„Není důležité žít dlouho, ale žít dobře.“ Ale – co je to vlastně „dobře"? Vesele, pestrobarevně, čestně, chytře, morálně, bohatě? Soudě z různých anket či průzkumů, řada z nás asi odpoví „….zdraví především.“ Ale jak toho dosáhnout? Jak propojit zdraví s dlouhověkostí? Je to věc osudu, genotypu, životního stylu, náhody? Odborníci nás přesvědčují tu o jednom, tu o druhém. A masmédia na nás chrlí návody na diety a hladovky a meditace a hodně alkoholu či naopak vůbec žádný, sport i odpočinek, sex i abstinenci takovou či onakou.

Poslední zimní číslo čtvrtletníku, který vydává britský Vědecký výbor pro biologii a biotechnologie (Biotechnology and Biology Sciences Research Council, BBSRC) přináší vedle řady jiných zajímavostí i článek nazvaný „Understanding the Ageing Body“. Volně přeloženo: Porozumět stárnoucímu tělu. Informuje o projektu transatlantické spolupráce mezi BBSRC a americkým Národním ústavem pro stárnutí (National Institute on Ageing ,NIA). Inu, lidská populace stárne na všech kontinentech. A jak je obecně známo, úspěchy moderní medicíny zároveň přinášejí prudký vzestup nových, demograficko-sociologických, problémů.

Věková struktura, zejména u obyvatelstva vyspělých států, se mění. Britský úřad pro „Národní statistiku“ byl nucen vedle obvyklých věkových kategorií zavést další šuplík: „oldest old (OO)“ pro seniory starší 85 let. Odhady říkají, že těchto OO je jen ve Spojeném království více než 1,5 milionu, tedy přes 2% populace! Během příštích 25 let by se tento počet měl zdvojnásobit, možná dosáhnout až 5%.

Jednoho téměř napadne, zda Dowerské útesy či severní pobřeží Skotska nebudou pak sloužit jako antická Tarpejská skála. „Dědečku, dívej se přes Atlantik, tahle velká vlna putuje za tebou přímo od New Foundlandu. A udělej ještě krůček…jinak tě postrčíme,“ (maje čtyři vnučky, hezky se do té představy vžívám). Pokud ovšem dědeček bude ještě schopen ten krůček udělat. Až 40% britských pětašedesátníků trpí dlouhodobými nemocemi či invaliditou různého typu. Ve věku 75 let již tento handicap dosahuje 56% a nad 85 let je takto postiženo 69% kmetů/kmetek. Na druhé straně z toho též vyplývá, že máme stále ještě téměř třetinu křepkých devadesátníků!!! Netuším, kolik je jich u nás, snad mne některý ze čtenářů poučí.

Přesto – existuje rozumná biologická cesta „prodloužení zdravého života“ i pro ty jedince, jímž osud nenadělil právě ten nejvhodnější genotyp? A lze k ní nalézt inspiraci i studiem jiných organizmů, než je člověk?

Maximální dlouhověkost se vyskytuje u rostlin. Již jako školní dítka jsme s úctou vzhlíželi k různým jehličnanům - nejprve k americkým sekvojím, poté k různým borovicím pichlavým (přes 5000 let). V současnosti ovšem odborníci soudí, že těmi nejstaršími živými rostlinami jsou možná smrky ze skandinávské tundry. Jejich stáří se počítá na 9 až 10 000 let. Jenže, ono je to s dlouhověkostí takového rostlinného individua trochu sporné. Stáří, zjištěné radiokarbonovou metodou, platí pro jejich analyzovaný kořenový systém. A dotyčné „vánoční stromky“ jsou jen částí rozsáhlého klonu, který jako celek pamatuje ještě dobu ledovou. Jeho kořeny občas vytvoří nový pupen a další mládě tohoto „nesmrtelného společenstva“ je na světě. Sám o sobě pak může dosáhnout standardního stáří několika desítek let až stovek let, aspoň u oněch smrků odhalených v roce 2004 Leifem Kullmanem z university v Umea ve Švédsku. Leč opět – naprostá většina tělních buněk takového staříka je vlastně mrtvá. A život celku zajišťují jen minoritní populace klonových potomstev těch buněk a pletiv, co se nacházely v původním semínku či odnoži Jsou to dělivá pletiva, umístěná v terminálních částech stonků a kořenů, jejichž činností vznikají dalších větve, listy, kořeny, atd. Se životní strategii živočišného organizmu se to prostě srovnat nedá.

Nelze tedy očekávat, že přenosy rostlinných genů člověku pomohou, a to ani těm, o kterých se říká „mužskej jako jedle, dívka jako břízka či – to je ale pěkný dřevo“.

K relevantnímu bádáni je třeba použít modely člověku biologicky daleko bližší, nejlépe ty živočišné. A pro studium skutečné dlouhověkosti se příliš nehodí žádný klasický model typu myší, mušek octomilek či háďátek.

Vraťme se ale ke zmiňovanému projektu Understanding the Ageing Body. Britské partnerství má representovat tým vědců z věhlasné university v Bangkoru ve Walesu. stojící blízko moře a mající tedy i svoji „School of Ocean Sciences“. Tento tým studuje mj. biologii mořských mlžů - ústřic, hřebenatek či dalších jejich příbuzných. Pravda, někteří jsou schopni žít jen rok či dva . Ale jiní, jako arktický mlž druhu Arctica islandica – i 400 let. A právě srovnávací studie těchto krátkověkých a dlouhověkých druhů či srovnávání jedinců geneticky dlouhověkého druhu různého individuálního stáří dávají unikátní možnost pro pochopení změn doprovázejících či podmiňujících dlouhověkost. Škeblolog pan profesor Richardson a jeho mladší kolega Dr. Ridgway proto stráví příští tři roky prací na společném projektu spolu s týmem gerontologů z University v Texasu.

Uvedený výzkum však není jediný. Již v roce 2008 byl v časopise Free Radical Research autory Abele, Strahl, Brey a Phillip z Bremerhavenu v Německu (Alfred-Wegener Institute for Polar and Marine Research) publikován článek týkající se rovněž mlžů Arctica Islandica. V něm byla sledována aktivita různých enzymů, které zasahují do metabolismu, či vychytávání tzv. „volných radikálů“ s oxidativní funkcí. (Pro vědecké fajnšmekry – jednalo se hlavně o katalázu, citrát syntázu, superoxydismutázu a další enzymy, zvláště mitochondriální.) Zmíněné radikály představují do určité míry nechtěný „metabolický odpad“, který se hromadí účinkem různých vnějších stresorů, jako jsou UV záření, těžké kovy atp. Působí poškození buněčných struktur, přispívají tak ke stárnutí buněk i jejich smrti. Buňky se chrání včasným odbouráváním látek, z nichž se volné radikály uvolňují – nebo jejich inaktivací. V pokusech byly použity škeble různého stáří od 4 do 200 let. Pohlavní dospělost nastává u těchto mlžů asi ve 32 letech. Vědci zjistili, že aktivita některých výše zmíněných enzymů sice v prvých 25 letech klesá, ale pak se drží nezměněna na vcelku mimořádné výši. A sama superoxidismutáza je abnormálně aktivní během celého života škeble. Závěr? Vysoká antioxidativní schopnost metabolismu škeblí zabezpečuje jejich dlouhověkost.

Popravdě – neumím si příliš představit, jak přenášíme do pokusného člověka geny kodující či regulující příslušné „antioxidantové metabolické dráhy“ škeble. Tedy to přenášení si technicky představit ještě dovedu, ty výsledky raději ne. Žádná genová terapie pomocí vhodných „škeblích genů“ nás tedy asi v dohledné době neomladí. Můžeme však aspoň trochu kopírovat škeblí strategii a svému organizmu dodat příslušné radikálové vychytávače zvenčí. Vhodnou stravou či jejími klasickými i moderními doplňky – kupř. s vysokým obsahem látek typu rostlinných barviv, antokyanů, flavonoidů, karotenoidů (lykopen). Najdeme je v různé zelenině, ovoci (krvavé pomeranče či grepy), ale také v červených vínech…

Samozřejmě neodolám v tomto kontextu pokušení přihřát si i vlastní odbornou polívčičku z oblasti tzv. biofortifikací (viz dříve Zlatá rýže a jiná lákadla – ať získaná pomocí GM technik nebo klasickým šlechtěním).

Před dvěma lety lety publikoval tým prof. Cathie Martin z John Innes Institutu v Norwichi, UK, výsledky dlouhodobých pokusů s aplikací rajčatové šťávy pokusným myším. Tahle purpurová rajčata nebyla ovšem jen tak ledajaká, měla v sobě vloženy cizorodé rostlinné geny z hledíku (Antirrhinum majus) kódující syntézu temně rudých antokyanů s vysokou antioxidační kapacitou. Výsledkem bylo mj. podstatné prodloužení života myší s genetickou predisposicí k rakovině, zlepšení jejich imunologických parametrů a podobně. BBC či agentury typu Reuters ihned zveřejnily zprávy o další nadějné strategii boje proti rakovině. Cíleně biofortifikovaná potrava by zcela jistě mohla alespoň zčásti podpořit přirozené antioxidační schopnosti i našeho vlastního metabolismu.

Přiznám se, že rajčata nepatří k mým potravním favoritům. S těmi jakkoli transgenními, ani s jejich šťávou, se nadto na evropském trhu zatím nepotkáte. Věřte – nevěřte, ona „umělohmotná nabídka“ v našich obchodech je stále ještě jen produkt standardního šlechtění a klasické velkoprodukce – ze Španělska, Holandska, Turecka.

Moje rada je tedy následující: přece jen bych dal přednost ověřené přímořské krmi. Vhodné geny z ústřic, slávek či jiných mořských mlžů do vás sice nepřejdou, ale pokud je budete hojně zalévat třebas kvalitním Pinot Noir, vašemu zdraví to určitě prospěje….

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora