsání tohoto článku mne vyprovokoval text Řešení pro dobu plastovou profesora Petra z ČZU. Za sebe mohu říci, že občas jdu sbírat odpadky v přírodě (plastové nevyjímaje), poctivě třídím, biozbytky dávám do kompostu, kupuji to, co potřebuji, a nevyhazuji věci jen proto, že vyšly z módy. Mé vzdělání z chemie a biologie je gymnasiální, přesto mne některé věci v článku zarážejí. S panem profesorem zcela jistě souhlasím, že přítomnost plastů v přírodě je potřeba omezovat, v ideálním případě snižovat.

Co je to plast?

Odborník mi jistě vytkne zjednodušení, ale důvodem tohoto třídění jsou prvočinitele – ve skupině nedotovaných a neplněných plastů jde pouze o atomy vodíku a uhlíku, u ostatních plastů přibývají další prvky, na které je při likvidaci potřeba dát pozor.

Plast je upravený uhlovodíkový řetězec, který je za běžné teploty v pevném skupenství. Právě skupenstvím se liší od uhlovodíkových paliv, která jsou buď plynná (zemní plyn, propan, butan), nebo kapalná (benzín, nafta, mazut). Má spoustu skvělých vlastností, a proto je nesmírně rozšířený. Jeho využití nahrazuje spoustu mnohem dražších (protože jsou výrobně, a tedy i energeticky nákladnější) kovových a biologických materiálů. Díky využití chemie uhlíku se podařilo i mezinárodními dohodami omezit kritický tlak na některé ekosystémy – například dohoda o zákazu lovu velryb. Lovit velryby pro tuk, kostice a spermacet se dneska prostě nevyplatí – jsou tady kvalitní a levné plastové náhražky. Umělé rohy pro nosorožce se zatím vyrobit nepovedlo, … .

Pokud si pamatuji, plasty lze rozdělit na dvě základní skupiny – plasty tvořené uhlovodíkovými, všelijak spletenými řetězci a plasty dotované, v nichž jsou některé vodíkové atomy nahrazeny atomy jiných prvků. Typickými reprezentanty první skupiny jsou polyetylén, polypropylén a polystyrén, nejznámějšími ve druhé skupině najdeme PVC či teflon. Dalším kritériem je rozdělení plastů na (do)plněné inertní látkou, něco jako výroba oceli přidáváním uhlíku, či legur, a ty nedoplňované, bez přísad. Pokud mezi plasty přidáme i jejich kapalné bratránky, lze mezi dotované přiřadit olovnatý benzín nebo sirnaté nafty a mazuty.

V průběhu let se petrochemie vyvíjí a zpřesňuje své výrobní postupy. Protože levnějšími metodami dokáže ovlivňovat výsledné vlastnosti plastu přesnou úpravou uhlovodíkového řetězce, dotování a plnění je na ústupu. Typickým projevem je nahrazování výrobků z PVC výrobky z polyetylénu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že není plast jako plast a že optimální likvidace plastového odpadu je podřízena jeho složení.

Recyklace, spalování, uložení

Použití odpadu by vždy mělo být racionální. Je zřetelné, že dnešní odpadový byznys, založený na dotacích, k tomu má leckdy daleko. V případě plastů k tomu přistupuje ještě pseudonáboženská iracionalita ztělesněná v odporu proti spalovnám.

Zdaleka největší (a rostoucí) podíl plastů tvoří čisté uhlovodíky. Z hlediska složení jde v podstatě o zmrzlou naftu. Pokud ji spálím, nemusím spálit něco jiného, nejčastěji zemní plyn. Z komína jde v obou případech vodní pára a kysličník uhličitý. Variantou tohoto postupu je petrochemické přepracování odpadu na - topný olej. V případě, že proces vytvoří levněji něco ušlechtilejšího, jedině dobře.

Problémem zůstávají plasty s obsahem jiných látek. Znovu je nutno rozdělit je na tři skupiny. Zdaleka největší skupinou jsou plasty vhodné ke spálení, protože přidané látky nevytvářejí spaliny nebezpečné životnímu prostředí, případně je jsme schopni ze spalin efektivně odfiltrovat. Následují plasty, z nichž je potřeba nebezpečné látky dostat pomocí chemického zpracování. Poslední je nejmenší skupina látek, které není možno bezpečně zlikvidovat průmyslovým způsobem, a proto vyžadují speciální zacházení. Třetí skupinu ostatně může rozšířit i ledacos, co odpadne při likvidaci skupiny druhé. Velikost třetí skupiny, na kterou neplatí nic, než bezpečná skládka, je ovšem v promilích promile celkového objemu plastového odpadu.

Lze jistě namítnout, že s tím, jak se mění podíl vodíku a kyslíku v uhlíkovém řetězci, roste ve spalinách podíl kysličníku uhličitého na úkor vodní páry. Pro tu část veřejnosti, které kysličník uhličitý splývá s kyanovodíkem, může jít o alarmující záležitost. Pak si troufnu dodat, že každá manipulace (včetně manipulace s odpadem) je dnes prováděna pomocí strojů, které spotřebovávají další energii v podobě uhlovodíků, uhelné nebo plynové elektřiny, …, a tyto emise je do konečné bilance potřeba také započítat. Takže i pálení čistých plastů v kontrolovaném prostředí spalovny může být z hlediska celkových emisí jedu uhličitého záležitostí pozitivní nebo alespoň vyrovnanou.

Kam s ním (jinam)

Nerudův slamník nakonec sežral kůň. Plast vyvezený do třetího světa (po přebrání toho, co se místním chudákům hodí) skončí v moři, na ohni nebo na skládce. Třetí svět má jiné starosti než třídit odpadky a místní jsou zvyklí, že co jim z ruky vypadne, buď něco sežere, nebo to shnije (vždycky to tak bylo). Náš plastový odpad v moři nejsou jednorázová brčka, ale nepořádek, který jsme do třetího světa vyvezli podle hesla „Sejde z očí, …“. V tom musím souhlasit s panem profesorem.

Pokud opravdu chceme plasty skládkovat, je zdaleka nejbezpečnější uložit je do hlubokomořských příkopů, kde je zemská kůra pohlcována do pláště. Tudy by se plast vracel na miliony let do velkého uhlíkového cyklu. Vedle etických otázek lze podotknout, že potápění lehkého plastu do kilometrových hloubek by asi bylo obtížné i drahé.

Bakterie, které se dnes živí na podmořských výronech uhlovodíků, lze naučit, aby jim chutnaly i plasty. Osobně bych byl ovšem nerad, kdyby se mi nějaký jejich suchozemský bratránek živil na autě, domu nebo šatníku. Množství energie, kterou plasty nabízejí, ovšem znamená, že stejně se toho časem nějaká mutace ujme i přirozeným způsobem.

Z tohoto pohledu vypadá jako rozumné plastový svinčík nevyvážet, naopak ho likvidovat doma a rozvojovou pomoc poskytovat právě budováním spaloven místního odpadu a pomocí při likvidaci odpadů nebezpečných (včetně dotovaných plastů). Sběr plovoucího odpadu v místech hromadění by byl nepochybně prací pro Sysifa, ale třeba by časem pohled na čistou hladinu přiměl místní k používání sběrových kontejnerů.

Platí však, že efektivní sběr musí být podložen efektivní likvidací, nejlépe vracením látek k opětovnému využití anebo do přirozeného oběhu v přírodě. Skládkování problém neřeší, pouze odkládá.

Co dodat

Stať pana profesora Petra nám říká, že plastů je mnoho, bude jich ještě víc a nejspíš se v nich utopíme, protože představy o jednoduchém omezení spotřeby plastů o 130 mil. tun, aniž řeknu jak, jsou chimérou. Co ušetříme my uvědomělí, desetkrát vyhodí jinde, protože produkce odpadu roste s životní úrovní a ústupem chudoby. Dnes propagované návraty k biomateriálům jsou příliš drahé na to, aby mohly přinést efektivní řešení. V zásadě platí, že plasty jsme dnes schopni nahrazovat pouze jinými (ušlechtilejšími) plasty. Plasty naopak vytlačují kovy a dřevo a jejich užitné vlastnosti v řadě případů tradiční materiály překonávají.

V článku také chybí sdělení, co je onou vhodnou likvidací. Zavádějícím pojmem je recyklace. U drtivé většiny plastů (těch v pohodě spalitelných na vhodném ohništi) vede jejich spalování k přímé úspoře topných médií, právě těch, které jsou surovinou pro výrobu nových plastů. V principu je tedy jedno, zda plast přeměníme na energii (spálíme) a z ropy a plynu vyrobíme plast nový, nebo plast recyklujeme a na potřebnou energii spálíme surovinu. Jde o čistě ekonomickou úvahu, co vyjde levněji, a tedy s menší sekundární spotřebou energií (především uhlí a uhlovodíků).

Základní chybou je, že stať shrnuje plasty do jedné krabičky a vůbec neřeší problematiku jejich odlišného chemického složení, které je základním limitem pro využití jednotlivých druhů plastového odpadu. Je také vhodné, aby likvidace použitých uhlovodíků byla řešena v rámci celkové bilance spotřeby uhlovodíků a jejich úspor při vzájemné substituci (plyn, ropa, plast), nikoli jen dílčími momenty (bundami z PET lahví).

Citovaná studie proto působí dojmem materiálu, který ukazuje na problém, aniž nabízí reálný výstup. Dosavadní kroky, bohužel, směřují k výkřikům typu „brčko, fuj!!“, než realistickému přístupu k hledání ekonomicky přijatelných a skutečně fungujících řešení.