Vloni uplynulo přesně 131 let od prvního vydání Nerudových Písní kosmických tiskem. Snad právě na počest tohoto hezky špičatého výročí s sebou v květnu na oběžnou dráhu okolo Země vzal Andrew Feustel, jeden z „opravářů“ kosmického teleskopu, Topičovo vydání Nerudovy sbírky z roku 1916. Počátkem srpna pak přicestoval do České republiky představit kosmický výtisk Písní kosmických veřejnosti a předat jej českým astronomům. Vrchol okurkové sezony dovolil zprávě o tom proniknout i do sdělovacích prostředků. Novináři se až na výjimky předháněli, kdo napíše větší pitomost, jež měla být vtipem. Jan Neruda, manželé Feustelovi, ani čeští astronomové, kteří s volbou Nerudovy sbírky pomáhali, si takový okurkový přístup nezasloužili.

Kromě toho, že Jan Neruda byl opravdu velký básník, je jeho sbírka doslova nabita nejmodernějšími astronomickými poznatky své doby. Ani češtinář(ka), natož pak ubozí studenti, často netuší, kolik astrofyziky se skrývá téměř v každém z následujících veršů:

Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je "Světa krtky."

Pravil, že jejich hvězdný skum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milliónů mil
teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad,
- věřímeli v ty krtky -
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci
- žáby jsou divem němy -
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.

Nejsou snad všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
v skutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.

Vezmemli pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.

"Jen bychom rády věděly,"
vrch hlavy poulí zraky,
"jsouli tam tvoři jako my,
jsouli tam žáby taky!"

Neruda – sám astronom amatér – nepoužívá astronomické pojmy jen proto, že jsou dostatečně záhadné, že jim básník ani čtenář nerozumí. Jan Neruda postupuje naprosto systematicky, až rigorózně. Definuje jednotky měření, potom určuje vzdálenosti planet. Ale pozor! Přepočítáme-li Nerudovy lokty do soustavy jednotek SI, kterou používá dnešní fyzika, zjistíme, že údaje jsou naprosto přesné! To je jen jeden příklad. Podobných najdeme ve sbírce desítky. Jsou tam i pojmy, které, ač vypadají nenápadně, prozrazují Nerudovu hlubokou astrofyzikální erudici. Například slovo „kovy“ v této ukázce. Kolik lidí vůbec tuší jak složitá astrofyzika se za ním skrývá? Písně kosmické jsou dokonalou učebnicí astrofyziky. A současně je to nádherná poezie. Kolik astronomie je v Nerudově poezii a kolik poezie najdeme v astronomii? Vám, kteří jste dočetli až sem, slibuji, že z astrofyzikálního rozboru písní kosmických udělám celý seriál. A doufám, že nezůstane jen u Nerudy, ale že se spolu se čtenáři pustíme do hledání dalších astronomických stop v umění, především v literatuře.

Abych maličko ospravedlnil toto pošetilé počínání, přidám ještě jeden odstavec. První setkání s Nerudou jsem, jako všichni ostatní, zažil na základní škole (no, možná na střední – to víte, kůra mozková se tenčí, neuronů ubývá, už si nevzpomínám). „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, …“ však to znáte. Pak přišla ta roztomilá parodie: „…zbavíme se tím problému s vyhledáváním kádrů.“ A nakonec, v roce 1994, mi vedoucí mé diplomové práce, Dr. Miroslav Ouhrabka, poradil, že by se do úvodu hodil citát z Nerudovy poezie. Žáby sedící v kaluži se tedy staly součástí rozboru astronomických a astrofyzikálních témat na různých stupních vzdělávání a Jan Neruda jednou z mých celoživotních lásek. Mému učiteli jsem za to nesmírně vděčný. Mimochodem, Dr. Ouhrabka stále ještě přednáší astrofyziku budoucím učitelům na Univerzitě Hradec Králové a je to opravdová renesanční osobnost s hlubokým vhledem do mnoha s astronomií a vzděláním souvisejících oborů. A ještě poděkování všem češtinářkám a češtinářům. A také omluva za ten titulek. Nerudovy verše nejsou pro děti (stejně jako například Němcové Babička), ale kdybychom se o nich ve škole nedozvěděli, jak bychom je dnes, kdy jsme konečně schopni je pochopit, našli?

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové