Faktem je, a jsem o tom přesvědčen, že lidé většinou a rádi páchají dobro. Faktem také je, že přinutit je dělat něco zlého není vůbec těžké. Z historie víme své...

Většina lidí v různých, víceméně civilizovaných zemích - 60 až 80 procent - je tzv. poslušných a dají se velice snadno, řekl bych šmahem ovlivňovat. Stačí jim vsugerovat, že odpovědnost za ně bere někdo jiný.

V této souvislosti mě třeba napadá tzv. Zimbardův experiment, kdy se studenti humanitárních studií, kteří byli postaveni do role dozorců v kriminále, chovali jako sadisti. Výsledkem tohoto experimentu bylo, jak pan Philip Zimbardo tvrdí, že 75 až 90 procent lidí v krizové situaci zcela selže. Jako by se jejich mozek zatemnil. Moc prostě chutná - o tom psal již Ladislav Mňačko.

Dalším příkladem může být experiment Stanleyho Milgrama, v němž bylo prokázáno nebezpečí poslušnosti. V tomto experimentu pokusné osoby (opět vybraní studenti) měly na povel trestat jinou skupinu za špatné odpovědi elektrickým proudem. Výsledkem bylo, že většina jich podlehla autoritě a moci a byli ochotni do zkoušených pouštět několik set voltů.

Názory a tvrzení, že vzdělání vede k lepšímu chování lidí, je jedním z dogmat současné demokracie a bylo tomu tak i v minulosti. Mnozí moudří jednoznačně prokázali, že a že v mnoha případech, je-li špatně řízeno, je spíše škodlivé než užitečné. Důkazem toho je třeba růst kriminality a skutečnost, že určité malé procento pomatenců, narcisů a psychopatů, třeba v rolích politiků, bylo na školách skvělými žáky a později třeba i úspěšnými advokáty, podnikateli, lékaři, výtvarníky...

Jinými slovy vzdělání nám nezvyšuje mravnost, ale pouze rozvíjí odborné schopnosti. Mravnost totiž, stejně tak jako zdravý úsudek, zkušenost, iniciativa a především charakter, se jenom z knih nedá naučit.

Jedná-li se o to, jak uchvátit na daný okamžik nějakou i velkou skupinu obyvatel a ty přimět k tomu, aby vykonali nějaký čin, třeba určitým způsobem v daném státě volili nebo se nějakým způsobem chovali, je třeba na ně působit velice sofistikovaně a sugestivně. K tomuto, samozřejmě mimo jiných prostředků propagandy, zcela postačují jednoznačná tvrzení a jejich neustálé opakování. A uvědomme si, že tohoto jsme svědky každodenně. Časté a jednoduché tvrzení bez jakýchkoli důkazů a výkladů je jedním z nejistějších prostředků, aby se nějaká idea ujala v mysli obyvatel. Toto můžeme pozorovat v reklamním průmyslu, náboženstvích a samozřejmě v politickém životě států... Skutečného vlivu nabývá tvrzení pouze tehdy, je-li opakováno tak nějak, řekl bych, donekonečna. Tímto opakováním se dané tvrzení ustálí a v myslích obyvatel je následně přijato za dokonalou pravdu. Zakrátko jsme schopni zapomenout, kdo byl vlastně původcem opakovaného tvrzení, a nakonec mu věříme.

Tvrdí-li něco třeba politik s určitou větší dávkou prestiže, má daná skupina jemu nakloněných obyvatel sklon převzít jeho tvrzení jako určitou ideu. Takováto fascinace šmahem ochromuje naše kritické schopnosti, zdravý úsudek a naši duši naplňuje nesmyslným úžasem a nesmyslnou úctou. Člověk se začne chovat jako zhypnotizovaný. Prestiž daného politika, vlády a třeba i králů je proto pro tyto lidi základní hybnou silou.

Faktem rovněž zůstává, že prestiž daného politika okamžitě mizí s jeho neúspěchem. Ten, kterého lidi včera ctili, bude zcela diskvalifikován, potká-li ho nezdar. Reakce bude tím prudčí, čím prestiž byla větší.

Prestiž daného politika však může být jistě vyčerpána i diskusí, což sice vyžaduje delší dobu, ale má mnohem větší zaručený výsledek. Vše proto, že adekvátní kritikou a argumenty rozebraná prestiž přestává být prestiží. A takovýto politik zcela jistě s pokleslou hlavou odchází. Čím výš postavený politik, tím je jeho hlava pokleslejší.

A teď v této souvislosti něco o kompetenci. Nejméně kompetentní lidé své síly přeceňují díky své neznalosti. Jelikož nejsou s určitou problematikou dostatečně obeznámeni, neuvědomují si, jak velké limity mají. Chybou nekompetentních je tedy náhled na vlastní znalosti a osobu. Přeceňování sebe sama není způsobeno chybou v metakognici, nýbrž iracionálním optimismem v sebe. Naopak kompetentní lidé odhadují velmi dobře své znalosti a možnosti, neboť si jsou vědomi svých limitů. Jejich chybou je ale odhadování výkonu ostatních, které přeceňují, protože když je úkol jednoduchý pro ně, bude jednoduchý i pro ostatní. Tento tzv. Dunning-Krugerův efekt je jistě zajímavým poznáním, publikovaným v ne až tak dávné době a dále nám vysvětluje.

Nekompetentní lidé navíc trpí dvojitým prokletím, což je vcelku kontroverzní myšlenka, která tvrdí, že schopnosti nutné k úspěšnosti korelují se schopnostmi kvalitního sebeuvědomění, díky kterému jsme schopni odhadnout, jak na tom vlastně jsme. Z toho pak vyplývá fakt, že nekompetentní lidé nedokážou změnit svůj postoj ani po konfrontaci s objektivní realitou, což způsobuje pravděpodobně náročnost a nemožnost přijetí pro ně negativní zpětné vazby - protinázoru i když je logický.

Hlupák nejenom že neví, že je hlupák, ale díky tomu, že je hlupák, je odsouzen zůstat hlupákem i nadále, neboť si nedokáže své hlupáctví připustit. Minimálně jedno východisko ale snad existuje – jsou jím znalosti, resp. kvalifikace. Jinými slovy: „Jediný způsob, jak dokázat lidem jejich nekompetenci, je udělat z nich lidi kompetentní.“

Vypadá to, že čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ve skutečnosti ví. Jinými slovy - čím víc člověk zná určitou problematiku, tím víc si je vědom, jak je složitá, neprobádaná a obsáhlá a jak moc věcí ještě nechápe a nezná. Sokratův výrok „vím, že nic nevím“ jistě poukazuje na jeho genialitu.

Kromě již zmíněných znalostí nesmíme zapomenout na výše zmíněnou zpětnou vazbu, která pomáhá více kompetentním než nekompetentním – je třeba si uvědomit, že pro kompetentní lidi je to tzv. feedback pozitivní, neboť jim říká, o kolik jsou lepší, než si mysleli. Nekompetentní zpětnou vazbu odmítají a to někdy i velice agresivně.

Je dobré si dále uvědomit, proč hlupák zůstává hlupákem, a jak těžké, ne-li nemožné je mu pomoci. Proč se nekompetentní považují za kompetentní. Bylo by moc dobré si také uvědomit, že nejsme neomylní a že nemusíme být vždy nadprůměrní. Že i na nás může působit Dunning-Krugerův efekt.

Závěrem bych asi zmínil slova renesančního myslitele, humanisty a skeptika Michela de Montaigne, která popisují pravou podstatu nekompetence: „Mít ve všem pravdu je znakem hlouposti.“ A ještě skromě dodávám - nenechme se nikým manipulovat a dělat ze sebe blbce - toto vzkazuji touto cestou všem více méně kompetentním Evropanům - víc bychom se měli snažit...