Početí potomka bez jakéhokoli přispění otce není v přírodě nijak výjimečné a rozhodně neporušuje přírodní zákonitosti. Mnozí živočichové mohou přivést na svět potomky z neoplozených vajíček. V procesu tzv. partenogeneze vznikají jedinci, kteří získávají dědičnou informaci výhradně od matky. Nejznámějším příkladem jsou včelí trubci vznikající z neoplozených vajíček včelí královny. Většina druhů živočichů se uchyluje k tomuto způsobu rozmnožování jen dočasně. Například mšice se množí partenogenezí v době vegetační sezóny, když potřebují „nasekat“ co nejvíc potomků a využít období hojnosti. Na podzim se mšice spořádaně vrátí k sexu. Živočichové, kteří by se rozmnožovali partenogenezí trvale, jsou výjimkami a těší se u biologů výsadnímu postavení evolučních celebrit. Například vířníci ze skupiny pijavenek pohrdají sexem už desítky milionů let. Jejich populace tvoří jen a jen samice, které plodí bez oplození další generace samic.
U savců je rozmnožování partenogenezí neproveditelné. Může za to fakt, že savčí spermie předává potomkovi jinak „upravené“ geny než savčí vajíčko. Pokud se v potomkovi nesejdou geny upravené otcem s geny upravenými matkou, je zle. Jedinec se buď vůbec nenarodí nebo je těžce postižen. Toto pravidlo platí pro několik stovek z celkového počtu asi 23 000 savčích genů. Na „přírodní zákaz“ partenogeneze u savců to ale stačí.
Z neoplozeného vajíčka může přijít na svět žralok, varan komodský nebo krůta. Dítě, myš, pes nebo plejtvák obrovský nikoli. Přesto není narození dítěte bez oplození ženy mužem tak úplně vyloučené. Ryze hypotetický, avšak v principu ne zcela nemožný scénář představil na stránkách vědeckého časopisu Medical Hypotheses turecký vojenský lékař Kemal Irmak (Medical Hypotheses 75, 448-451, 2010).
Na počátku narození syna ženě, jež si nikdy nezadala s žádným mužem, může podle Irmaka stát vznik tzv. chiméry. Zoologové si vybaví za tímto slovem hlubinnou mořskou rybu. Milovníci řeckých mýtů si zase vzpomenou na dceru hadí ženy Echidny a stohlavého obra Tyfóna, která se jmenovala Chiméra a byla poskládána z těl hada, lva a kozy. Reprodukční a vývojoví biologové rozumějí pod pojmem chiméra jedince, který vznikl splynutím několika různých zárodků. U savců se v prvním týdnu po oplození vyvíjejí embrya volně v těle matky. Za určitých okolností se mohou dva různé zárodky spojit a vytvořit jediné embryo. Takové „slepené“ embryo se normálně vyvíjí a narodí se z něj na první pohled normální jedinec. Člověk – chiméra má dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu s dvěma očima a jedním nosem. Na první pohled nic neprozrazuje, že je to chiméra. O tom, jak se embrya podělí o budování tkání a orgánů chiméry a kde v těle chiméry buňky jednotlivých embryí skončí, rozhoduje do značné míry náhoda. Některé tkáně mohou být namíchané z buněk obou embryí. U jiných mohou převládat buňky pocházející z jednoho či druhého zárodku. Vznik chimér je vzácný, ale dochází k němu. Mnoho lidí - chimér ani netuší, že je jejich organismus složen z buněk dvou různých jedinců – z embryí, jež vzájemně splynula. Jde vlastně o dvojvaječná dvojčata, jež splynula v jedno tělo.
Představme si tedy, že se v těle matky uvolnila dvě vajíčka a každé bylo plozeno jinou spermií. Vše bylo připraveno na vývoj a narození dvojvaječných dvojčat. Jenže řízením osudu embrya splynula a vytvořila chiméru. Kemal Irmak předpokládá, že embryo, z kterého by se narodil chlapec, splynulo s embryem, z něhož by se narodilo děvčátko. I takové případy se dějí. A z odhalených případů víme, že pak už nemusejí být vzhled a tělesná stavba "oboupohlavní" chiméry tak úplně běžné.
Předpokládejme, že se na stavbě většiny těla naší chiméry podílejí přednostně buňky embrya ženského pohlaví, a chiméra se tak vyvíjí jako žena. Jen v oblasti, kde se v lidském plodu zakládají budoucí pohlavní žlázy, převládnou na jedné straně těla buňky pocházející z embrya mužského pohlaví a začnou tam budovat varle. Na druhé straně těla převládnou naopak buňky embrya ženského pohlaví a začne se tam budovat vaječník. Chiméra má tedy varle i vaječník a můžeme ji označit za oboupohlavního jedince čili hermafrodita.
Vyvíjející se varle má schopnost zabránit tvorbě ženských pohlavních orgánů, jako je vejcovod a děloha. Ale „dostřel“ tohoto signálu může sahat jen do těsného sousedství varlete. Na druhé straně u vyvíjejícího se vaječníku jsou již vejcovod a děloha „z dostřelu“ destrukčních signálů a ženské pohlavní orgány se tam vyvinou. Varle zůstane bez vývodných cest a jeho přítomnost v těle chiméry nic neprozrazuje. Chiméra vypadá jako žena.
Po dosažení puberty začnou ve vaječníku dozrávat vajíčka připravená k oplození. Zároveň začne varle produkovat spermie. Ty vytékají z varlete volně do pánevní dutiny. Tam mohou být nasáty do vejcovodu a pak se dostanou do blízkosti dozrálého vajíčka, které se uvolnilo z vaječníků a bylo rovněž zachyceno vejcovodem. Spermie a vajíčko provedou to, k čemu je příroda předurčila. Dojde k oplození a nastartování vývoje embrya, které se následně uchytí v děloze a zdárně tam dokončí vývoj až do porodu. Může se narodit dítě ženského či mužského pohlaví.
Kemal Irmak označuje tento proces za „samooplození“ tedy oplození vlastního vajíčka vlastní spermií. Nabízí se ale i jiný úhel pohledu. Takto počaté dítě můžeme chápat jako potomka bratra a setry, kteří jsou „uvězněni“ v jednom těle chiméry. Biologicky by tedy šlo o incest, i když z právního a etického hlediska taková kvalifikace evidentně kulhá na obě nohy.
Po přečtení Irmakovy stati, která není ničím jiným než myšlenkovou konstrukcí natahující biologické zákonitosti rozmnožování savců na samou „mez pevnosti“, se člověku vybaví slavné prohlášení Nielse Bohra: „Pane, vaše teorie je šílená. Ale není dost šílená na to, aby mohla být pravdivá.“ Vznik člověka touto cestou je prakticky vyloučen. Zcela vyloučit jej však nelze. Irmak věnoval stať „krásné dívce Meryem a jejímu milému synovi Isovi“. Není jasné, zda si krásná Meryem nárokuje neposkvrněné početí synka Isy. Každopádně se pro narození dítěte „bez tatínka“ nabízí tisíc plus jedno logičtějších vysvětlení, než je samooplození hermafroditní chiméry.
Minimálně jako duševní cvičení a zkouška představivosti je četba Irmakovy hypotézy určitě prospěšná. Je otázka, zda bude časopis Medical Hypotheses i nadále osvěžovat naši mysl podobnými raritami. Medical Hypotheses je enfant terrible spořádané obce vědeckých časopisů. To mu dal do vínku jeho duchovní otec David Horrobin, který proslul jako vynálezce a prodejce kontroverzních léků z pupalkového oleje. Když Horrobin v roce 2003 zemřel, označil jej lékařský časopis BMJ za „největšího prodejce šarlatánských léků 20. století“. Horrobinův nástupce Bruce Charlton nevyrábí a neprodává zázračné léky, ale jinak šel v Horrobinových stopách. Jen s malou mírou přehánění lze říci, že neexistovala v medicíně konina dostatečně velká, aby ji Charlton nemohl v Medical Hypotheses zveřejnit. Vlastník časopisu vydavatelství Elsevier v rámci proměny časopisu na seriózní vědecké periodikum v květnu roku 2010 vyhodil Bruce Charltona z pozice šéfredaktora. Příslovečný pohár trpělivosti přetekl, když Charlton dovolil publikovat práci Petera Duesberga z berkeleyské University of California o tom, že virus HIV není sám o sobě příčinou onemocnění AIDS.
Je otázka, co bude tisknout „umravněný“ a Charltona zbavený časopis Medical Hypotheses a zda se v něm ještě budou objevovat publikace typu Irmakova „neposkvrněného početí“. Pokud ne, bude to škoda. Medical Hypotheses byl jakýmsi šaškem biomedicínckých věd, který říkal nepříjemné blázniviny, ale mnoho škody nenadělal. Zvláštní nápady jsou součástí vědy. Nikdo nepochyboval o kvalitách biochemika Linuse Paulinga, i když propadl obsesi vitamínem C a viděl v něm „elixír života“. Stejně tak nikdo neupřel zásluhy o rozvoj astronomie Fredu Hoyleovi, i když se stavěl proti teorii Velkého třesku. Tolerance k extravaganci vědeckých celebrit si můžeme otestovat právě teď na kontroverzním rozhodnutí objevitele viru HIV a laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Luca Montagniera. Ten se rozhodl pátrat po mikroorganismu, který je zodpovědný za vznik autismu. Montagnier to už za vyslovení hypotézy o autismu jako infekční chorobě od mnoha odborníků pěkně schytal. Možná i od těch, kteří se mu smáli už v dobách, kdy jako jeden z prvních zařadil mezi infekční choroby AIDS.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora