Časopis Nature z 19. března 2014 přináší článek ředitele Národního ústavu duševního zdraví (National Institute of Mental Health, NIMH) Thomase Insela o tom, že tato vrcholná státní vědecká instituce v USA přestane financovat klinické studie zaměřené na zjištění, jak působí psychofarmaka na příznaky duševních poruch, nebude-li zároveň zkoumáno, jak lék působí na mozek. Už loni v dubnu kritizoval NIMH diagnostickou klasifikaci duševních poruch DSM-5, která je americkou verzí Mezinárodní klasifikace nemocí MKN, která se užívá jinde ve světě, a tedy také u nás.
Diagnosy podle DSM nebo podle MKN přesně definují symptomy a jejich skupiny (syndromy) a vymezují poměrně spolehlivě kritéria pro diagnosu jednotlivých poruch, jako je schizofrenie, depresivní porucha nebo Alzheimerova nemoc. Taková klasifikace je vhodná administrativní účely a zajišťuje, že pacient diagnostikovaný jako panická úzkostná porucha v Ceské republice má stejné příznaky jako pacient s touto diagnózou třeba v Austrálii. Potíž je v tom, že mozek se neřídí kritériemi DSM nebo MKN.
Zjednodušeně to lze říci tak, že léky nepůsobí na psychiku, ale na mozek. Hmota působí na hmotu. Asi se svět shodne, že bez mozku by tu psychická aktivita nebyla, ale není právě snadný překlad třeba elektroencefalografické aktivity nebo spotřeby kyslíku jednotlivými mozkovými strukturami znázorňovaný funkční magnetickou rezonancí do slov jazyka, na kterém stojí lidská psychika. Tomuto "překládacímu" translačnímu výzkumu má právě pomoci rozhodnutí NIMH, poněvadž právě tento výzkum bude nadále financován.
Přesto se netřeba bát. Většina duševně nemocných pacientů je léčena i za dosavadního stavu správně. Zkušený psychiatr se totiž neřídí úředními směrnicemi, které se promítají do registračních rozhodnutí, jak jsou uvedeny třeba v příbalových informacích. Aby se vyhnul kritice, že podle nich nepostupuje, píše diagnózu podle toho, co pacientovi předpisuje. Má totiž zkušenost s pacienty, kteří dobře reagují na ten či onen lék, a touto zkušeností se řídí. Pod povrchem tak funguje jakási "diagnostika" pacientů reagujících na alprazolam nebo escitalopram. Poněvadž ví, že alprazolam působí na benzodiazepinové receptory, které pracují s gamma-máselnou kyselinou, zatímco escitalopram zlepšuje neurotransmisi serotoninu, odhaluje se tak vztah mezi úzkostí a depresí a jednotlivými neurotransmitéry.
Předepíše-li lékař pro pálení žáhy omeprazol, ví, že lék působí na žaludeční sekreci, a tedy na žaludek. Také psychiatr ví, že escitalopram působí na neurotransimsi serotoninu. Serotonin toho však dělá v organizmu daleko víc než žaludeční šťáva, a proto je třeba podporovat výzkum mechanismu účinku psychofarmak a ne jen jejich terapeutické účinky na symptomy.
Brazilský rabín Nilton Bonder píše v knize Yidishe Kop o lovci, který při návratu z lovu uviděl na stromech na okraji lesa terče a v nich zabodnuté šípy. Vždy naprosto přesně ve středu terče. Přál si poznat tak úspěšného lučištníka. Našel ho a ptal se, jak dosáhl takové dokonalosti. Odpověď byla jednoduchá: "Napřed střelím a pak kolem zabodnutého šípu namaluji terč."
Zkušený lékař si pamatuje nemocné, u kterých se vybraným psychofarmakem trefil. Může tedy dodatečně "namalovat" popis stavu úspěšně léčeného nemocného.
Takto lze ovšem využít bohatých databází dosavadního psychofarmakologického výzkumu a extrahovat z nich úspěšně tím či oním psychofarmakem léčené pacienty a podívat se, jaké měli příznaky, jaký byl jejich somatický stav a jakou měli hereditu. V tomto směru dnes nejsme odkázáni jen na informace, na co umřeli rodiče nebo prarodiče. Můžeme hledat sekvence DNA a RNA nemocných léčených úspěšně tím či oním psychofarmakem.
Mozek naroste podle genetických instrukcí a geny jsou i v průběhu našeho života zapínány a vypínány podle vlivů prostředí a podle toho, jak s mozkem zacházíme.
Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora