Jméno Ludvíka Součka, spisovatele science fiction a literatury faktu, možná pomalu upadá v zapomnění. Svého času ale známý byl. Četli ho téměř všichni, kdo uměli číst, protože zdárně rozvíjel postupy zavedené významným tvůrcem hypotéz a vynálezcem nepravděpodobných záhad, Erichem von Dänikenem.
Rád znovu čtu staré knihy. Z dnešního pohledu je zábavné už jenom připomenutí, jak těžké bylo ještě poměrně nedávno napsat knihu, aby mohla vyjít. Odkazy na výzkumné úspěchy sovětských vědců zdobí většinu kapitol a meze přijatelnosti se nutně objeví už v předmluvě: "Autor je marxista a své myšlenky, i když jsou nevšední a mnohdy obecně dosud nepřijaté, formuluje v souladu s materialistickým světovým názorem. Nejde tedy o spekulativní literaturu ve vlastním slova smyslu, jen o jistý způsob řazení svrchovaně důležitých fakt a jejich původní interpretaci."
Jedna ze záhad, kterou Ludvík Souček vytvořil, se týká schopnosti organismů odolávat účinkům ionizujícího záření.
Úvaha začíná opatrně: "Celosvětovou dohodou radiologů byla přípustná dávka na osobu a rok odhadnuta na 170 miliremů (přepočet na dnes používané jednotky: 100 miliremů = 1 milisievert, tj. 1 mSv; poznámka autora), z čehož dodává přirozené pozadí měnící se geologickými podmínkami (blízkostí nalezišť radioaktivních materiálů) průměrně 100 miliremů, rentgenové vyšetřování (opět proměnlivé podle technické a zdravotnické vyspělosti oblasti) asi 70 miliremů a další zdroje přibližně 10 miliremů. Překračujeme tedy horní mez tolerance – podle časopisu Science z roku 1972, uveřejňující výsledky U.S. National Academy of Science, se tím zvyšuje riziko smrti zhoubnými nádory o 10 %."
Dále Ludvík Souček vyvozuje, že význam jaderné energetiky v budoucnu poroste, což způsobí zvýšení pozadí pronikavého záření. Důvody jsou jasné: "Východisko, totiž čerpání fosilních paliv a jiných energeticky bohatých surovin z mimozemských těles, je dosud jednak spíše v poloze vědeckofantastických románů, jednak skrývá čertovo kopýtko nezbytnosti podstatného zvýšení produkce energie, dříve než by se takové projekty vůbec mohly začít realizovat."
Přichází zápletka: "Toto zamoření pronikavým zářením je ovšem i v nejpesimističtějších prognózách opominutelné proti přirozenému pozadí radioaktivity v nepříliš dávné i dávné minulosti....Jak známo, jsou množství a z místního hlediska i hustota výskytu radioaktivních látek fyzikálně definovány tzv. poločasem. Před n-násobkem tohoto poločasu, různého u různých prvků, bylo tedy na Zemi jejich množství 2nkrát větší, resp. tolikrát byla vyšší jejich hustota. Jestliže zaokrouhlíme poločas prvku radia na 1600 let, dojdeme k výsledku, že před 16 000 lety ho bylo na naší planetě 210, tedy přibližně tisíckrát víc, před 32 000 lety, kdy se počal stabilizovat Homo sapiens, dokonce 220, tedy asi milionkrát více. V době předpokládaného vzniku života před několika miliardami let by musela být hustota radioaktivních látek přímo obrovská a Země by se podobala nejspíše jaderné náloži."
V této dramatické chvíli spisovatel zapochybuje, připouští, že v úvaze "musí být chyba, nedostatek, mylná neb zkrácená informace", ale strhující proud představivosti je silnější. Zrodil se otazník. A každý otazník dokáže v představivostí nadané mysli vyvolat kaskádu otázek následných, z nichž každá zpochybňuje soudobé poznatky. Rozbor je důkladný a dlouhý, dovolím si už jen jednu citaci: "Jisto však je, že se život na Zemi vyvíjel v minulosti za složitějších podmínek, než dosud předpokládáme. Že se za takových podmínek mohl vyvíjet i na jiných kosmických tělesech, která jsme dosud považovali za naprosto "pustá a nesličná", zapomínajíce, že hodnotíme nejen lidskými měřítky, ale dokonce pouze dnešními lidskými měřítky, tedy s platností velmi, velmi omezenou. Velké Jupiterovy měsíce, bombardované mateřskou planetou všemi druhy záření od gama a rentgenové emise až k tepelným paprskům, jsou při vší bídě přímo klimatickou idylou a rekreační oblastí proti povrchu Země, byla-li opravdu vystavena tak fantastickým dávkám záření z přirozených geologických zdrojů."
Chyba tam je.
Kdyby Ludvík Souček použil pro své úvahy místo radia stejně přírodní radon, který má poločas přeměny necelé čtyři dny, dospěl by stejným postupem k závěrům ještě znepokojivějším. Mohl by vyvodit, že před pouhým stoletím muselo být v atmosféře radonu tolik, že pro kyslík a ostatní plyny ve vzduchu dnes běžně obsažené již nemohlo zbýt skoro žádné místo. Že tedy Otec vlasti Tomáš Garrigue Masaryk nedýchal de facto nic jiného než čistý radon.
Vysvětlení záhady je prosté a bylo dostupné i v sedmdesátých letech: Většina přírodních radionuklidů, které se na Zemi vyskytují, patří do některé z přírodních přeměnových řad. Každá řada obsahuje izotopy prvků, které se postupně přeměňují jeden v druhý. Tak z atomů uranu-238 postupně vznikají atomy radia-226 a z nich zase atomy radonu-222. Na počátku každé řady je izotop mateřský (přesněji nejmateřštější), který má poločas velmi dlouhý – alespoň ve vztahu k předpokládané době existence planety Země. Na konci každé řady je izotop s poločasem ještě neskonale delším. Tak dlouhým, že jeho přeměnu nedokážeme pozorovat. Takový izotop od nás dostal přívlastek stabilní.
Z celoplanetárního pohledu jsou radionuklidy dané přeměnové řady přibližně v rovnováze. Proto je celoplanetární aktivita uranu, radia a radonu srovnatelná a jen velmi pomalu klesá. Pokles aktivity radionuklidů v uranové řadě se řídí poločasem uranu-238, který se rovná 4,5 miliardy let.
Což mimochodem znamená, že:
Atomy radia, které nás při svých přeměnách dnes ozařují, tu s pravděpodobností blízkou jedné před milionem let vůbec nebyly. Vznikly postupnými přeměnami uranu v relativně nedávné době.
Atomy radonu, které dnes dýcháme, vznikly s pravděpodobností blízkou jedné přeměnami radia v posledním půlroce.
Radia, které opravdu významně přispívá k ozáření populace, bylo na Zemi dvakrát více nikoliv před 1600 lety, ale přibližně před 4,5 miliardami let.
A poučení?
První poučení lze shrnout do jediné věty: I nejdokonalejší a propracovaná teorie se může zhroutit, pokud má v základech docela malou chybu.
Druhé poučení je jen o trochu delší: Jestliže něco na první pohled vypadá jako nesmysl, potom to také nesmysl většinou je. Když říkám většinou, myslím tím opravdu většinou – alespoň v 99,9 % případů.
Čest výjimkám, které nás někam tlačí, možná čas od času i dopředu.
Použité citace:
Ludvík Souček, Tušení stínů, Československý spisovatel, Praha, 1983.
Ludvík Souček, Tušení souvislostí, Československý spisovatel, Praha, 1984.
Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)