V současnosti je hodně diskutovaná otázka ženského autismu. Hlavní důvod tohoto vidím ve vyčerpání informací o autismu jako takovém. Už se probraly různé zvláštnosti, neobyčejné matematické schopnosti a hudební nadání savantů, brutální sebepoškozování, které bije do očí hlavně u malých dětí, všemožné tajemnosti, které z autismu činí cosi výsostného. Podávaly se povrchní informace, protože lidé dnes nemají čas přemýšlet o něčem dlouho. Vše nakonec zevšednělo a širší veřejnost zaneprázdněná vlastními starostmi začala být znuděná.

Tak přišel na řadu autismus ve spojení se ženami. Prý se u nich jinak projevuje, mají údajně stejné zájmy jako ostatní ženy a dívky, jen se liší v intenzitě. Jsou více depresivní a oční kontakt jim nečiní problémy. Stávají se matkami, a to jsou pak excelentní matky. Protože na nich není nic vidět, okolí jim často nic neodpustí. Jsou snaživé, komunikativní, snaží se přizpůsobit situaci. Výborně maskují své problémy a nedostatky. Ale je tohle všechno pravda? A v čem se pak projevuje ten autismus? Ta intenzita všedních zájmů se mi zdá málo. A ta zdařilá imitace mi nesedí. A snaha zapadnout do kolektivu také ne. Mně byl diagnostikován Aspergerův syndrom v dospělém věku, s jinými ženami s AS jsem do styku vlastně skoro vůbec nepřišla, takže je neznám. Ale troufám si tvrdit, že projevy poruch autistického spektra jsou velice individuální a nedají se posuzovat podle pohlaví. Autismus je diagnóza, a aby byla diagnostikovatelná, musí mít nějaké společné příznaky. Proč neříkáme mužská cukrovka a ženská cukrovka? Cukrovka je prostě cukrovka. To rozdělování příznaků podle pohlaví může přinést zmatek, poškodit. Pacientům s autismem bude vnucováno něco, co si nepřejí.

A hrozí další nebezpečí. Ženy bez autismu se budou ztotožňovat s ženami s autismem, protože se dozvědí, že mají stejné zájmy. O čemž pochybuji. Stejně jako si nemyslím, že ženy na spektru jsou všechny dobré matky. Péče o děti je šíleně intuitivní záležitost s intenzivním kontaktem. Cosi pro mě nepředstavitelného. Navíc starší sourozenci měli děti a to je vždy ta nejlepší antikoncepce. Děti nutí k neustálému myšlenkovému přepínání, což je u autismu potíž a vede to k vyčerpání. Intenzivní kontakt nutí myslet jako druhá osoba, a nejen myslet, ale i cítit. To není pro autisty pohodlné. Oni se rádi baví o „něčem“. Osobnost jednotlivých lidí není tak důležitá.

A jak je to s tou imitací? Co se mě týče, nikdy jsem neimitovala, nejde mi to. Možná se to někomu daří v povrchních vztazích na pracovišti. Nevěřím tomu, že by imitace byla úspěšná v rámci intenzivního kontaktu. Tam se dá krátkou dobu předstírat, a to umí i muži s Aspergerovým syndromem, to není výsadou žen.

V těsné blízkosti vás lidé vždy odhalí. Nebo na skupinové psychoterapii. Vzpomínám na jednodenní exkurzi na detoxikačním oddělení v jedné fakultní nemocnici v rámci studia psychologie. Někteří závislí lidé se během léčby chovají velice svérázně, jsou přímo k věci, a hlavně v okamžiku poznají, jestli předstíráte. Vyplatí se být autentický, protože tenhle typ klientů neokecáte. Musíte mít pevný hlas a čistou mysl, protože se ocitáte v pozici krotitele tygrů v uzavřené kleci bez povzbuzujícího potlesku z jeviště. Mezi nimi jsem s konečnou platností zjistila, že takováto kontaktní práce pro mě není. A nebylo mi to příliš líto. Živý kontakt nebyl zdaleka tak zajímavý jako informace v knihách. Chtělo vás to celého, musel jste otevřít svou mysl cizím uším. Nebylo možné dojít k výsledku samostatně, zůstat v bezpečí ve své hlavě.

Vyhledala jsem obor, kde je do jisté míry mezilidský kontakt eliminován a v němž lidský osud nehraje hlavní roli.