Také jste doteď žili v přesvědčení, že geneticky modifikované plodiny představují pro biofarmáře jen noční můru a ohrožení jejich vlastní GM-prosté produkce a tím i výdělku? Věřte tomu klidně dál – ale nečtěte pak raději nejnovější studii Hutchinson a kol. 2010, zveřejněnou nedávno v prestižním časopise Science. Autoři totiž, a to soudím přesvědčivě, tvrdí opak. Z investic pěstitelů známé BT kukuřice již málem patnáct let významně profitují i jejich „netransgenní sousedé“.
Ani náhodou nejsem všeználek, trvale surfující po kultovních vědeckých časopisech. Hned zkraje přiznávám, že mne na stopu Hutchinsonovy publikace přivedl zvídavý redaktor časopisu Ekonom, pan Matouš Lázňovský. Jeho vlastní článek s názvem „Modifikovaná výpomoc“ vyšel minulý čtvrtek a určitě stojí za přečtení.
Jádrem zmíněné studie je statistické svědectví o tom, že geneticky modifikovaná BT kukuřice zvyšuje výnosy i na polích osetých klasickými odrůdami. Byl prokázán zřetelný pokles celkové zavíječové populace, odvozený ze sčítání frekvence jeho larev během čtrnácti let souběžného pěstování BT a non-BT kukuřice.
Od počátku jejího pěstování v roce 1996 činil tak odhadnutelný zisk v pěti státech USA (zejména však v Minnesotě, Illinois a Wisconsinu) zhruba 6, 9 miliardy dolarů. Bohatli však na ní nejen samotní GM pěstitelé. K slušnému zisku, vlastně gratis, přišli i zatvrzelí konvenční farmáři, resp. biofarmáři. Nemuseli kupovat dražší BT osivo - a ti „bio“ neměli správně ani cent utratit za konvenční pesticidy. A přesto společně ušetřili až 4, 3 miliardy dolarů, tedy 62% celkové částky….
Ptáte se, jak a proč? Poučený čtenář samozřejmě ví, že ona BT kukuřice (či spíše ony BT kukuřice, původní MON 851 už má totiž četné příbuzenstvo) funguje jako spolehlivý zabíječ klíčového škůdce kukuřice, tedy zavíječe kukuřičného, Ostrinia nubilalis. Přiletí samička, naklade vajíčka, larvy / housenky se nažerou listového či dřeňového pletiva. A pak zajdou na proděravění střev. Příčinou je toxin původem z bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž genbyl vložen do genomu kukuřice. BT kukuřičné lány, jichž je jen v USA přes dvacet milionů hektarů, tak netřeba ošetřovat insekticidem. BT toxiny jsou nadto přísně „škůdcově specifické“ a k přírodním ekosystémům maximálně přátelské.
Dobrá, takto tedy svoji sklizeň chrání „biotechnologičtí farmáři“. Ale co ti ostatní? Inu, ti se přiživují na BT odrůdách rostoucích jim za plotem. Využívajíce legislativy, která byla přijata na ochranu proti možnosti postupného vzniku BT – resistentních populací škůdce. Předpis U.S. Environmental Protection Agency (EPA) nařizuje pěstitelům kukuřičných BT odrůd pěstovat je jen na části celkově oseté plochy. Zbytek, a to nemalý, v rozmezí 20%-50%, musí být ponechán jako tzv. refugium. Oset normální, nemodifikovanou kukuřicí je vydán v plen standardní zavíječové populaci, která se na něm živí a množí, bez toxinového tlaku.
Ono „bez“ je klíčovým slovem celé strategie. Ať chceme či nechceme, v přírodě i v našem těle neustále probíhají procesy tzv. spontánní mutageneze a selekce. V odhadované četnosti 1 na sto tisíc až milion vznikají genetické odchylky buněk a z nich případně vzniklých jedinců. Včetně různých znaků resistence – k antibiotiku právě tak jako k BT toxinu. I na polích non-BT kukuřice se tedy s touto četností může vylíhnout zavíječ k BT odolný. Ty miliony nezměněných příbuzných jej však v dalším rozmnožovacím procesu převálcují. Prostředí BT toxického lánu mu ale dává proti neresistentní konkurenci obrovskou selekční výhodu. A za pár let by jak sami biotechnologičtí farmáři, tak výrobci BT osiv zplakali nad výdělkem.
Právě ona non-BT refugia však fungují jako pojistka pro budoucno. Šance, že pro spáření se potkají právě BT táta s BT mámou, se tak téměř rovná nule. A celá tato strategie, jak z Hutchisonovské studie vyplývá, má i obrovský doplňující přínos.
EPA nařízení mimo jiné také definuje, jak daleko od BT lánů musejí dotyčná refugia být, aby ony kopulační možnosti byly i naplněny. Na základě studia migrace dospělců zavíječe byla stanovena jako nejzazší vzdálenost 800 m. Milenci se tak stačí potkat. A oplodněné samičky pak samozřejmě nerozlišují, zda kladou vajíčka do toxické pasti nebo ne. Zvláště tehdy, když ještě chytrý farmář vymyslí, kterou kukuřici zaset o trochu dříve a kterou později.
Kukuřičná BT pole pak vlastně fungují jako obrovský feromonový lapač „dead-end trap“ pro zavíječe odevšad okolo. Tím spíš, že v centrálních státech USA se jich ročně stačí vyvinout až tři populace. A to nejen na plochách s kukuřicí. BT toxiny jsou sice cílově specifické, sám zavíječ kukuřičný zas tak vybíravý není. Vezme za vděk i bramborovými poli, plantážemi fazolí, celou širokou paletou dalších více než 200 druhů, plevelných i kulturních. BT lapače tedy chrání nejen kukuřičnou úrodu.
Ekonoma logicky zaujmou v prvé řadě čísla – tedy jaké míry zisku, tu zaslouženého, tu bezpracného, se dobrali ti či oni pěstitelé kukuřice. Biologa v prvé řadě onen fakt, že strategie refugií pro škůdce funguje tak účinně a komplexně. Sýčkování anti-GM ekologistů na téma „vznik resistentních superškůdců“ má prozatím asi obdobnou pravdivost, jako „vznik superplevelů“. Obecná platnost zákonů genetiky se ošálit nedá. Spontánní mutace vždy v přírodě vznikaly, vznikají a vznikat budou, jde ovšem o to, jak řízeným selekčním tlakem budeme či nebudeme podporovat jejich další selekci a stabilizaci. Budeme-li nadále dostatečně moudří a pečliví, invaze či exploze „BT resistentních škůdců“ se prostě nedočkáme.
Oprávněnost také ztrácí mj. obava ekologických/organických farmářů, že narůstáním plochy „BT lánů“ mohou ztratit účinnost jim povolené či doporučované biopesticidy, fungující na shodném BT principu jako i u nás prodávané Biobit XL, Biobit WP, Vectobac WDG či Vectobac 12 AS, Novodor … Refugia náhodně vznikající a k těmto biopesticidům odolné škůdce včas vyzmizíkují.
Z pohledu Hutchinsonovy studie však vznikají další náměty k přemýšlení pro ortodoxní odpůrce GM plodin. Jejich obavy z „kontaminace bioúrody BT pylem“ vedly totiž mj. ke vzniku legislativy ošetřující koexistenci GM a eko-farem. V ní byla také určena ochranná pásma, tedy jak daleko od sebe musejí různé lány být, aby k nežádoucí spontánní kontaminaci nedošlo (viz příslušná vyhláška MZe ČR). Pokud se nemýlím, pro českou BT kukuřici je to 200 - 400 m. Zákonná vzdálenost non-BT refugií od BT lánů je ovšem větší. Co teď, biofarmáři? Dáš přednost iracionální ochraně své produkce před BT pylem – a tím i velké šíři pásma? A tedy pravděpodobnosti, že „tvoje“ zaviječí samičky na zabijácké BT pole nedoletí a jejich larvy ožerou „tvoji“ úrodu? Nebo bude vidina bezpracného zisku tak lákavá, že budeš své organické plodiny raději sázet/sít GM sousedovi hned za humny? A nedočkáme se od ortodoxních ekologistů (třeba i v duchu „kauzy kůrovec“) dokonce žalob, že biotechnologický soused protiprávně a nepřírodně hubí ekologického zavíječe?
Ale to jsou pro Česko zatím úvahy jen teoretické. Jak zmiňuje i pan redaktor Lázňovský, stávající evropská, resp. česká legislativa BT kukuřici prostě nepřeje. Je jedno, že samotné její pěstování, navzdory dražšímu osivu, je i v Česku jednoznačně levnější a k přírodě přátelštější: farmář ušetří za insekticidní postřiky, za pohonné hmoty, úroda je vyšší kvantitou i kvalitou . Konečně – poučte se o tom podrobně z knížečky, kterou loni vydalo MZe (Křístková, M: Dosavadní zkušenosti s pěstováním geneticky modifikované BT kukuřice v ČR 2005-2009, Ministerstvo zemědělství ČR Praha 2009). A připusťe si platnost rovnice:žádné zavíječové požerky = daleko méně houbových infekcí = zanedbatelný obsah kancerogenních mykotoxinů (co se jinak hromadí i v biostejku z biobejka či biomléce z biokrávy). Jenže - BT sklizeň v Evropě prostě nejde na odbyt, producent ji musí zkrmit sám. Takže naši biofarmáři se ani gratis BT lapačů hned tak nedočkají.
Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora