Odhaduje se, že ve vyspělých státech má přibližně devět z deseti osob pokažený alespoň jeden zub. Naši předkové na tom byli přece jen o něco lépe, jak tvrdí Peter S. Ungar, paleontolog a dentální antropolog z arkansaské univerzity. Připomíná, že se zuby začaly formovat, nejdřív u ryb, asi před 430 miliony let, původně jako šupiny kolem čelistí, které se postupně pokrývaly tvrdým povlakem. K nám se tento vývoj dopracoval v podobě nejtvrdší části našeho těla. Také křehké. Během života musí zub mnohomilionkrát dosednout na partnera v protější čelisti a rozmělnit potravu. Jeho tvrdá sklovina tvořená z valné části fosforečnanem vápenatým má formu mikroskopických vláknitých krystalků směřujících kolmo k povrchu. Je to mimořádně tvrdý materiál, pod nímž je dentin, asi ze tří čtvrtin rovněž anorganický, zbytek je organický.

Naše zuby musí do sebe zapadat s přesností na desetiny milimetru, aby potravu co nejlépe rozmělnily. Jako teplokrevní tvorové máme v klidovém stavu přibližně desetkrát větší spotřebu energie než živočichové studenokrevní. Musíme tedy potravu co nejlépe zpracovat. Za svou teplokrevnost platíme také tím, že nám zuby, ty druhé, narostou jen jednou.

A pak se leckdy začnou kazit. V ústech máme asi 700 druhů mikroorganismů, většinou užitečných. Některé však škodí. Lactobacillus produkuje kyselinu mléčnou, která narušuje sklovinu. Ale jsou tu i mikroorganismy, které brání množení škodlivých, a navíc i sliny trochu opravují narušenou sklovinu. Podle dr. Kevina Fostera z oxfordské univerzity je třeba „držet tenhle ekosystém na uzdě“. To moc neděláme. Jak shledává dr. Unger, začali s tím už naši vzdálení předkové, lovci-sběrači v mladší době kamenné. Dopřávali si med divokých včel, avšak právě cukr prospívá oněm škodlivým mikroorganismům. Později se to zhoršovalo s rozvojem zemědělství. Porovnání chrupu starší generace ve vesnicích amerického státu Kentucky s jejich vnoučaty ukázalo, že mladí mají mnohem horší zuby.

Nejde jen o kazy – chrup byl u nich často nepravidelně narostlý. Už začátkem minulého století soudil australský lékař dr. Begg, že naše čelisti jsou „předprogramované“. Mínil tím velikost, prostor pro zuby. Dnešní potraviny, často upravené, obsahují málo tvrdých složek, snadno se žvýkají. Přitom vyvíjející se čelist, dětská, vyžaduje cvičení, úsilí při žvýkání. Jinak se vyvíjí nepravidelně, což se řeší rovnátky. V dospělosti pak nastupuje dnes častý trend odstraňování „zubů moudrosti“, osmiček, aby měly zbývající zuby dost místa. Pokud vůbec osmičky v kratší čelisti narostou.

Metlou našich zubů je především cukr. Pak končíme u zubního lékaře, což nebývá příjemné. Dnes je to pořád lepší, než jak to bylo roku 1845, kdy dr. Horace Wells předváděl v Bostonu svým kolegům použití oxidu dusného ke krátkodobé narkóze pacientů. Úspěch to nebyl. Noviny napsaly, že pacient prý „vyl bolestí“. Jsme na tom lépe, ale dávejme si na zub s mírou.

Autor je fyzikální chemik

LN, 20.6.2020