Nejtišší místnost na světě je tzv. anechoická komora v sídle Microsoftu v Redmondu, která dosahuje hluku na úrovni –20,6 dB.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o skvělý nápad na relax, akorát že při prohlubujícím se tichu může člověk velmi rychle zešílet. Již po pár sekundách totiž uslyšíte tlukot vašeho srdce, hlasité kručení žaludku, práci vašich plic nebo krev proudící v žilách. Moc nepomáhá ani nepřetržité zvonění v uších a i sebemenší pohyb má za následek skřípání kostí, které narušuje zdánlivý klid. Absence dozvuku postupně podkopává prostorové povědomí, což způsobuje ztrátu rovnováhy. Člověk proto musí v místnosti sedět. Pobyt delší než 15 minut způsobuje u lidí zvracení, panické stavy, zvukové halucinace a dokonce i klaustrofobii. Mozek, který nedostává žádné podněty, si začne v sebeobraně vytvářet vlastní. Což není zrovna dobré. Nejdéle zde vydržel roku 2015 novinář George Foy, který vyšel ven až po 45 minutách. Existují sice zmínky o delších pobytech (například testovací inženýři nebo vědci vydrželi i několik hodin), ale oficiálně publikovaný a doložený čas, který je běžně citován, je právě oněch 45 minut.

Anechoická (zvukotěsná nebo bezdozvuková) komora je prostor navržený tak, aby absorboval odrazy zvukových nebo elektromagnetických vln. Od hluku a vibrací venku místnost izolují dvojité ocelové stěny a betonové pilíře. Stěny, strop i podlahu kryjí metr silné sklolaminátové akustické klíny, které absorbují až 99,99 procent všech zvuků. Takže nic, co je venku, se nedostane dovnitř, a co je uvnitř, to pohltí stěny. Vytváří se tak něco jako zvukové vakuum. Hladina akustického tlaku tak zde dosahuje dokonce záporných hodnot. Pro srovnání, pokoj u vás doma má při tom, co považujete za ticho, zhruba 30 decibelů.

Nyní si jistě říkáte, k čemu je takové místo vlastně dobré. Výrobci ji využívají k přesnému měření hlučnosti svých produktů. Mohou si vyzkoušet, jak hlasitý zvuk vydává displej mobilu, tlačítko na palubní desce auta nebo LED světlo. Podobných komor je na světě několik. Svou vlastní má i NASA, která v ní například testuje reakce astronautů na nedostatek smyslových podnětů.