VĚDA: Omyl Issaca Asimova
Nevím, jak vy, ale já (a patrně, troufám si odhadnout, i Aston) jsem velkým příznivcem amerického spisovatele Issaca Asimova. Tento velice plodný autor ve svých povídkách i románech hleděl do daleké budoucnosti a psal klasickou sci-fi, plnou vesmírných cest, robotů, mimozemšťanů, vyspělé techniky, ale i nově vznikajících sociálních problémů, pramenících z izolace obyvatel nově osídlených planet nebo upadajících znalostí lidstva, hloupnoucího kvůli nadměrnému využívání počítačů.
V některých otázkách se trefil, i když jinak, než očekával – psal svá díla v šedesátých a sedmdesátých letech a na rozdíl od A. C. Clarka nepředpověděl vznik satelitní sítě a tak neočekával neschopnost lidí trefit kamkoliv bez GPS navigace, ale ztrátu dovednosti psát nebo počítat bez pomoci strojů odhadl přesně. Také si ve své době nedovedl představit, jak maličké a laciné ve skutečnosti výkonné počítače budou – v jeho představách se jednalo o obrovský stroj velikosti velkoměsta, obsluhovaný celou armádou servisních techniků, kdyby mu někdo ukázal dnešní mobilní telefon, nepochybně by mu úžasem spadla čelist. Ale jeho největší omyl spočívá v něčem jiném. V tom, jak si představoval roboty a jejich využití.
Asimovovi roboti jsou androidi, mají lidské rysy a navenek se chovají stejně, jako lidé. V jednom svém díle takové řešení i vysvětluje – píše, že by bylo příliš drahé vyrábět sekačku na trávu, auto, letadlo, traktor a tak dále a to vše s pozitronovým mozkem, levnější podle něj je vyrobit obyčejné auto, sekačku, letadlo a jiné stroje a pozitronovým mozkem vybavit jen robota, který bude tyto hloupé stroje používat. Stejnou logiku používali i další futurologové, předvídající, že roboti postupně převezmou hrubou, obtížnou práci a člověku zbude práce intelektuálně náročná. Jenomže v tom se všichni zásadně spletli. Proč?
Protože intelektuální činnost, kterou považujeme za příliš náročnou, než aby ji zvládl stroj, je ve skutečnosti to nejlehčí, co děláme. Za obtížnou ji považujeme, protože se na ni musíme soustředit. Jenomže to je způsobeno tím, že se jedná o činnost, jejíž zvládnutí je poměrně nové a náš druh se k němu propracoval relativně nedávno a není na ni příliš evolučně přizpůsoben. Není nám vrozena, musíme si ji učit a to se nám moc nechce, a proto je to pro nás pracné. Přitom každý z nás dělá běžně po celý život mnohem složitější úkony, než je kupříkladu luštění sudoku. Ale protože tyto úkony dělali již naši pravěcí praprapředkové, jsme k nim dokonale přizpůsobeni a zvládáme je bez toho, abychom si to vůbec uvědomovali.
Zmíněné luštění sudoku je ve své podstatě velice jednoduchý úkol. Sudoku má omezený počet políček, je jasné jejich vzájemné propojení a číslice, která máme do políček vepsat, vybíráme z malého počtu možností. Není žádný problém naprogramovat počítač, aby vyluštil sudoku – nebo aby vygeneroval jiné. Nám to připadá obtížné, ale není.
Zato úkol, který nám připadá snadný, je pro počítačem řízený stroj téměř neřešitelný. Například vzít ze stolu šálek s čajem a osladit ho cukrem ze zavřené cukřenky tak, aby nebyl sladký ani málo, ani moc. Takovou činnost děláme úplně automaticky, vůbec se na ni nesoustředíme. A přitom, aniž bychom si to uvědomovali, řešíme tisíce vjemů, které musíme nějak vypořádat. Musíme dojít ke stolu, nevrazit do něj, neuklouznout, nezakopnout, lokalizovat, uchopit a zvednout hrnek a nerozlít čaj, otevřít cukřenku, přitom vyhodnocujeme hmotnost té cukřenky, aby nám nevypadla z ruky, musíme ji držet silně, ale zase ne moc, aby nepraskla, odhadnout množství čaje a z něj vyplývající množství potřebného cukru, nabrat lžičkou cukr, vybalancovat ho na té lžičce, trefit se do čaje, zamíchat. Přitom dáváme pozor, jestli do nás někdo nevrazí, jestli na nás někdo nemluví a pokud ano, dokážeme mu odpovídat, určujeme, jestli není hrnek moc horký,... Při sypání cukru do čaje vnímáme rychlost, s jakou se sype a dáváme si pozor, aby se nevysypal moc rychle a nevyšplíchl čaj ze šálku. Na první pohled banální činnost je ve skutečnosti milionkrát složitější než intelektuální úloha, na jejíž řešení jsme pyšní a kterou považujeme za natolik složitou, že ji stroje nezvládnou.
Říká se tomu Moravcův paradox, podle Hanse Moravce, v Rakousku narozeného matematika a odborníka na roboty, působícího v Kanadě a USA. Naučit stroj, aby zvládal činnosti, které děláme automaticky, pudově, bez toho, abychom na ně mysleli je mnohem, ale mnohem složitější, než ho naučit řešit úlohy vyžadující logiku a myšlení. Jinými slovy to, co považujeme za obtížné, je ve skutečnosti snadné. Obtížné je to, co dokážeme udělat snadno. (Opět se dostávám k mému oblíbenému tvrzení, že naprostou většinu věcí řešíme a děláme instinktivně, aniž bychom si uvědomovali, co děláme a proč).
A v tomto se autoři sci-fi, včetně mého oblíbence Asimova, naprosto sekli. Počítače, roboti, za nás nebudou rubat uhlí, kácet stromy nebo stavět domy. Tyto práce se ještě dlouho bez lidí a jejich schopnosti instinktivně se orientovat v prostoru a reagovat na okamžitou měnící se situaci neobejdou. Zato intelektuální činnosti, od účetnictví přes rešerše textů po vědecké zkoumání stroje již brzy zvládnou lépe, než my, jestli se to už ve skutečnosti nestalo. A to proto, že tyto činnosti jsou vlastně jednoduché, používají omezený objem dat a dokážeme je přesně popsat krok po kroku. Popište krok po kroku, jak vylézt na strom. Nebo jak při hraní fotbalu kopnout míč k bráně. Kdo si myslí, že to dokáže, ve skutečnosti naprosto opominul stovky podvědomých úkonů, které přitom člověk dělá.
Budoucnost lidstva nebude vypadat jako staré sci-fi filmy, ve kterých vědci, zkoumajícímu tajemství hmoty nosí kávu jeho mechanický sluha. Spíš to bude přesně naopak – to počítačem řízený robot bude zkoumat neodhalená tajemství a člověk se bude zabývat pomocnými činnostmi. Protože právě taková dělba práce nejlépe využije schopnosti obou.
Co z toho vyplývá? Že příštími nositeli Nobelových cen budou stroje. Země, která to pochopí jako první a svěří výzkum umělé inteligenci, bude budoucím světovým hegemonem. Člověk nemá šanci počítačům konkurovat. Ale zato mu jde moc dobře vařit kafe. Možná by se dnešní doktorandi měli zaměřit spíš na tohle.