V pátek jsme zažili dvě neobyčejné události. Nejdřív spadl nad Uralem v Rusku menší asteroid, jehož drobounké částečky poničily některé budovy a tlaková vlna zranila stovky lidí, a potom proletěl v malé vzdálenosti od Země balvan o průměru pětačtyřiceti metrů. Ovšem je čirou náhodou, že obě události proběhly v jeden den.

Pád asteroidu čili planetky samozřejmě obyvatele Čeljabinsku a okolí vystrašil. Není divu. Občas se připomíná, že v létě 1908 zpustošil část Sibiře tzv. tunguzský meteorit. Častěji se ve sdělovacích prostředcích rozebírají minulé kosmické katastrofy, což je sousto zvláště pro všudypřítomný bulvár. Například pořád se zdá, že smrt dinosaurů a dalších zvířat před 65 miliony lety způsobil asteroid, který měřil přes sto metrů. A neméně často se mluví a píše o nebeských tělesech, která prolétají nebezpečně blízko okolo Země, i o tom, že z některých chtějí Američané v budoucnosti těžit vzácné kovy.

Dvě tváře asteroidů a komet

Naše sluneční soustava opravdu není prázdná. Kromě planet, o kterých jsme se učili ve škole, a stovek jejich měsíců tam létají tisíce asteroidů a komet, stejně jako jejich úlomky. Málokdo si uvědomuje, že některá z nich mohla mít rozhodující význam pro vznik života. Krátce po zformování Země ji začaly bombardovat komety přinášející možná nejen vodu, ale i zárodky života. Je to jedna z hypotéz, o níž vědci vážně uvažují. Nicméně ještě dlouhou zůstane hypotézou, protože vznik života je kardinální problém, který nebude snadné objasnit.
Na druhé straně je také pravdou, že v raném stádiu sluneční soustavy hrály pády asteroidů a komet opačnou úlohu. Patrně nejednou – tedy nikoli jenom před 65 miliony lety – likvidovaly zdejší život. A domyšleno dále, tím napomáhaly k vývoji dokonalejších forem živočichů a rostlin.
To jsou tedy dvě tváře našich malých nebeských sousedů.
Mimochodem, první scénář možného katastrofického dopadu stometrového balvanu na Zemi navrhl koncem padesátých let minulého století ondřejovský astronom Ladislav Křivský. Byla to tak převratná myšlenka, že jeho studii nechtěl nikdo uveřejnit. Až mu toto prvenství vyfoukl jeden laureát Nobelovy ceny, o jehož autoritě se nikdo neopovážil pochybovat.

Katastrofické pády výjimkou

Asteroidům a kometám se začali astronomové intenzivněji věnovat až v polovině minulého století. Do té doby většinou zkoumali planety, měsíce a hvězdy – k tomu měli poměrně dost přístrojů. O nastoupení nového směru se hodně zasloužil Zdeněk Ceplecha z ondřejovské observatoře, který založil sledovací síť asteroidů – a její pomocí vystopoval v roce 1959 zbytky tzv. příbramského meteoritu a určil celý jeho životopis. To se dřív nikomu nepodařilo.
Postupný nástup nové astronomické techniky a také družic daly odborníkům nástroje k hlubšímu zkoumání malých nebeských těles. Dnes víme, že v naší sluneční soustavě krouží na půl milionu asteroidů, zvláště pak mezi drahami Marsu a Jupitera – nejspíš to jsou trosky velké planety.
Poměrně malé množství těchto těles přilétá i do naší blízkosti. Většinou nás však minou. Jenom občas zamíří do atmosféry, kde se rozpadnou a shoří, takže na zemský povrch dopadnou nepatrné kousky. To byl případ příbramského meteoritu a dalších drobotin.
Pád tunguzského tělesa – původně asteroidu o průměru asi 50 metrů – je výjimečný, astronomové odhadují, že se může opakovat vždy po několika stech letech. Vzhledem k tomu, že zpustošil asi dva tisíce čtverečních kilometrů lesů, pak by v obydlených oblastech mohl zlikvidovat celé město Prahu nevyjímaje. A střetnutí s tělesem, které zahubilo dinosaury, se odhaduje na jednou za padesát milionů let.

Zmapované nebezpečí

Kdyby tyhle statistiky vycházely, pak žijeme v době, kdy bychom se měli dopadu nějakého většího tělesa obávat. Ale je to zbytečné.
V devadesátých letech minulého století zahájili Američané průzkum těles, která přilétají do blízkosti Země. Dodnes objevili 93 komet a 9590 asteroidů tohoto druhu. Znají všechna tělesa větší než jeden kilometr, která by naši civilizaci zničila, podobně jako dinosaury – v příštích 100 letech se k nám žádné nepřiblíží. Potom zahájili pátrání po tělesech větších než 140 metrů – toto kritérium zvolili proto, že takový balvan může proletět, byť poněkud zmenšený třením o atmosféru, až k zemskému povrchu. A protože dvě třetiny plochy planety tvoří oceány, s velkou pravděpodobností by žblunkl do vody, čímž by vyvolal vlny tsunami. Toto mapování by měli skončit v roce 2020. Současně se uvažuje o metodách, jak tělesu, které směřuje k Zemi, změnit dráhu – a to je v silách dnešní techniky.
Nebezpečí z vesmíru je tedy zanedbatelné, protože o všech smrtonosných tělesech vědci vědí. Ovšem není jediné. Další potenciální rizika spočívají v gigantických výbuších některých hvězd – a na ně se zaměřují jiné týmy astronomů, byť někteří politici tyto práce odsuzují jako zbytečný přepych.

Otištěno v malém zkrácení v MFD 16. 2. 2013