VĚDA: Operace šedého zákalu pazourkovým nožem

Motto: Nie som biolog, len ekonóm. Ale vždy sa snažím používať zdravý sedliacky rozum. A ten mi hovorí, že je totálnym nesmyslom porovnávať prirodzený genetický výber s umelým implantováním génov… ktorých by tam příroda NIKDY nevložila.

Ach jo. Evropský legislativec se musí tetelit blahem nad neochvějným zdravým rozumem nemalé, možná většinové části evropské populace. A zaklínadlem přirozeného genetického/přírodního výběru.

Kdy já jsem to podobné razantní názory prvně slyšel? Ale tehdy, pravda, ještě neexistovaly, tedy nebyly zdravým rozumem oficiálně přijatelné, ani ty geny.

Že Nůžky v EU nechceme!víme my, hoši, co spolu chodíme, již poměrně dlouho. O tahanicích kol Evropského soudního dvora zhruba od dubna. Článek profesora Petra v Lidovkách předminulou sobotu mi samozřejmě mluvil z duše – a jen jsem si představoval reakci „nezasvěcených laiků“. Také se zdravým rozumem, byť ne nutně selským.

Jaké nůžky, od jakého lazebníka? A kdo nechce? A proč nechce? Proč má opět navrch „osm francouzských nevládních organizací v čele s Konfederací zemědělců? A čemu strašnému má zabránit rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 25. června – coby závěr zase jedné části legislativní války na planinách moderní biologie? Války stále stejně trapné - leč komerčně efektivní - ideologie proti na důkazech postavenému vědeckému poznání. Války s velmi úzkou návazností na potravinové trhy, stav životního prostředí, ale také na lidské zdraví.

Její pravidla i formy už několik desítek let známe z tahanic kolem geneticky modifikovaných organismů (GMO). No tak teď ji tu opět máme, navíc geneticky editovanou.

Přešel týden – a faksimile dotyčného článku se objevila v Neviditelném psu. A k mé radosti vyvolalo relevantní a docela zasvěcenou diskusi.

Jak známo, patřičná neznalost podstaty věci usnadňuje nejen úředníkovi vytvořit si jasný názor. Ale zkusme si malé zopakování středoškolských znalostí.

Šlechtění. Záměrné vylepšování užitkových vlastností rostlin, živočichů, ba i mikrorganismů pro lidského spotřebitele. Proces, jehož intuitivní počátky technik i cílů můžeme datovat tak deset tisíc let zpátky. Vycházející ze spontánní mutageneze a selekce, později i záměrného křížení. Právě v naší zemi má mimořádnou tradici.

Vždyť vědecká příprava rostlinných „bastardů“, abychom použili termín Moravana Johana Řehoře Mendela, se dobrala svých vědeckých základů až díky němu a jeho znovuobjevitelům i následovníkům. Počátky záměrné, ač nahodilé přípravy mutantů můžeme datovat do dvacátých let minulého století coby důsledek poznání podstaty a účinků radiace. Na její praktické využití pak navázala celá řada mutagenů chemických.

Trofim Lysenko

Zhruba o třicet let pozdější snaha nejen prakticky, ale zejména ideologicky využít či obejít podstatu přírodních, „přirozených“ dějů vedla ke vzniku nové, „stalinsko-lysenkovské“ biologie, s extrémy tu směšnými, tu lidsky tragickými. Zahrnující na jedné straně popření existence samotných genů, na druhé pak přisouzení jejich unikátní role kdejaké složce živých buněk. Včetně vzniku buněčného života de novo z nebuněčných homogenátů. Budeme ji snad někdy považovat za prazáklad „syntetické biologie“? Standardní roubování mělo otevřít cestu ke vzniku velmi vzdálených somatických hybridů. Žel výsledkem byly – zřejmě – jen zase chiméry, alespoň dle pozdějších cytologicko-karyologických analýz. . Možná někdo ze čtenářů zná onu bibli lysenkismu z července-srpna 1948, tedy stenografický zápis zasedání Leninovy Všesvazové akademie zemědělských věd s názvem „O stavu současné biologie“. Pružně vydalo nakladatelství ČAZ „Brázda“ v roce 1949. Je přímo napěchována zdravým selským rozumem. Bohužel i zaplaceným životy mnoha jeho oponentů.

Nicméně vývoj nejen vědy postupuje po spirále. Původně strohá genetika byla doplněna epigenetikou. A pár desítek let po Trofimu Denisovičovi propadl svět euforii z realizace prvních skutečných somatických hybridů, překonávajících i mezidruhové bariéry (pomato či tomoffel G. Melcherse). Na straně druhé – vyjma speciálních případů (cybridizace, parasexuální přenos mimojaderných genů) - se tyto šlechtitelské techniky nestaly výraznou konkurencí těch klasických. A považovány i laickou veřejností za spíše zajímavou pěstitelskou výjimku nevyvolaly žádné větší vášně ideologické.

To se povedlo až jiným metodám „parasexuálního genového přenosu“, tedy „genovým modifikacím“ (transformacím), jejich naprosto zásadním až převratným praktickým dosahem. Až kvůli nim bylo třeba vytvořit patřičnou ochrannou, až restriktivní legislativu, v Evropě ztělesněnou směrnicí 2001/18/ES o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí.

Vymezující, co je – či není – geneticky modifikovaný subjekt (organismus) a k jakému použití bude , tu či jinde – připuštěn. Žel s ohledem nikoliv na jeho vlastnosti („dobré“ či „špatné“), ale na metodu získání – dle jejich odpůrců nepřirozenou, ergo člověka či Přírodu ohrožující.

A to navzdory postupným poznatkům, že tzv. horizontální genový transfer byl u rostlin nejen standardní součástí jejich dávné evoluce, ale přetrvává i v současnosti. A že třeba vznik kulturních odrůd sladkého bramboru (povijnice, Ipomea batatas) byl provázen mj. přirozeným vstupem částí Ti plasmidu A. tumefaciens. Tedy „cejchu“, jímž jsou dle výše zmíněné legislativy poznamenány právě ony „umělé“ GM plodiny.

Faktologie oficiální „vědy založené na důkazech“ však pro její odpůrce není patřičným argumentem, zejména má-li své ekonomické důsledky.

Průvodním jevem se tak i ve sféře jak základního či aplikovaného výzkumu a návazné praxe stal vznik speciálních nik typu „GM-free“ či „Green Breeding“.

Jenže k jejich smůle jim vědecký pokrok v oblasti molekulární biologie a genetiky přinášel další a další problémy. Množily se případy šlechtitelských postupů obtížně zařaditelných. Klíčová právnická otázka: „Co tedy je a co není GMO?“ se stávala více a více zásadní.

Z těchto důvodů tak byl před více než šesti lety na zakázku Evropské komise vypracován materiál věnovaný NOVÝM šlechtitelským technikám (New Breeding Techniques, NBT). Sdružujícím jednak postupy již dříve známé, leč různě kombinované – kupř. komerční přípravu roubovanců tvořených „normálním“ roubem na „GM podnoži“, jednak zásadně metodicky vylepšené.

Už sám výchozí seznam těch zhruba osmi NOVÝCH technik je ovšem z pohledu biologa-odborníka zřetelným příkladem bezradnosti legislativců, propojujících účelově jablka s hruškami, stavějících opět metodický aspekt nad sám biologický důsledek a demonstrujících neschopnost posuzovatelů oprostit se od prvotního ideologického či jinak účelového pohledu.

Zcela zásadně z nich však vyčnívají právě techniky již zmíněného genového editingu, tedy molekulární mutageneze vycházející z principu bakteriální ochrany před virovým napadením. Zasahující cílový gen nikoliv nahodile, jako v případě dávných zubních roentgenů a gamapolí, či jen s jistou mírou pravděpodobnosti jako u technik „zinkových prstů“ či TALEN - ale s přesností až 95%. A schopné takto naráz mutovat nikoliv gen jediný, ale třeba jejich desítky.

Díky aktivitám zejména dvou klíčových týmů, z nichž v jednom byl prvoautorem zásadní vědecké publikace molekulární biochemik Martin Jínek (opět moravského původu), se tak dávno známá technika mutageneze dostala na zásadně vyšší úroveň. A pojmy CRISPR/Cas 9 či „krisprování“ se staly známými i čtenářům, posluchačům či divákům standardních masmédií. .

Tento stav není prost ani do značné míry absurdních situací. Klasické GM techniky jsou, jak známo, nepřijatelné pro „bio/organické zemědělce“. Ne tak – alespoň donedávna – techniky genového editingu. Naopak, ty náhle začaly představovat schůdnou cestu znovuzískání potřebných resistencí u různých bioplodin. A tedy alternativy k aplikacím různých pesticidů. Krisprování tak uvítal kupř. známý guru biozemědělců, švýcarský profesor Urs Niggli. Se zlou se ovšem potázal již ve svém vlastním táboře. Dle jejich selského rozumu by mu správní rada měla napříště nasadit náhubek.

Molekulární nůžky prostě v EU nechceme!!

Neboť – dle legislativců či různých aktivistů - není mutageneze jako mutageneze. To věru není, leč věda se na to kouká opačně než její oponenti. Ocitujme si příslušný odstavec ze zmíněného článku JP:

Evropský soudní dvůr potvrdil, že jak klasické metody pro navození defektů v dědičné informaci, například radioaktivním zářením, tak i nové techniky, jako CRISPR, mění dědičnou informaci (pozn. : no tohle ví už kdejaký středoškolák) a vzniklé organismy je proto třeba chápat jako geneticky modifikované (pozn. dokud krispru nebylo, tak se to takhle právnicky nevědělo?). Protože se však klasické metody používají dlouho (pozn. : co to je „dlouho“?) a nevyvolaly zatím žádné problémy (pozn. : a jaké problémy – biologické, zdravotní, ekologické – dosud průkazně vyvolaly „klasické“ GM plodiny?) není třeba je podrobit přísné regulaci. Naopak historie organismů s dědičnou informací pozměněnou pomocí CRISPR je krátká (pozn: co to je „krátká“?), a tak mohou na evropský trh vstoupit až po rozsáhlém testování a následném schválení….

Ejhle evropská historie. . Cēterum autem cēnseō, Carthāginem esse dēlendam. Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno…

Jak to napsal kolega Petr? Místo klíče možno použít beranidlo?

Pokud vás tedy lékař bude operovat pomocí pazourkového či bronzového skalpelu, je to v pořádku. Laser či gama-nůž však v Evropě použít nesmí. Tedy zatím…než se technika dostatečně otestuje a schválí.

Možná dalších dvacet-třicet let, jako v případě GM plodin?

Jakákoliv legislativa ovšem Evropu neuchrání mimo jiné před důsledky současných zásadních klimatických změn. Na extrémní sucha, teploty, nové typy škůdců či jiných stresových faktorů klasické šlechtění dostatečně rychle reagovat nedokáže. Genová editace u klíčových plodin je nesporně tou nejúčinnější, opravdu převratnou cestou.

Vraťme se do třetice na Moravu. O jeden z nedávných světových vědeckých úspěchů, tedy přečtení mimořádně složitého genomu pšenice, se zásadním způsobem zasloužil olomoucký tým profesora Jaroslava Doležela, tvůrce unikátních metod chromozomálního sortingu. Znalost konkrétních genů

dává šanci je cíleně mutovat. A ovlivnit tak vlastnosti stávajících odrůd. První na řadě mají být různé geny resistence – ale také třeba vernalizace/jarovizace. Technikami genové editace. Pazourkový nůž si ponechme jen jako historický artefakt.

Epilog, či prolog?

Těm náročnějším zvídavcům, ať sympatizantům či oponentům toho zde stručně sepsaného mohu navíc doporučit akci v brzké době pořádanou sdružením Biotrindne 13. září na VŠCHT Praha. Pod názvem „New Breeding Techniques (NBT) - Hope for Agriculture and Food Chain“, tj. „Nové techniky šlechtění (NBT) - naděje pro zemědělství a potravinový řetězec“. . (viz blíže ZDE).

Konference je mezinárodní, některé přednášky budou prosloveny v češtině, jiné v angličtině – ale zajištěn je simultánní překlad. Vstup volný. O zmíněných molekulárních nůžkách se tam dozvíte, co hrdlo ráčí.