Všichni naši odborníci se shodují v tom, že je třeba zjistit, jak moc je u nás populace novým koronavirem zasažena.

Rozsáhlé testování potřebujeme také proto, abychom dokázali posoudit, v jaké fázi epidemie se nyní nacházíme. Neboť Česká republika na to nemá, na rozdíl od jiných zemí, úplně jasná čísla. Přičemž se předpokládá, že i u nás je celá řada lidí, která se s virem setkala a prodělala nemoc Covid-19 s lehkým průběhem, tedy bez toho, že by měla nějaké alarmující příznaky, či dokonce si toho ani nevšimla. Jestliže však chceme dosavadní spekulace podložit daty, znamená to otestovat vzorek populace, kdy potřebná data získáme. V tomto případě však nebudou výtěry z nosu či krku vyhodnocovat laboratoře s polymerázovou řetězovou reakcí (PCR), ale půjde tu o rychlotesty, někdy též označované za testy imunity. Ty poměrně rychle ukážou, zda se v tom kterém lidském organismu, reagujícím na SARS-CoV-2, vytvořily protilátky. Klasické testy na zjišťování viru v organismu se v tomto případě provádět nemohou, protože na to nemáme u nás kapacitu.

Protilátky se v těle člověka vytvoří s určitou prodlevou, tudíž negativní výsledek u rychlotestu ještě neznamená, že člověk nebyl infikován, že není koronavirem nakažen. Rychlotesty ukážou, zda lidé v sobě virus už nějakou dobu mají, nebo ho někdy v sobě měli. Jinak řečeno, v případě rychlotestů se jedná o analýzu vzorku (krve) ke zjištění přítomnosti či nepřítomnosti protilátek, které spolupracují při krátkodobé a dlouhodobé ochraně organismu před infekcí. Jsou to imunoglobulinové proteiny třídy IgM a IgG, které představují nejčastěji vyšetřovanou skupinu proteinů. Pokud lidé na test pozitivní byli a jsou bez příznaků, mělo by to znamenat, že nemoc Covid-19 prodělali, aniž by jim uškodila. Přičemž jejich důkladné vyšetření může ukázat, zda je tento předpoklad obecně platný.

Nutno však podotknout, že u Covid-19 je to s protilátkami trochu složitější než u běžné infekce. Jak říká profesor Roman Prymula: „Ale to, co je na této nemoci velmi složité a pro klasické lékaře skoro nepochopitelné, že má dvoufázový průběh. V první fázi běžné infekce se nám tvoří protilátky třídy M, ty postupně narostou a to je známka, že ta infekce tam je. Pak jsou nahrazovány protilátkami třídy G, což znamená, že jsme již nemoc překonali. U tohoto onemocnění je to jinak. Po určitě době všechny protilátky klesnou, my si myslíme, že jsme uzdravení, a najednou nastoupí druhá fáze. Začnou znovu narůstat protilátky M jakoby byl člověk znovu nakažen. Proto byly i případy, kdy si lidé mysleli, že se nakazili znovu. A pak to znovu přejde do té fáze, kdy se tvoří protilátky typu G, ale ta nemoc je v této fázi mnohem agresivnější. To je obrovsky nebezpečné.“

Nicméně testovat se po Velikonocích budou tisíce lidí nejen v Praze, ale i na Olomoucku a jižní Moravě. Podle odhadu Ústavu zdravotnických informací a statistiky by mohlo být u nás aktuálně přes 2 000 lidí, kteří jsou nakažení a nemají příznaky. „Jde o šedou zónu a tímto průzkumem bychom ji mohli kvantifikovat,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vedoucí týmu statistiků Ladislav Dušek. Nic proti tomu, je to správná věc. Ale proč testovat jen v Praze, na Olomoucku a jižní Moravě? Není snad jiné cesty k tolik potřebným datům?

Pokud nahlédneme na internetu na Přehled zařízení transfúzní služby, kde mohou provádět odběry plné krve, vidíme, v kolika městech v ČR máme takovýchto zařízení. Je jich opravdu hodně a jsou v každém kraji či okrese. Zde všude probíhají odběry krve, kterou lze testovat. A není přece problém dodat na každé toto pracoviště rychlotesty (ministr vnitra Jan Hamáček jich více jak 100 000 nechal v březnu k nám dovézt) a při odběrech je využít, tedy tak odhalit, zda testovaný člověk měl kontakt s koronavirem a následně se jeho imunita s virem vypořádala, přičemž si jeho organismus vytvořil testem hledané protilátky.

Díky zařízením transfúzní služby tak lze v daném místě a jeho blízkém okolí vyhledat osoby, které byly nakažené, i když jsou dárci krve zpravidla zdravější než zbytek populace. I tak by měl tento screening nemalou vypovídající hodnotu. A hlavně by nebylo třeba volat na výpomoc mediky, budovat odběrová místa a tak podobně. Tedy i takto se můžeme dozvědět, kolik že z našich testovaných spoluobčanů se s virem potkalo, aniž by mělo nějaké příznaky, což by pro statistiky a hygieniky byla cenná informace.

Jen se tu vtírá otázka: copak tomu asi brání ?