Zpomalovače hoření jsou doslova všude. Dokonce i v lidském těle. Psi jich mají v organismu desetkrát víc než jejich páni a kočky jsou prosyceny retardanty hoření ještě desetkrát vydatněji než psi. Jak je to se zpomalovači hoření? Chrání nebo škodí?

Průměrný Američan má v každém litru krve asi 200 nanogramů látek označovaných jako zpomalovače hoření. Jeho pes jich má v těle desetkrát vyšší koncentrace a kočka je jimi prosycena stokrát více než člověk. Rozdílná zátěž je zřejmě důsledkem toho, co jíme my a co žerou psi. Psí granule obsahovaly v jednom kilogramu až mikrogram zpomalovačů hoření. Kočičí žrádlo je na tom podobně. Micky a Mourkové mají tu smůlu, že jejich organismus odbourává zpomalovače hoření mnohem pomaleji než psí tělo, a tak se v kočkách zpomalovače hromadí ve vyšších kvantech. Ale abychom nezůstali zavření doma – hnízdící orli skalní se také mohou pochlubit krví s vydatnou porcí zpomalovačů hoření.

Zpomalovače hoření jsou všudypřítomné. Obsahuje je spotřební elektronika, nábytek, podlahové krytiny. Mají chránit člověka a bránit vzniku požárů. Materiály prosycené látkami jako jsou polybromované difenylestery (PBDE) nedovolí jinak hořlavým materiálům tak snadno vzplanout. Pokud už tyto chráněné materiály chytnou, pak mohou PBDE a jim příbuzné molekuly zpomalit hoření. V tomto ohledu jsou už však méně účinné.

Ze všech předmětů chráněných proti vzplanutí se zpomalovače hoření uvolňují do životního prostředí a odtud se dostávají do našich tělesných schránek. Není to rozhodně žádné terno. Před nežádoucím „vzplanutím“ (např. citovým) nás to rozhodně neochrání, i když na lidskou plodnost mají tyto látky vliv průkazně tlumivý. Tlumí však i intelekt, což je další důvod, proč bychom se před nimi měli mít na pozoru.

Hojně užívané směsi „nízkobromových“ PBDE byly usvědčeny z toho, že se hromadí v lidském organismu a byly v EU zakázány. V Americe se jich výrobci dobrovolně zřekli. V životním prostředí však zůstávají dále. Ve výrobě byly nahrazeny jinými chemikáliemi. O jejich efektech zatím nevíme tolik, co o zakázaných PBDE, takže jsme v klidu.

V současné době jsou patrné snahy výšit požární bezpečnost domácností. Jedním z hlavních „paliv“ domácích požárů jsou polyuretanové pěny – tedy „polstry“ nejrůznějších sedaček, pohovek, gaučů, křesel a čert ví čeho ještě. Za měkoučké posezení nebo poležení platíme rizikem, že když dřímajícímu kuřákovi vypadne cigareta na kanape, vzplane byt i s kuřákem. Hořící polyuretanová pěna uvolňuje hodně tepla, takže „fajr“ je to pořádný. I proto jsou polyuretanové pěny používané pro čalounění nábytku napouštěny zpomalovači hoření. K tomu, aby byla pěna odolnější ke vzplanutí, stačí zpomalovačů málo. Pokud ale připojíme požadavek, aby pěna vzdorovala po nějakou dobu přímým plamenům, musí se zpomalovači hoření „nadusat“. Výrobcům zpomalovačů se to zamlouvá. Argumentují tím, že k pětině všech úmrtí při požárech domácností dochází poté, co vzplál nábytek. Když bude nábytek k přímému vystavení plamenům odolnější, budou naše domácnosti bezpečnější. Když náhodou nějaký kuřák usne s cigárem v ústech, bude mít větší šanci zdrhnout z hořícího bytu dřív, než hořící polyuretanová pěna přemění obývák na inferno.

Budou však domácnosti nasycené zpomalovači hoření opravdu bezpečnější? Podle hasičských statistik zřejmě nebudou, protože jen málo domácích požárů vzniká tak, že je nábytek přímo vystaven plamenům. Málokdo si například přitáhne polyuretanem napěchovanou sedačku těsně k plápolajícímu krbu. Není proto zapotřebí, aby naše byty a jejich výbava byly vysoce ohnivzdorné a splňovaly stejné nároky jako trupy letadel, z kterých se v případě požáru na palubě na rozdíl od hořícího bytu nedá zdrhnout. Nebezpečí, před nímž by nás přísnější požární normy pro výrobu nábytku chránily, je tedy spíše hypotetické. Rizika, jimž bychom byli vystaveni životem v prostředí, kde se z veškerého nábytku uvolňují zpomalovače hoření, mohou být mnohonásobně vyšší.

A na závěr ještě jedna zajímavost týkající se populárních PBDE. Tyto látky byly syntetizovány už v první polovině 20. století, ale širšího uplatnění se jim dostalo až v druhé polovině minulého století. V té však byly využívány tak čile, že se dostaly všude. Chemici považovali PBDE za látky tak jedinečné, že jakýkoli jejich nález v přírodě přičítali automaticky znečištění životního prostředí člověkem. Dodnes se traduje, že PBDE byly nalezeny dokonce i v tělech mořských savců včetně velryb. Jaksi se zapomíná doplnit, že tyto PBDE se nakonec ukázaly jako ryze přírodní látky. Prozradilo to jejich izotopové složení, které jasně ukázalo, že PBDE přítomné ve velrybách nebyly vyrobeny z ropy, ale byly syntetizovány zcela nedávno nějakým mořským organismem. Silné podezření padlo na mořské houby, které jsou mistry v syntéze exotických molekul. Z hub se tyto ryze přírodní PBDE dostaly potravním řetězcem až do velryb a odtud do pseudoekologické propagandy.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora