Dosud neznámý druh pravěkého člověka nebyl odhalen pod výhní afrického slunce nebo v džungli jihovýchodní Asie, ale v lipské laboratoři molekulárních genetiků. Mohl by to být čtvrtý lidský druh, který v době před 40 000 roků obýval Zemi. Nabízí se proto otázka, kam se všechny ostatní lidské druhy poděly. Proč jsme zůstali na Zemi sami?

Tomu děvčátku bychom mohli říkat třeba „Malíčka“, protože o její existenci jsme se dozvěděli z jediné kůstky malíčku její ruky. Místo toho se prohání po světových webech pod bezmála „bondovským“ označením „X-woman“ čili „žena X“. Žila před 30 až 48 tisíciletími v hornaté stepi dnešního Altaje a její ostatky skončily v jeskyni, která dnes nese jméno Děnisova.

Krajina kolem Děnisovy jeskyně stojí v popředí zájmu ruských archeologů a paleoantropologů delší dobu. Před 40 000 roků tu žili vedle sebe jak neandrtálci, tak i naši přímí předci – pravěcí lidé druhu Homo sapiens. Jasně o tom vypovídají nálezy kamenných nástrojů. Kosterní ostatky dávných lidí jsou tu vzácnější. Nález malé kůstky v Děnisově jeskyni ruské vědce v roce 2008 nijak nevzrušil. Přesto byla vyzvednuta za přísných „bezpečnostních opatření“, aby se na minimum omezilo riziko kontaminace pravěké kosti „čerstvou“ dědičnou informací vědců. Ti měli dohodu se švédským genetikem Svantem Pääbem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, že provede analýzy DNA pravěkých obyvatel Altaje. Pro Pääba a jeho tým to měla být víceméně rutinní záležitost. Izolovali v laboratoři z kůstky fragmenty DNA pocházející z mitochondrií a podrobili je standardní analýze. Nakonec se jim podařilo sestavit kompletní mitochondriální DNA, jež je složena zhruba z 16 000 písmen genetického kódu a obsahuje 37 genů. Tato DNA se nachází v buněčných organelách mitochondrií. Každá buňka má asi 8 000 kopií mitochondriální DNA a to usnadňuje analýzy zvláště u starých nebo těžce poškozených vzorků. Jaderná dědičná informace je neskonale rozsáhlejší. V každé buňce jsou jí asi dva metry. Skládá se z 3,2 miliard písmen genetického kódu a obsahuje asi 23 000 genů. Buňka ji však nese jen ve dvou kopiích a to na analýzy starých vzorků nestačí nebo je to hodně komplikuje.

Když se Pääbo a jeho spolupracovníci podívali na přečtenou mitochondriální DNA dívky z Děnisovy jeskyně, nechtěli věřit vlastním očím.

„Vypadalo to příliš fantasticky, než aby to mohla být pravda,“ popsal tento moment Pääbo v rozhovoru pro prestižní vědecký týdeník Nature, který také na svém webu v předstihu před „papírovým vydáním“ výsledky výzkumu DNA ženy z Děnisovy jeskyně zveřejnil.

Vědci pro jistotu přečetli každé písmeno mitochondriální DNA „ženy X“ 156krát. Není pochyb, že se tato DNA liší od všeho, co vědci doposud v lidských mitochondriích našli. Nepodobá se DNA dnešního Homo sapiens a stejně tak se liší i od DNA pravěkých zástupců tohoto druhu. Neshoduje se ani s DNA neandrtálců. Naše mitochondriální DNA se liší od neandrtálské na 202 místech. DNA „ženy X“ se liší na 385 místech. S předky lidí, kteří patřili k „ženě X", se naši předci rozešli zhruba před milionem roků. Předkům neandrtálců dali evoluční vale před 470 000 roků. Předci „ženy X“ zřejmě opustili Afriku v dosud nepostižené migrační vlně. Ta se sice odehrála dříve než migrace, jež přivedla do Evropy předka neandrtálců, člověka Homo erectus, ale muselo k ní dojít později než k migraci lidí Homo erectus, kteří se vydali ze své africké domoviny osídlit Evropu a Asii před 1,9 miliony roků.

Do roku 1856 jsme byli přesvědčení, že Homo sapiens byl jediným člověkem, který kdy obýval Zemi. Tehdejší objev neandrtálce tuto představu povážlivě nahlodal. Zpočátku jsme tohoto robustního chlapíka s impozantní mozkovnou zařadili mezi naše přímé předky. Teprve dodatečně jsme mu přisoudili správné místo „slepé evoluční větve“. Neandrtálci tedy žili vedle našich přímých předků. Nelze vyloučit, že se navzájem křížili, a je celkem pravděpodobné, že se navzájem hubili.

Neandrtálského „bratránka“ jsme už dávno „strávili“. Větší potíže nám činí ostatky maličkého člověka floréského, jemuž se obecně přezdívá „hobit“. Ty byly objeveny v roce 2003 na indonéském ostrově Flores a vědci se dodnes hádají, zda šlo o zdegenerované ubožáky, nebo zda „hobit“ rozšířil spolek lidských druhů žijících vedle sebe na tři. Teď se ukazuje, že ani „trojka“ nemusí být konečným číslem pro počet lidských druhů, které v poměrně nedávné době obývaly Zemi. Dalším by mohl být druh reprezentovaný „ženou X“.

Mitochondriální DNA sama o sobě na určení „ženy X“ jako zástupkyně nového druhu nestačí. Také úštěpek kůstky z malíčku je pro popis dalšího zástupce rodu Homo příliš málo. A tak se čeká, až Altaj vydá další, kompletnější ostatky. Dříve by mohl přijít molekulární důkaz. Svante Pääbo a jeho tým usilovně pracují na kompletaci jaderné dědičné informace „ženy X“. Z té už by se dalo vyčíst, jaké místo tito lidé v evoluci člověka zaujímali. Na základě analýz mitochondriální DNA nelze tak úplně vyloučit, že jsme narazili „jen“ na ostatky lidí, kteří vlastnili skutečně zvláštní variantu dědičné informace v mitochodnriích. Na toto riziko poukazuje například dánský evoluční biolog Eske Willerslev z kodaňské university, který nedávno získal ze 4000 roků starého pramene vlasů kompletní DNA dávného Eskymáka.

„S daty, jež máme zatím k dispozici, nelze určit nový druh člověka,“ řekl Willerslev v rozhovoru pro Nature. „Nelze vyloučit, že někteří lidé Homo sapiens nebo neandrtálci žijící před 40 000 roků na Sibiři měli velmi nezvyklou mitochondriální DNA, která mohla pocházet z dřívějšího křížení mezi lidmi Homo erectus, neandrtálci, lidmi Homo sapiens staršího typu či dalším zatím neznámým druhem člověka.“

Objev Svante Pääba otevírá celou řadu otázek. Byla „žena X“ skutečně představitelem dosud neznámého druhu člověka? A kolik dalších lidských druhů v té době na Zemi ještě žilo? Koluje nám v žilách něco z jejich krve? V neposlední řadě se nabízí i otázka: Jak to, že jsme zůstali sami? Chtělo by se věřit, že jsme prostě byli ze všech nejlepší. Ale je docela možné, že jsme své konkurenty celkem nevybíravě zlikvidovali. Možná jen tím, že si naši předci přinesli před 40 000 roků z Afriky choroby, kterým evropští a asijští pravěcí starousedlíci prostě nedokázali vzdorovat. Možná však naši předci smočili kamenné hroty svých oštěpů v jejich krvi.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora