Můj děda František byl vyučený švec. Pravda, spravovat, natož nově šít boty jsem ho nikdy neviděl, ale aspoň jsem po něm zdědil truhličku s patřičně zašlým a ohmataným nářadím. Různé ty nože, rašple, hladítka, kladívka a cvikací kleště... Vzpomenu si na ně a na něj vždycky, když vidím Postřižiny a v nich „strýce“ Pepina, jak svá ševcovská udělátka s hlasitým výkladem předvádí krásné švagrové...

Můj děda František ale tohle povolání záhy opustil. Oženil se totiž s dcerou ze statku. Statek sice převzal její bratr, za vyplacený podíl si ale novomanželé pořídili chalupu. A k ní nějaké ty áry luk a polí, kus zahrady a dokonce „louži“ pro husy a kačeny.

Zdravý venkov bez herbicidů

Díky tomu všemu jsem já, jinak městské dítě, hodný kus svého mládí strávil na vesnici. Z dědy rolníka se sice záhy po Únoru stal děda družstevník (tedy jézéďák), ale s docela slušným záhumenkem. A tak jsem si užil různých senosečů, setí, sklizní ve všech podobách. Jedním z vrcholů bývaly žně. Odebírat za sekáčem (sekačky měli většinou jen budoucí kulaci), vázat snopy, stavět panáky mne moc nebavilo – ale když mne prvně pustili za stůl mlátičky, cítil jsem se jako král. Stojíte nad světem, plně soustředěný na odebírání podávaných snopů. Správně natočit, rozříznout povříslo, strčit klasy do hladové tlamy. Jste děsně důležitý v tom kraválu a prachu. Či naopak otrávený, když na vás vyjde jen starání se o přísun a odběr pytlů . Na zrno, na plevy a taky na „zadinu“, tvořenou hlavně semeny všemožných plevelů. Systém hrkajících sít tak odděloval „zrno od koukolu“. Pěkné rčení – ale zkuste se dnes optat většiny školáků, včetně mnohých vysokoškoláků, jak vypadá koukol... Koukoly, chrpy a mnohé další plevely z velkých širých rodných lánů zmizely – téměř do nenávratna. Ale jiné, přizpůsobivější, množící se hlavně kořeny či oddenky, se jich však dále drží jako lopuch košile. A to navzdory faktu, že současný „konvenční“ zemědělec používá celou plejádu herbicidů – těch „úzkospektrálních“ i těch „širokospektrálních“ až „totálních“. Včetně dnes asi nejznámějšího Roundupu, s účinnou složkou glyfosátem.

Můj děda byl samozřejmě, tak jako naprostá většina jeho vrstevníků, zemědělcem „ekologickým“. Herbicidy místní praxe v podstatě neznala. Žádnými průmyslovými jedy tedy přírodu a naše zdraví v těch padesátých, resp. raně šedesátých letech neničila. Ale všechno něco stojí – viděli jste někdy takový lán brambor zarostlý bodláky či pejřkou? Zkoušeli jste je vytrhávat? Plečka jede jen mezi řádky, zkusili jste zbytek mezi trsy vytrhávat ? Okopávali jste někdy řepu (o jejím jednocení ani nemluvě, to už dnes ani studenti biologie neznají) za pořádně slunného dne či naopak v dešti, pěkně od rána až do večera? Bez téhle dřiny by totiž výsledná sklizeň za moc nestála.

Chemie místo té námahy

Příliš mnoho manuální práce bylo a je vážnou překážkou pro všechny velkoproducenty. Cesta k dnešním herbicidům byla ovšem klikatá . Vzpomínám na krásný seminář jednoho z našich předních odborníků v „herbicidologii“, pana docenta Mikulky z VÚRV /ČZU Praha, mj. s fotografiemi z prvé poloviny minulého století. Američtí farmáři na zvlášť úporné plevely používali plamenomety. Později přišla na řadu tuším kyselina solná – fungovala skvěle, ale aplikační technika moc dlouho nevydržela. Takže nastoupila nejrůznější jemnější „chemie“, samozřejmě s vedlejšími účinky na vše možné. Různá syntetická analoga rostlinných hormonů, zejména auxinu, přetrvala až do vietnamské války. Defoliant Agent Orange, vyráběný na principu směsi di- a trichlorphenoxyoctové kyseliny (2,4- D a 2,4,5 –T), se stal obecně známým pojmem. A také předmětem ostrých diskusí o jeho zdravotních účincích i na člověka. Viníkem ovšem byla zejména příměs nesporně jedovatého dioxinu, vznikajícího při jejich výrobě. Samotnou 2,4-dichlorphenoxyoctovou kyselinu zemědělská praxe některých států dále jako účinný herbicid používá. V USA s ní bylo ještě nedávno ošetřováno 21-33 % ploch pro pěstování pšenice, kukuřice, bavlníku a soji.

Bitva o Roundup

Ale opusťme vietnamské válčení, přeskočme málem půlstoletí – a jsme znovu uprostřed další herbicidové války, tentokrát ale evropské. Tedy bitvy o Roundup. Cituji namátkou z různých internetových zdrojů:

Výbor Evropské komise se neshodl na dočasném prodloužení používání prostředku proti plevelům- glyfosátu. Dvacítka zemí včetně České republiky sice s prosloužením o rok souhlasila, ale hlasování se zdržely velké státy EU...

Česká republika chce o rok prodloužit licenci herbicidu glyfosátu, který se prodává pod obchodní značkou Roundup. Do té doby by se mělo podle ministra zemědělství Mariana Jurečky (KDU-ČSL) zjistit, zda má opravdu negativní dopady na zdraví. O prodloužení licence bude rozhodovat odvolací výbor Evropské unie...

Laik se děsí či žasne, odborník už nežasne, neb dávno čte mezi řádky. A chápe, že nejde jen o Roundup, resp. o jeho využití v konvenčním zemědělství. Roundup se v celosvětové praxi používá již více jak čtyřicet let. Zásadní bližší informace o něm Roundupu lze nalézt třebas zde či zde. Herbicidní vlastnosti glyfosátu objevil v roce 1970 J.E. Franz, chemik firmy Monsanto – a o čtyři roky později se Roundup objevil na trhu. Patentová práva na něj však skončila před šestnácti lety. Možno říci bohužel, protože na trhu se tak mohla objevit celá plejáda různých generik se shodnou účinnou složkou, ale v nestandardních koncentracích a zřejmě s nejrůznějšími přísadami. Nad kým je tedy vlastně vynášen soud? Nad glyfosátem, nad originálním Roundupem nebo nad jeho náhražkami?

V článku „expertky na potraviny a zemědělství Hnutí Duha“ Kláry Kyralové v LN z pátku 3. června se dočteme: „Mezinárodní tým nezávislých vědců došel k tomuto závěru (tedy že nejde o neškodnou trošku chemie, s níž si naše tělo poradí bez následků, leč o pravděpodobný karcinogen) na základě výzkumů u zvířat i u lidí. Delší dobu už také víme, že glyfosát může narušovat funkci hormonální soustavy, je toxický pro lidské buňky a může projít z těla matky placentou do vyvíjejícího se plodu.“

My „závislí vědci“ to bohužel delší dobu nevíme a tvrdohlavě stále ještě věříme mj. zjištění, že cílový enzym účinku glyfosátu, tedy 5-enolpyruvylšikimát-3-fosfát-syntáza (EPSP), který je nezbytný u rostlin pro tvorbu esenciálních aromatických aminokyselin, se v živočišných buňkách prostě nevyskytuje. A tím pádem nemůže být jeho funkce glyfosátem postižena.

Nadále také postrádáme jakýkoliv důkaz zdravotního ohrožení ať živočichů či člověka, jenž by byl za těch čtyřicet let publikován v seriozním vědeckém časopise.Obávám se tedy, že jeden rok prodloužení licence stěží dá za pravdu té či oné straně. Jaký typ, jak rozsáhlé, jak prakticky a kým provedené studie by měl dané podezření potvrdit či vyvrátit? Zdůrazňuji „podezření“ – jež proklamuje Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny a naopak zpochybňuje instituce EFSA, tedy Evropská agentura pro potravinovou bezpečnost. Inu, opět tu máme onu proslavenou předběžnou opatrnost, na níž si Evropa tak zakládá. Jako symptom rozvahy či moudrosti nebo jako kladivo na čarodějnice?

Čeho je moc, toho občas bývá příliš

Ale buďme objektivní. Na straně druhé si o negativní postoj laické veřejnosti dlouhodobě říkají sami náruživí uživatelé glyfosátu Bedlivý čtenář jistě nemohl již před delším časem přehlédnout poplašné zprávy o nálezech glyfosátu v krvi různých obyvatelů Evropy, včetně Čechů. Inu, proč také ne – však se s ním nestříkají jen železniční pankejty či sklizená pole, ale přímo dozrávající úroda. Velkopěstitel tak urychlí „desikaci“ – tedy vyschnutí a odumření nadzemních částí plodiny, spolu s dozráním zrna či hlíz. Nejrůznější desikátory se používají třebas před sklizní sadbových brambor. Proč plýtvat naftou na mechanické drcení natě, když ji lze totálními herbicidy jako Roundup (glyfosát) nebo Basta (výrobek firmy Bayer, jinak glufosinát) odstranit snadněji a rychleji, levněji. Kouř bramborové natě, to už je jen dávná vzpomínka z dětských čítanek

Roundup se sice v půdě i rostlinách velmi rychle rozpadá na zdraví neškodné produkty, ale po takové předsklizňové aplikaci v dané komoditě přece jen „něco“ zbude. Sadbové brambory pravda většinou nejíme. Roundup se ale běžně používá i při pěstování jarního sladovnického ječmene. Dle odborníků se doporučuje jej aplikovat zhruba deset dní před sklizní . Zrno se dobře zatáhne, jeho klíčivost není narušena a navíc je pole zbaveno vytrvalých plevelů, kupř. pýru, ještě před dalším setím či satbou. No a že je pak ve sladu a potažmo v pivu slušná hladinka glyfosátu...

Takovéto problémy můj děda řešit nemusel. Nemá tedy přece jen pravdu zmiňovaná expertka Hnutí Duha doporučující nahradit herbicidy „vhodným výběrem a střídáním plodin, pěstováním smíšených kultur, orbou a nebo menším umělým hnojením“ a tvrdící, že „při bližším pohledu zkrátka zjistíme, že jestli je glyfosát někde nenahraditelný, pak je to při špatném hospodaření. Chceme-li skutečně pěstovat nevhodné plodiny na nevhodných místech nevhodným způsobem, dost možná se bez enormní spotřeby pesticidů neobejdeme. Nechceme ale raději rozvíjet udržitelnější a bezpečnější zemědělství, které neničí přírodu ani životní prostředí a neohrožuje zdraví?“

Sugestivní formulace. Samozřejmě, kdo soudný by nechtěl. Ovšem takovým zemědělstvím je pouze a jedině zemědělství tzv. ekologické: bez „umělých“ hnojiv, bez pesticidů a bez GM. Tedy i bez GM plodin herbicid tolerantních – ale to už je (zdánlivě) jiný příběh.

Proč zdánlivě? Inu možná i proto, že nejbližší možnou současnou náhradou onoho prokletého glyfosátu je právě výše zmíněná Basta. Herbicid obsahující toxin tentokrát „přirozeného“, tedy bakteriálního původu, zvanou glufosinát, resp. fosfinotricin. Ten pro změnu blokuje dráhu odbourávání amoniaku, který postupně rostlinu zahubí.

Opravdu nemiluji herbicidy. Nikdy bych s nimi nestříkal kamenné chodníčky na své zahradě, i když už se k plení hůře ohýbám. Ambivalenci mého vztahu k Roundupu mohou, soudím, doložit i moje dřívější články na toto téma – viz kupř. zde. Ale taky nemám onu duhovou víru ve svět se sedmi či osmi miliardami lidí, které by uživilo ekologické zemědělství. A nevěřím, že se to konvenční vrátí k mechanickým plečkám. Zřejmě si tedy můj organismus bude muset nově zvyknout na pivo s Bastou. I když jí zasažitelnou metabolickou dráhu mají bohužel nejen buňky rostlinné, ale také živočišné. Tedy i moje, resp vaše.

Možná však mají ony dravčí nadnárodní monopoly v záloze ještě jiný, tajný, účinný a zároveň naprosto neškodný, pokud možno přírodní dryák. Lituji, řečeno slovy z Poláčkova Bylo nás pět, „chytrý chlapec neví“. Ale třebas to ví Evropská komise nebo aspoň evropští zemědělští ministři, pokud ovšem jejich rozhodnutí není jen úlitbou pro zelené voliče.