Jeden z nejlepších hororových příběhů je biblické vyprávění o potopě a Noemově arše. Můžeme ho považovat za pohádku, podobenství, případně za převyprávěný a zveličený odraz nějakých historických událostí. Podle některých je to však historický fakt.

Řek Xenofanes z Kolonu (? – 480 př.n.l.) soudil podle nálezů zkamenělin, že povrch země kdysi pokrývalo moře. Neapolský právník A. Alessandri (1461 – 1523) považoval zkameněliny za doklad biblické potopy. V 18. století pak existovala celá škola zastánců potopy. J. Scheutzer (1672 – 1733) dokonce popsal nález ubohého hříšníka, který zahynul při potopě. Později se však ukázalo, že jde o kostru velemloka – jeho příbuzní dodnes žijí v Japonsku.

O potopě se zmiňují pověsti nejrůznějších národů. Povodně a mořské záplavy jsou celkem běžnou záležitostí. Ale potopa celosvětového rozsahu? Může se něco takového vůbec stát? A stalo se to někdy v minulosti? O biblické potopě bylo napsáno mnoho názorů. Příběh však zdaleka není původní – je převzat ze sumerské a babylonské literatury. Sumerské texty uvádí, že pršelo 7 dní a 7 nocí. Bible je mnohem velkorysejší, uvádí dobu deště 40 dní a 40 nocí. V Mezopotámii, mezi řekami Eufrat a Tigris, vznikají povodně v důsledku tání v íránských a tureckých horách, obvykle na konci dubna a na začátku května. Pokud se přidají vydatné deště, dojde k zaplavení velkého území. V roce 1954 pokryla taková záplava 15 000 km². Před 4 000 lety byly povodně častější než dnes v důsledku vyšších srážek. Ostatně ještě ve středověku byly velké povodně v Bagdádu zhruba každých 10 let.

Když byly přepočítány údaje o potopě z Bible, vyšlo datum potopy. Bylo to v říjnu nebo listopadu roku 2204 př.n.l. (tedy mimo obvyklou dobu záplav). Začala dlouhotrvajícím deštěm – celkem 40 dní. Pak trvalo téměř rok – 335 dní, než opadly vody. Původ této potopy je znám – extrémní deště. Podle Bible se zachránil jen Noe a jeho rodina. Na božský pokyn vystavěl archu – loď velikosti Titaniku, do které přivedl zvířata, která měl zachránit. Potopa zasáhla veškerou pevninu, Noe nakonec přistál v pohoří Ararat (dnešní Turecko).

Tady však nastávají problémy. Noe vzal na palubu po 7 párech zvířat čistých a po páru nečistých. Protože musíme počítat i bezobratlé, šlo o miliony jedinců ze všech částí světa. Po přistání se zase zvířata vrátila na původní místo. Dnes již víme, jak je problematické zachovat živočišný druh, když klesne počet jedinců na minimum. Po potopě by se to týkalo všech druhů. Naprostá většina by musela vymřít. Celá námaha s archou je tedy zjevný nesmysl. Dovedete si představit, jak se k arše dostal třeba lední medvěd ze severu, koala z Austrálie nebo pásovec z Jižní Ameriky? A nejen to, museli se, chudáci, zase potácet zpátky. Přes hory, pouště a moře.

Pro některé je potopa - přesně tak, jak ji popisuje Bible, jedním ze stěžejních článků jejich víry. Od středověku se nic nezměnilo – zastánci potopy považují zkameněliny stále za svůj důkaz. Nic nevadí, že velmi často jde o ryby a jiné mořské živočichy (tuto námitku vznesl již Leonardo da Vinci). Musí také zpochybnit doklady o stáří Země a o vývoji života. Dostanou se do rozporu s poznatky z fyziky, astronomie, archeologie, paleontologie a geologie. Povodně a záplavy v geologické minulosti ovšem existovaly. Dosvědčují to vrstvy naplaveného materiálu (valounů, někdy i organických zbytků) v jezerech a mořích. Moře zaplavovalo pevninu a později zase ustoupilo. Gigantické vlny tsunami způsobené dopady meteoritů, sesuvy a výbuchy sopek mohly dosáhnou i výšky stovek metrů. Jenomže se nejednalo o jednu událost, ale o řadu událostí v různou dobu.

V třetihorách vyschlo Středozemní moře, po protržení Gibraltaru se pak celá pánev naplnila. Něco podobného se později stalo i u Černého moře. Protržení Bosporu, změna původně sladkovodního jezera ve slané moře, vzestup hladiny asi o 150 m a zaplavení pobřeží do vzdálenosti desítek kilometrů by mohl být zdroj informací o biblické potopě. Událost se stala asi před 7 000 lety (klima tehdy bylo teplejší než dnes, hladina moří asi o 4 m vyšší). Při povodních je rozhodující rychlost stoupání vodní hladiny. Tady byla extrémně rychlá, až 20 cm za den (spíše však daleko méně, nejdříve musel vzniknout vodopád, který rozrušil podloží). I tak se naprostá většina lidí musela zachránit. Proces však byl zcela jiný, než popisuje Bible.

Teoreticky si představme, co by zaplavení celého povrchu planety způsobilo (částečné zatopení by nebyla biblická potopa):

· Naředění mořské vody sladkou by znamenalo vyhynutí naprosté většiny mořských organismů

· Stoupnutí hladiny by vedlo k uvolnění všech ledovců. Archa by skončila stejně jako Titanik

· Zmizelo by zalednění po celé planetě

· Kmeny stromů, trosky a vše, co je schopné plavat, by pokrylo mořskou hladinu

· Téměř rok pod vodou by nevydržela většina suchozemských rostlin

· Zahynula by naprostá většina organismů žijících v půdě

· Opadnutí vod by zanechalo sedimenty ve všech pánvích světa

Dost nepříjemný problém je zdroj tak velkého množství vody. Po poslední době ledové stoupla hladina moří asi o 100 m, ale pak už jen kolísala o několik málo metrů. To neodpovídá popisu biblické potopy. A tak se hledá cokoli – od meteoritu složeného z vody, vodní obal, který spadl na Zemi, ohromné tektonické poklesy atd. Ono to opravdu není jednoduché – ta voda byla vlastně jen na jedno použití, po potopě zmizela neznámo kam.

Podobně se objevuje a zase mizí archa. V letech 1883 turecká výprava a později (1887) indický duchovní objevili na hoře Ararat velkou dřevěnou loď. Ruská výprava o 150 členech na úbočí Araratu našla a zdokumentovala loď členěnou do spousty drobných prostorů. Výsledky expedice zmizely za bolševické revoluce. V padesátých letech mimulého století americký inženýr George Jefferson Greene archu vyfotografoval – a po jeho zavraždění fotografie už nikdy nikdo neviděl. Kusy dřeva, které jsou na Araratu nacházeny, jsou důkazem jen velmi pochybným a často zfalšovaným. Jejich datování ukazuje většinou příliš malé stáří.

Archa snad byla dokonce ohnivzdorná. Dokázala plout stejně dobře na vodě jako na tekoucí lávě. Alespoň to tvrdí Právo v článku z 27. 7. 1996 – a Biblické archeologické noviny s tím bez připomínek souhlasí. Představte si dřevěné monstrum velikosti Titaniku, jak ho nese proud lávy 4 km po svahu dolů.

Přesto se znovu a znovu objevují zprávy o nálezu Noemovy archy. Pátrají po ní dobrodruzi i organizované výpravy. Pro některé je potopa totiž jedním ze stěžejních článků jejich víry. Pověst o potopě světa vychází nejspíše z velké, ale přece jen lokální povodně. Je ovšem náležitě upravena, dnes se většinou považuje spíše za alegorické vyprávění.

I když tedy biblická potopa nebyla potopou světovou, neexistovaly v minulosti potopy, které by se takové události alespoň přibližovaly? Příště se pokusíme nějakou najít. Ne nějaké kolísání hladiny díky tání a tvorbě ledovců, ale skutečně velkou, světovou potopu.

Převzato se souhlasem autora z jeho blogu na Drabek.bigbloger.lidovky.cz