Hry nejsou důležité jen pro děti. Jak ukazují nové výzkumy, hrát si potřebují i zvířata. I jim přináší tato činnost poučení, zábavu a nezřídka i konkurenční výhody.

Delfíni mají pověst hravých tvorů. Přispívá k tomu už tvar jejich tlamy, která v nás vzbuzuje dojem, že se neustále smějí. Jejich život ale není plný veselí a hraní. Lidé se často nechají strhnout, aby v nich viděli bytost, která myslí podobně jako člověk. Mylně pak považují za delfíní hry i činnosti, které nemají se zábavou nic společného.

Dvojice delfínů, kteří rychle plavou vedle sebe, vyskakují z vody a čas od času se svezou na vlně, se nevěnuje bezuzdnému dovádění. Obě zvířata spolu tvrdě zápasí. Při výskocích se snaží nadechnout, aby měli na boj pod hladinou dost vzduchu v plicích. Někdy se perou dokonce i ve výskoku, když se snaží udeřit jeden druhého ocasní ploutví. Ani surfování není vždycky jen hrou. Vlna zvíře nese a delfín tak šetří energii při dlouhých, namáhavých cestách. Dokonce i k mohutným výskokům, po kterých dopadají s mohutným šplouchnutím zpátky do vody, mívají tato zvířata zcela pragmatický důvod. Plácnutím o hladinu si odstraňují z kůže nepříjemné cizopasníky.

Vrána na sjezdovce a jiné podivnosti

Hrají si tedy zvířata vůbec? Anebo u nich jde o ryze seriózní aktivity, které si my lidé špatně vykládáme? Na takovou otázku poskytují nejlepší odpověď znovu právě pozorování delfínů. Ti nejednou přeruší svou „práci“ a vydají se za projíždějící lodí, aby se svezli na vlně, kterou zvedá příď plavidla. Chvíli se povozí a pak se vrátí k původní činnosti. V tomto případě rozhodně nešlo o šetření energie. Naopak – část jí muselo zvíře vydat, když přerušilo „seriózní činnost“. Navíc promrhalo i čas, který mohlo věnovat shánění potravy, péči o mládě či jiným důležitým aktivitám. Hrál si tedy delfín v takovém případě? Snad. Nemůžeme však úplně vyloučit, že i takovým výletem sledoval přísně zištný cíl. Možná se surfařským výkonem blýskl před přihlížející samičkou a zvýšil tak své šance, že s ní zplodí potomka.

Rozhodnout, co patří do množiny zvířecích her, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Etolog Gordon Burghardt z University of Tennessee v americkém Knoxvillu považuje za hru jen chování, které splňuje pětici kritérií. Předně nesmí být „dotažené do konce“ a přinášet bezprostřední zisk. Zvíře se mu musí věnovat dobrovolně a musí mu být příjemné. Hra také nesmí kopírovat seriózní činnost. A co je důležité: činnost se při hře neopakuje, není stereotypní a živočich se jí věnuje, jen když netrpí stresem.

Dětské hry definici formulovanou Gordonem Burghardtem zcela jistě splňují. Co ale třeba dva mladí paviáni, když si udělají přestávku ve shánění potravy, aby vzájemně zápasili? V takovém případě nezápolí o nadvládu nad tlupou, jako je tomu při zápasech dospělých samců. Oba paviání „kluci“ si hrají a připravují se na budoucí střety, při kterých už nepůjde jen o povyražení. Zároveň při hrách uzavírají první pakty a spojenectví.

Mezi savci jsou hry hojně rozšířené a slouží často k nácviku životně důležitých dovedností. Například mladí kozorožci poskakují zdánlivě bez důvodu po skaliscích a zdokonalují se tak v pohybu v náročném horském terénu. Díky tomu budou jednou připraveni na situace, kdy jim nezbude než prchat před šelmou a bojovat o holý život.

Hrají si i opeřenci. Vědci například spatřili hejno australských labutí černých, jak se vozí na vlně ke břehu. Těsně před přistáním ptáci vzlétli a snesli se na vrcholek další vlny. Opakovaně „surfovali“ a vypadalo to, že si tuhle zábavu užívají. Ještě podivuhodnější hru pak vynalezla vrána, která vynesla v zobáku na hřeben plechové střechy víčko od zavařovací sklenice. Stoupla si na něj a sjížděla na něm po střeše k okapu.

Navzdory těmto přesvědčivým ukázkám je hraní mezi opeřenci poměrně vzácné. Vědci při něm zatím „přistihli“ jen asi stovku z celkového počtu deseti tisíc ptačích druhů. Nejčastěji ptáky, jejichž mláďata setrvávají dlouho v péči rodičů a pro život musí zvládnout spoustu dovedností. Zdá se, že se v nich zdokonalují právě prostřednictvím her. K nejhravějším opeřencům patří papoušci. Například novozélandský nestor kea, přezdívaný horský klaun, se baví válením sněhových koulí ze svahů.

S úbytkem hravosti, jaký pozorujeme u ptáků ve srovnání s hravými savci, by se mohlo zdát, že vývojově ještě nižší obratlovci si už nehrají vůbec. Vědci však pozorovali činnosti, které naplňují Burghardtovu definici hry, i u plazů, obojživelníků a ryb.

Osedlej si svou bublinu

Například takový varan komodský. V zajetí tento největší ještěr planety čenichem strká do nejrůznějších předmětů. Posunuje po výběhu vědra, krabice nebo staré boty a s ošetřovateli se o tyto věci někdy i přetahuje. Vodní želva kožnatka africká zase ráda prohání předměty plovoucí po hladině. Podobně si hrál s basketbalovým míčem v bazénu svého výběhu i v zoo chovaný krokodýl mořský. Jedovaté jihoamerické žáby pralesničky varují okolí před svými toxiny nápadným zbarvením. Díky tomu se nemusí schovávat a mohou ušetřený čas věnovat hře. Vědci je pozorovali při krátkých zápasech, jimiž se baví žabky bez rozdílu pohlaví. Pulci žáby drsnokožky kornaté se pro změnu opakovaně vozívají na bublinách stoupajících ode dna k hladině.

Pod vodou se vůbec dějí věci! Když etolog Burghardt choval v akváriu tlamovce Duboisovy, všiml si, že tyto býložravé cichlidy z jezera Tanganika opakovaně narážejí tlamou na teploměr, ukotvený ke dnu. Ryby jej vychýlily z rovnovážné polohy, a když se do ní vždy zase vrátil, následoval další náraz. Tlamovci šťouchali do teploměru někdy i více než stokrát po sobě. Některé ryby se přitom nejprve natáčely tlamou k teploměru, a teprve když se na něj dost vynadívaly, začaly si s ním hrát. Jiné to dělaly přesně naopak.

A co teprve bezobratlí! Vědci vedou záznamy o chobotnici, která se v akváriu bavila tím, že stahovala pod hladinu míč, aby si jej vzápětí zase nechala vyklouznout z chapadel. Zjevně se jí líbilo, jak vystřelil zpátky na hladinu. Hračku si ale hlavonožci dokážou najít i v přírodě. Svědčí o tom pozorování dosyta nažrané chobotnice Octopus bimaculoides, která chytala kraba a znovu ho pouštěla. Hrála si s ním doslova jako kočka s myší.

Živočichové vynakládají na hry nemálo energie a často při nich podstupují i nezanedbatelné riziko. Zdaleka nejde jen o hrozbu pádu, které čelí mladý kozorožec na strmých skalních srázech. Pohyb může prozradit hrajícího si tvora slídící šelmě nebo dravci. Přesto se zvířatům hry vyplácejí. Většinou si s jejich pomocí rozšiřují dovednosti živočichové, kteří mají poměrně složité chování a potřebují se v něm zdokonalit.

Názornou ukázku nabízejí jedni z evolučně nejjednodušších hráčů z řad pavouků. Samičky americké snovačky Anelosimus studiosus se mohou pářit až po dosažení dospělosti. Samečci se však houfují kolem nedospělých samiček a na páření si s nimi hrají. Milostné hry nejsou bez rizika, protože hladová samička může nápadníka sežrat. Co za to sameček získává, když nemůže samičku oplodnit? To se ukáže, až když se střetnou dospělé snovačky, které před dosažením dospělosti aspoň jednou „trénovaly“ páření. Jejich námluvy probíhají rychleji. To je pro samečka důležité. Snižuje tím riziko, že se mu do revíru vloudí silnější samec a od jeho vyvolené jej zažene.

Když se Fleming bavil

Zdá se ovšem, že všechny zvířecí hry neslouží jen tréninku. Některé mohou být pro zvířata čistě zdrojem radosti. Mladí sloni kupříkladu často pronásledují nejrůznější tvory. Zdaleka ovšem neprohánějí jen šelmy, jako jsou šakali či hyeny. Honí se i za pakoňmi nebo volavkami. Slon takhle rozhodně netrénuje pronásledování kořisti. Dělá to tedy jen pro zábavu? Stejně tak se vědci pozastavují nad chováním šimpanze hodujícího na mozku ulovené opice: vybírá úlomky lebky a klade je na blízkou liánu do vyrovnané řady. Asi jako když jedlík švestkových knedlíků vyrovnává pecky na okraj talíře. Proč to šimpanz dělá? Co tím sleduje? Je možné, že se mu to prostě jen líbí?

Pouze na trénink se koneckonců hry neomezují ani u člověka. Hravost souvisí s tvůrčími schopnostmi. Řada velkých objevitelů a vynálezců měla pověst „hračičků“. Objeviteli penicilinu Alexandru Flemingovi šéf například vytýkal, že je pro něj věda jen hra a zábava, což Fleming nepopíral. „Hraji si s mikroby. Je příjemné porušovat pravidla a nacházet tak něco, nač nikdo přede mnou nepomyslel,“ přiznával pozdější laureát Nobelovy ceny.

Kořeny her sahají daleko do evoluční minulosti. Člověk je ale rozvinul měrou, jaká je v přírodě nevídaná. „Nepřestáváme si hrát, protože stárneme. Naopak, stárneme, protože si přestáváme hrát,“ věděl ostatně už G. B. Shaw.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 29.8.2015