Panenskou přírodu aby člověk dneska s lucernou za bílého dne pohledal. Dokonce ani ten vyhlášený amazonský prales zřejmě není tím, zač jej považujeme. Jeho dnešní podobu na mnoha místech formovaly pilné ruce dávno vymřelých Indiánů. Ti klučili prales a z dřevěného uhlí a organického odpadu vytvářeli úrodnou černozem známou jako „terra preta“. Na ní mohli sklízet zemědělské plodiny i několikrát do roka a neriskovali přitom, že se živiny z půdy vyčerpají a oni budou muset táhnout kácet prales někam jinam. Před příchodem Evropanů byly rozsáhlé oblasti Amazonie poměrně hustě osídlené a obhospodařované. S příchodem dobyvatelů ze Starého světa zmizeli Indiáni, jejich vsi a města a také umění tvorby „indiánské černozemě“. To, co se dnes tváří jako panenská příroda, je leckde jen to, v co se proměnila opuštěná kulturní krajina zvelebená Indiány. Na Šalamounových ostrovech se ukázal „panenský prales“ jako porost starý jen 120 let. Roste na místě bývalých políček a plantáží místních domorodců. Ještě že si většina tohoto světa – třeba Václavské náměstí v Praze nebo obilné pole u Dymokur – na nic nehrají a vypadají takové, jaké ve skutečnosti jsou. Jako produkt práce lidských rukou.
V lidské povaze je velebit – asi oprávněně – panenskou přírodu a zatracovat – asi neoprávněně – vše, co není „ryze přírodní“. Asi 35 % souše dnes tvoří ekosystémy, které nejsou ani ryba ani rak. Nejsou to původní ekosystémy, které se tu původně rozkládaly. Přišel do nich člověk, něco vymýtil, něco zasadil. Něco z těchto ekosystémů následně samo zmizelo a něco do nich naopak samo vlezlo. Vypadají podobně jako ty kusy pralesa kdysi zvelebené Indiány. Tváří se jako panenská příroda, ale panenské rozhodně nejsou. Přírodovědci mluvili dlouho o těchto ekosystémech jako o „degradovaných“ nebo dokonce „odpadních“. Ohrnovali nad nimi nos a věnovali se panenské přírodě. „Biologická smetiště“ stála stranou jejich zájmu. Když se pár vědeckých exotů pustilo do výzkumu „odpadkových ekosystémů“, nestačili se divit. Například zpustlé borovicové plantáže na Portoriku jsou stejně druhově pestré jako původní prales, ale objemem biomasy původní prales předčí. Objev byl natolik nečekaný, že ho vědecké časopisy dlouho odmítaly zveřejnit. Na vychládajících lávových polích Havaje vyrůstá ze zavlečených rostlin porost, který je druhově dokonce pestřejší než původní havajské lesy. Na rozdíl od původních lesů jsou ty nové "odpadkové" lesy podstatně „nerozbitější“. Snesou toho opravdu hodně.
Mnoho vědců je ochotno připustit, že když už je původní ekosystém v nenávratnu, měli bychom být přírodě vděční za to, co tu máme místo něj. Pokud zničíme tenhle nový ekosystém v obrazoboreckém hnutí mysli omámené vidinou panenské přírody, ten starý dobrý „panenský“ ekosystém se nám nevrátí. Navíc hrozí, že tak zdevastujeme i to málo, co v novém ekosystému přetrvalo jako dědictví jeho „panenského“ předchůdce.
Spolknout tohle sousto není snadné. Laická veřejnost jej zřejmě v drtivé většině ještě ani nezačala polykat, protože jí není servírováno. A už je tu sousto další, zřejmě ještě nestravitelnější. Dokonce i ryze umělé ekosystémy mohou vytvářet podmínky pro přežití organismů, jejichž existenci jsme spojovali jen s panenskou přírodou. Dokazuje to například studie zveřejněná nedávno ve vědeckém časopise PLoS ONE (Meijaard E. et al. PLoS ONE 5 (9), e12813, 2010). Mezinárodní tým vedený Erikem Meijaardem z People and Nature Consulting International prozkoumal akáciové a blahovičníkové plantáže na jihovýchodě Bornea a zjistil, že v nich žije překvapivě početná populace orangutanů bornejských. Až doposud platilo pravidlo – vykácej prales a přijdeš o orangutany. V tak nepřirozených ekosystémech, jaké představují plantáže importovaných akácií a blahovičníků, neměl mít tento mizející lidoop šanci na přežití. Výzkum Meijaardova týmu ale ukázal, že orangutani se těmito vědeckými poznatky odmítají řídit a na plantážích čile prosperují. Žijí si vesele v oblasti, kudy se přehnali dřevorubci s pilami i plameny rozsáhlých lesních požárů a které se zazelenaly díky sazeničkám rostlinných vetřelců zasazených lidskou rukou. Na zdevastovaném území zabírajícím asi 0,3 % celkové plochy Bornea žije přinejmenším 1 % populace orangutana bornejského. S vysokou pravděpodobností to je ale něco mezi 3 a 4 % celkové populace bornejských orangutanů. Žijí tu jako bezprizorní. Skoro nikdo o nich neví. Maijaard a spol. nehledali na plantážích orangutany, ale ptactvo. Objev početné populace lidoopů je zaskočil. Nepříjemné je, že se o ochranu těchto orangutanů vůbec nikdo nestará. Kdyby padli ještě před příchodem Meijaardova týmu za oběť pytlákům nebo správcům plantáží, kterým zničí až desetinu všech akácií oloupáním kůry, možná bychom se o nich ani nedozvěděli.
Je až dojemné, jak opatrně formulují Meijaard a spol. závěry své buřičské studie. „Chceme zdůraznit, že námi prezentovaná data jsou jen předběžné údaje o tom, jak orangutani využívají eukalyptové a akáciové plantáže,“ píší v PLoS ONE.
Není lehké připustit, že se orangutanům může vést stejně dobře na plantážích jako v panenském pralese národního parku. Ale jak říkal Jára Cimrman: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“
Orangutani zřejmě vydrží mnohem více, než jsme si mysleli. A je to dobře. Místo podrážděných reakcí na dresu „hlupáků“ z Meijaardova týmu bychom měli tiše zašeptat: „To je dobře, že jsme se mýlili.“ Pokud budeme trvat na tom, že v člověkem poznamenané přírodě orangutani žít nemohou, můžeme o tyto „buřičské“ lidoopy definitivně přijít. Fakt, že „konečně budeme mít pravdu“, bude na tuto ztrátu jen chabá náplast.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora