Mám rád banány a paraořechy; jsou dobré a, pokud nezplesnivěly při transportu, jsou i zdravé. Paraořechy i banány jsou radioaktivní, od přírody. Skoro vše, co jíme, je radioaktivní. Nikomu to nikdy nevadilo, mně také ne, neslyšel jsem, že by někdo zemřel na ozáření od banánů či paraořechů. Aktivita banánů je kolem 100 Bq/kg, u paraořechů může být až 400 Bq/kg; voda v Tokiu má dnes limit aktivity pro pití 300 Bq/kg (od radioaktivního isotopu jódu I-131).

To znamená, že limitní voda má o trochu nižší aktivitu než paraořechy (i když vody spotřebuje průměrný Japonec jistě vice než paraořechů), ale rozhodně více než banány. Z toho je jasné, že limity jsou přísné a kontaminace mimo evakuovanou oblast není vážná. Ovšem s čísly začíná problém. Jakmile se přestane mluvit o paraořeších a banánech, ale začne se mluvit v jednotkách, které vypadají jako strašáky z maturity, přestává mít i všeobecně vzdělaný člověk šanci. Otestoval jsem si to na čtyřech vysokoškolsky vzdělaných lidech = lékařka, ekonomka, elektroinženýr a strojní inženýr. Všechny se mi podařilo poplést. Pokud mi to náhodou nevyšlo s aktivitou a isotopy, dorazil jsem je dávkou.

Ano, ještě horší vysvětlení je s ozářením lidí, tedy dávkou. Každý si umí představit smrt ozářením (celkem jistá od 10 Sv), každý si představí běžné ozáření při rentgenu plic (řádově do 100 µSv), anebo neodmítne vyšetření počítačovou tomografii (5-60 mSv). Ale pak se začne mluvit o tom, že maximální dávkový příkon v elektrárně byl 400 mSv za hodinu, což Američané uvedou jako 40 rem (a ve zkratce napíší R/hr), ale protože se jedná o gama záření, může to být též uvedeno jako 0.4 Gy za hodinu, či 40 rad (oblíbená jednotka českého Blesku). Aby se to vůbec nepletlo, běžné dávkové přikony jsou v řádu miliSievertu za hodinu (1 mSv/h – potenciálně nebezpečné, nikoliv smrtelné) či mikroSievertu (1 µSv/h - spíše pozadí), ale na počítači dost často chybně zkracovány na mSv, protože řecké µ většina redaktorů nenajde na klávesnici. Lepší prostředí na zmatení čtenáře si lze stěží představit. Apropos - oněch 400 mSv/h odpovídá celkém jisté smrti po celodenním ozáření a akutní nemoci z ozáření (např. zvracení) po dvouhodinovém ozáření; logicky se tam tedy nikdo z pracovníků nebude promenádovat dlouho.

Takže jinak. Zde je mapa zamoření, kterou naměřili Američané z letadla pro evakuované okolí elektrárny. Do 20km (onen kruh cca 13 mil, pro další zmatení čtenáře) je odstěhováno všechno obyvatelstvo, do 30km je doporučení se odstěhovat. Nikde mimo elektrárnu nehrozí akutní nemoc z ozáření.

V červených oblastech (125-300 µSv/h uvedeno jako 12.5-30 mR/hr) obdržíte za jeden den dávku, jako normálně obdržíte za více než jeden rok. Měsíc pobytu v této oblasti zvýší pravděpodobnost onemocnění rakoviny až o 1 procento (tedy pokud v USA 42 procent lidí onemocní za život rakovinou, po měsíci v červené zóně by to bylo 43 procent; z nichž se samozřejmě hodně uzdraví, ať už rakovinu dostali z jakékoliv příčiny, ale také dost zemře).

V oranžových oblastech (22-125 µSv/h uvedeno jako 2.17-12.5 mR/hr) obdržíte za jeden týden dávku, jako normálně obdržíte za více než rok. Rok pobytu v této oblasti zvýší pravděpodobnost rakoviny o 1 procento a více.

Ve žluté oblasti (12-22 µSv/h uvedeno jako 1.19-2.17 mR/hr) obdržíte dávku maximálně 2 x větší než jinde na Zemi. Efekt na zdraví je těžko měřitelný.

V zelené oblasti, jak se dá očekávat, je situace srovnatelná s jinými místy na Zemi (které ovšem mají větší přírodní pozadí než Japonsko).

Pro dospělé dobré zprávy, méně však pro těhotné. V nezelené obasti je efekt na lidský plod v průměru pokles IQ o 30 bodů na každý obdržený Sievert; tedy půlrok v červené oblasti = průměrný pokles IQ pro narozené dítě až o 40 bodů (a, jak bylo uvedeno, k tomu až plus 6 procent rakoviny pro matku). Nobelovu cenu patrně takové dítě nedostane, nicméně má pořád šanci se stát Miss ČR či hrát za AC Sparta, t.j. fyzicky ho to viditelně nemusí poznamenat.

Ve smyslu ochrany obyvatelstva evakuace měla smysl. Naštěstí aktivita a dávkový příkon klesá v čase. Jak se radioisotopy rozpadají, nakonec zelená zóna pohltí žlutou, oranžovou a nakonec červenou. Pak se lidé mohou vrátit.

V elektrárně se řeší havárie a jsou tam místa, kde hrozí akutní nemoc z ozáření, například bazény s vyhořelým palivem. Těm se zaměstnanci vyhýbají, anebo se stíní. Limit dávky pro havárie je 250 mSv, což odpovídá o 1-2 procenta vyšší pravděpodobnosti onemocnění rakovinou. Obdržené celotělové dávky jsou na havárii relativně malé – několik lidí kolem 100 mSv, tedy nikdo s akutní nemocí s ozáření - a ukazují, že Japonci jsou velmi šikovní, což se u zaměstanců varných reaktorů dá čekat, neboť jsou při jejich provozu stále vystavení účinkům radioaktivního dusíku a např. vědí jaké stínění používat. Viditelné efekty budou mít pracovníci, kteří se brodili v radioaktivní vodě, tam bude efekt na jejich nohy srovnatelný s popálením. Úniky z elektrárny jsou a budou – reaktory se kropily z hasičských stříkaček a ta voda někam musí odtéct. To jsou ony aktivity 1000x a více vyšší než limity uváděné novinami. Nicméně do moře k elektrárně či evakuované oblasti nikdo nesmí a úniky nemají tak koho ohrozit, mimo tamních ryb. Na předchozí mapě je vidět dávkový příkon v elektrárně v rozmezí cca 100-2000 µSv/h – tedy maximáně za 1 hodinu se dostane taková dávka, jako normálně za maximáně cca 1 rok. To znamená, že v místě s maximální hodnotou může být pracovník nejvíce 120 hodin.

Snad jsem nebyl příliš populární pro ty, kteří z fyziky maturovali. A pro ně mám velmi dobrý technický přehled, co dnes víme, že se ve Fukušimě stalo, tento článek dr. Wagnera.

Převzato z Skoda.blog.ihned.cz se souhlasem autora.