Těžko by někdo spočítal, pokolikáté už vědci ohlašují objev přímého předka prvních lidí. Tentokrát si nároky na toto klíčové postavení v naší evoluční linii činí Australopithecus sediba.

Mohli bychom mu říkat „opičák od pramene“. Rodové jméno Australopithecus znamená v překladu „jižní opice“. Druhové jméno nově popsaného zástupce tohoto druhu sediba je odvozeno z jihoafrického domorodého jazyka sesotho, kde znamená pramen nebo studánku. Ale možná by se Australopithecus sediba urazil. Někteří vědci, například Susan Antónová z New York University, by jej rádi viděli zařazeného mezi příslušníky rodu Homo. A tak bychom se mohli téhle mediální hvězdy posledních dní jejím zařazením mezi australopiteky povážlivě dotknout. Naštěstí nehrozí, že by si „opice od pramene“ své uražené ego hojila jedovatými výlevy na stránkách tohoto blogu. Je po smrti bezmála dva miliony roků.

Na novém australopitekovi si objevitel Lee Berger cení nejvíce toho, že na jeho kostře našel rysy typické pro australopiteky i pro první lidi.

„Nově popsaný druh se jeví jako nádherná přechodná forma mezi australopiteky a ranými příslušníky rodu Homo, zřejmě nejlepší, jaká byla dosud nalezena,“ chválí svůj nález Lee Berger.

Časopis Science, který popis nového australopiteka publikoval, celkem logiky cituje přednostně komentáře vědců, kteří jsou „opicí od pramene“ nadšeni.

„Je to skutečně pozoruhodný nález,“ říká pro Science Maeve Leakeyová z Keňského národního muzea v Nairobi, představitelka věhlasného paleoantropologického klanu Leakeyů.

„Skutečně nádherný exemplář,“ rozplývá se pro tentýž vědecký týdeník antropolog William Kimbel z Arizona State University.

Konkurenční vědecký týdeník Nature dal prostor hlavně kritikům. Mezi nimi zaznívá nejsilněji hlas Tima Whitea z University of California v Berkeley. Podle něj nepatří Bergerem objevená kostra novému druhu australopiteka ale naopak nejdéle známému australopitekovi druhu Australopithecus africanus. Odlišnosti v tělesné stavbě „opice od pramene“ a koster starého dobrého australopiteka Australopithecus africanus považuje White za projev celkem přirozené vnitrodruhové proměnlivosti. Ani dnešní lidé nejsou jeden jako druhý a přesto si nikdo neodvolí maličkého ruského prezidenta Medvědova řadit k jinému živočišnému druhu než čahouna Baracka Obamu.

Whitea asi zvláště namíchlo, že Berger podepřel „opicí od pramene“ svou teorii, podle které první lidé vzešli z jihoafrických australopiteků a nikoli z australopiteků východoafrických. Tím by přišel o statut přímého předchůdce prvních lidí australopitek Australopithecus afarensis objevený právě Timem Whitem. Když už se dostanete do učebnic jako objevitel přímého předka člověka, kterému jste navíc dali efektní jméno Lucy a vznik téhle přezdívky opentlili příběhem o tom, jak vás ke jménu inspiroval poslech tehdy populární písničky Beatles „Lucy in the Sky with Diamonds“, tak máte právo požadovat po zastáncích konkurenčních názorů neméně dobrou fosílii, neméně dobrou přezdívku a neméně dobrý příběh. Berger nabídl „opici od pramene“ a navíc příběh o tom, jak klíční kost tohoto tvora objevil v jeskyni Malapa jeho devítiletý syn Matthew. Bergerův synek původně dokonce figuroval mezi autory popisu nového australopiteka, ale recenzenti Science neměli pro tohle spoluautorství valné pochopení a Bergera juniora nekompromisně vyškrtli. I tak udělal malý Matthew pro tatínka mnohem více, než že mu našel klíční kost „opice od pramene“. Příběhy o dětských objevitelích se v paleoantropologii osvědčily. Tradují se po staletí. Pravěké jeskynních malby ve španělské Altamiře objevila dcera badatele, který se ryl v hlíně na dně jeskyně a bez dcerčina upozornění by snad nikdy nezvedl oči k jeskynnímu stropu. Jeskyni Tří bratří s bohatými nálezy z osídlení pravěkým člověkem objevili tři bráchové při prázdninové výpravě. Také v rodu Leakeyů se vkládá novorozencům do kolébky místo aristokratické stříbrné lžičky paleoantropologické nádobíčko. Matthew Berger se ocitl ve skutečně vybrané společnosti.

V téhle situaci Whiteovi nezbývá, než fosílii smést. Není divu, že označil spojitost „opice od pramene“ s prvními lidmi za „spekulaci nepodloženou hmatatelným důkazem v podobě fosílie“.

„Jejich posedlost termínem Homo v titulku studie i jejím textu se dá jen těžko pochopit jinak než jako snaha upoutat pozornost sdělovacích prostředků,“ zaútočil White na Bergera a jeho spolupracovníky.

Antropolog Fred Grine ze Stony Brook University poukazuje na další malou nejasnost obestírající pozici „opice od pramene“ jako předka prvních lidí. Australopithecus sediba žil před 1,9 miliony roků. První lidé Homo habilis žili už před 2,3 miliony roků.

„Jestli má být Australopithecus sediba lepším kandidátem na předka prvních lidí než Australopithecus afarensis, pak přichází trochu pozdě,“ řekl Grine v rozhovoru pro Nature.

Berger našel v jihoafrické jeskyni Malapa ostatky celkem pěti tvorů. O třech ve svých studiích mlčí a popis opírá především o ostatky „teenagera“. To je další výtka, kterou mu White a Grine prostřednictvím Nature předhazují. Podle nich se během růstu tělesné proporce mění a dospělá „opice od pramene“ mohla vypadat jinak než mladík, jehož ostatky Berger popsal.

Berger namítá, že „teenager“ je skoro dospělý a moc už by se neměnil. Ani chybějící půlmilion roků nepředstavuje pro Bergera neřešitelný problém.

„Neurčovali jsme, jak dlouhou dobu tento druh existoval. Lokalita, kde jsme ostatky našli, reprezentuje jen bod v čase. V žádném případě to není ani první ani poslední okamžik, kdy se tento druh na Zemi vyskytoval,“ odpálil Berger Grineovou výtku.

Podle Whitea spočívá význam „opice od pramene“ v tom, že nám ukázala, co se stalo s australopitekem Australopithecus africanus.

„Většina odborníků zastává názor, že se Australopithecus africanus vyvinul z australopiteka Australopithecus afarensis. Ale jeho další osud byl předmětem diskusí. Někdo tvrdí, že byl předkem prvních lidí, někteří jej vidí jako slepou vývojovou větev a jiní v něm spatřují předka evoluční větve vedoucí k robustněji stavěným australopitekům. Australopithecus africanus byl prvním popsaným australopitekem a přesto je jeho postavení ve vývojových stromech obvykle s otazníkem. Teď je jasné, že Australopithecus africanus přežíval na jihu Afriky a v období mezi 2,5 a 2,0 miliony roků se tu ještě dále mírně vyvíjel,“ tvrdí Tim White.

Výzkum počátků lidského rodu je kořeněn objevy nových fosílií nebo novým datováním. Pro toto pole výzkumu platí více než pro kteroukoli jinou vědeckou komunitu, že je tu mnoho povolaných ale málo vyvolených. Nalezišť je málo a přístup k nim je omezen. Zásadní objevy tak obvykle dělají notoricky známé tváře. Reakce na zprávy o takovém nálezu jsou vždy zhruba stejné. Kamarádi jásají, konkurence se uchechtává, ťuká si na čelo a tvrdí, že takovou interpretaci několika pochybných kostí může vyslovit jen někdo, kdo pobyl příliš dlouho na africkém slunku. Kyselé hrozny rostou i v paleoantropologii. Za zvláště rafinovaný lze ve vědě obecně považovat úskok, kterým se sice nový objev neshodí, ale setře se z něj pel primátu. Dá se to udělat tvrzením, že „tenhle názor, teorii či interpretaci jsme my publikovali už před drahnými léty“. Nejde o taktiku nijak novou. Už poručík Dub v Haškově Švejkovi často vzpomínal na to, jako o tom či onom „už před válkou hovořil s panem okresním hejtmanem“.

Nemůže být sporu o tom, že tahanice o přímého předka prvních lidí nám ještě nějakou dobu vydrží. Jasno budou mít i nadále jen ti, kteří vědí, že z opice nepocházejí, a to se stejnou jistotou, s jakou vědí, že vysoko nad nimi dlí živý Bůh. Jasno budou mít samozřejmě i odborníci od fochu, kteří dělí zbytek lidstva na blbce a ty , kteří s nimi ve všem bezvýhradně souhlasí. V tom se paleoantropologie neliší od jiných vědních oborů.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora