Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

K těm čtyřem navigačním systémům si přidejte ještě jeden - indický NavIC. Ten sice pokrývá (zatím) jen Indii a její nejbližší okolí, takže se tu o něm moc neví, ale považuji za více než vhodné ho do toho výčtu doplnit.

A nebylo by mnohem jednodušší zredukovat lidstvo na jednu dvacetinu ? Třeba by stačila i jen jedna desetina ? Club of Rome spočítal kdysi optimální stav jako 400 milionů. dnes máme dvacetinásobek.

Toto je snad jediné téma na kterém se shodneme. Lidí na této maličké planetě je desetinásobek přijatelného množství. Jenom ten způsob redukce si neumím představit jinak než přirozenou cestou a to nás od průšvihu v kterém jsme už až po uši nezachraní.

Kolonizace vesmíru jedině autonomními roboty, anebo hominidy k tomu speciálně vyšlechtěnými. Aby přežili přetížení alespoň k dosažení 1/3 rychlosti světla. Jinak je to utopie. Čímž nechci říci, že je to k ničemu.

Při diskusi s jedním kosmonautem, který dlouho pobýval na oběžné dráze, kromě jiného upozorňoval na důležitost psychycké odolnosti třeba jen při letu k Marsu. Pokud člověk létá kolem Země, přece jen má pocit sounáležitosti a jistého "bezpečí". I když okamžitá případná záchrane je asi také iluze.

Ale při letu i jen k nejbližší planetě, kdy je člověk sám nebo v malém kolektivu lidí (je otázka, co s nimi udělá ponorková nemoc) v nekonečných hlubinách vesmíru po dlouhé měsíce, kdy planeta Země už není ta přátelská modrá koule poblíž (a radiový signál letí dlouhé minuty k Zemi a zpět), ale jen jeden z zářících bodů mezi miliony dalších - to je absolutní pocit osamění ...

Ve svých 82 letech už nic kolonizovat nepotřebuji, tím méně vesmír. Ale svůj dvoreček po pevný plot bych měl mít o.k. stejně jako celé Česko by mělo mít v pořádku "český dvoreček" až po bezpečnou státní hranici.

Kolonizace vesmíru je momentálně v nedohlednu. Vzhledem k našim technickým prostředkům a fyzickým předpokladům nejsme schopni ani kolonizovat Sluneční soustavu. Představa, že bychom mohli kolonizovat nějaké planety vzdálené desítky či stovky světelných let je i mimo jakoukoli pohádkovou vizi. Na Měsíc či Mars se dá za velmi náročných technických nákladů umístit pár výzkumníků. S kolonizací to však nemá nic společného. Z hlediska výzkumu planet Sluneční soustavy jsou mnohem užitečnější sondy.

Už vzhlédnout ke hvězdám je čin. A dítě, které o nich sní, možná se svým životem udělá něco užitečného. I pro ostatní.

Arthur C. Clarke kdysi v jednom svém románu řekl, že v dobývání vesmíru lidé konečně našli něco stejně vzrušujícího, jako války. Kéž by měl pravdu.

Jan Neruda ještě Arthura C. Clarka neznal, také už byl vesmíre uchvácen např:

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:

Nuž pojďte, páni, blíže,

Jen trochu blíže hrdobci,

jimž hrouda nohy víže!

Ale za tu dobu jsme zas až tak moc nepokročili. Ty války baví lidstvo pořád stejně.

Proč potřebujeme kolonizovat vesmír?

Nejde totiž jen o reálnou hrozbu z asteroidů pro planetu Zemi (viz například relativně nedávný Tunguzský meteorit na Sibiři), ale také z mizerného a velmi nebezpečného chování jednoho obyvatele planety Země. Jde o člověka (Homo Sapiens), který se, mimochodem, arogantně považuje za Pána tvorstva na planetě Zemi.

Takže bude dobré, když se bude považovat za i pána tvorstva ve vesmíru, ty naše malá hloupoučká UI?