Biologická rozmanitost na planetě Zemi nejspíš opravdu klesá. Člověk je jejím největším nepřítelem. Zemědělství jedním z jeho hlavních destrukčních nástrojů. Ano či ne? Ale jakou vlastně „biodiverzitu“ máme v této souvislosti na mysli?

2. listopadu pořádala katedra KRP FAPPZ ČZU v Praze (pokud byste nerozuměli oné zkratce jak ze známé písně Ivana Mládka, tak to znamená „Katedra rostlinné výroby Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity“) zajímavý seminář o stále důležitém a mediálně vděčném tématu „udržitelnosti“. Udržitelnosti života na zemi, možná s člověkem, možná bez člověka. V příspěvcích i v diskusi samozřejmě nemohla nepadnout otázka příčin ztrát biologické rozmanitosti většiny pozemských ekosystémů. Zejména těch, jež jsou průběžně konfrontovány s moderním zemědělstvím.

Člověk více jak deset tisíc let mýtí pralesy a oře savany či prérie. Občinová políčka či rodinné farmy nahrazuje nudnými lány od obzoru k obzoru. Moderní pesticidy přispívají k likvidaci jak rostlinné, tak živočišné biodiverzity v nich, o té mikrobiální ani nemluvě. Monokultury hlavních plodin,včetně těch nejnovějších, geneticky modifikovaných, propastně snižují spektrum dosud pěstovaných odrůd. Z tohoto pohledu je zemědělec nepopiratelný, ba klíčový biodiverzitní škodič. Přesto ale - pokusme se o alternativní, kacířský, provokativní pohled. Byť i velmi zjednodušený.

Ona odrůdová statistika je na první pohled alarmující. I úvodní řečník nedávné EPSO konference v Laponsku (viz minulé poprázdninové články), prof. Gruissem z ETH Zurich, demonstroval masivní pokles počtu odrůdových favoritů během posledních let . Porovnejme ona „dříve a nyní“ u hlavních plodin. Rýže: v Japonsku dříve 1300 kultivarů, dnes na 70% plochy jen tři, v Koreji (zřejmě Jižní) dříve 4227, dnes 12, v Thajsku dříve dokonce 16 185, dnes se na 50% plochy pěstují jen dva. Pšenice: Čína dřívějších zhruba 10 000 kultivarů zredukovala na desetinu, Irsko na 90% pšeničných polí pěstuje jen 6 kultivarů. Holandsko pěstuje na 96% plochy ječmene jeho jedinou odrůdu. A tak můžeme pokračovat …

Ani s pomocí molekulárních technik a stále vylepšovaných fylogenetických „stromů“ už asi nezjistíme, kolik různých „odrůd“ či „ras“ třebas primitivní pšenice dvouzrnky nebo dávné rýže někdy před těmi deseti tisící lety putovalo civilizovaným světem. Navzájem vyměňováno, prodáváno, loupeno – a dále šlechtěno. Intuitivním či spontánním křížením, nahodilou mutagenezí, následnou selekcí. Již ono zemědělství tedy původní „přirozený“ genofond nutně i rozšiřovalo.

Umělé plantáže pro žádané plodiny nutně musely být i účinným inkubátorem pro jejich souputníky a konkurenty – tedy plevely. I když je rolník hubil jak uměl, mohl, stačil. Ještě před půlstoletím měla každá lepší mlátička extra síto na separaci jejich semen. Však oddělování zrna od koukolu máme i v příslovích. Kolik koukolů či chrp naproti tomu rostlo někde na lesních pasekách? A co nejrůznější „invazní“ druhy? Samozřejmě jim člověk napomohl v putování světem. V nových ekosystémech se jistě trochu jinak adaptují, selektují, možná i kříží. Je tedy zemědělství jen ten jednoznačný biodiverzitní škodič?

Novošlechtění hlavních plodin samozřejmě rok co rok dává na trh desítky, ba stovky nových odrůd . Některé se od těch loňských liší málem jen kosmeticky, jiné jsou ale opravdu hodně „vymakané“. Je možno je přirovnat třebas k moderním mobilům, do nichž se také daří naskládat nepřeberně funkcí. Jistě, snížil se počet odrůd. To však nutně neznamená i ztrátu „genového bohatství“. Nelze vše udržovat na polích či políčkách, od toho tu již máme různě sofistikované genobanky.

Pravda - ale co také estetická stránka celého problému? Mají nám mrazírny na semínka mezi fádními lány řepky, kukuřice či fotovoltaických panelů nahradit malebnost malých farem?

Buďme realisti a připusťme si obojí. Rusko má Ukrajinu i Pobaltí. Amerika Velké pláně či argentinské gigalány, právě tak jako oblasti malých rodinných farem. Do rozměru Česka se moc „celin“ (naštěstí) nevejde, ale trochu ano. A musíme-li už ze svých daní podporovat potravinářsky nesmyslnou evropskou politiku ortodoxního ekozemědělství, klidně z nich dotujme třebas i plevelová útočiště - refugia. Ať i naši potomci vědí, jak vypadají políčka plná „pejřky“, vlčích máků, chrp, koukolu, bodláků, šťovíku, rdesen ….., bohatá i životem bezobratlovčím či obratlovčím, v jeho půvabu i biodiverzitě. Ale nezkoušejme tak „trvale“ uživit lidstvo.

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora