Ten článek měl být vlastně o něčem zcela jiném. Víte, co to je "protihrůbek"? Nejspíš nevíte - ale ode mne se to dnes nedozvíte. Ještě před napsáním dnešní úvahy jsem si totiž přikousl k k ranní kávě čerstvý blog kolegy Jaroslava Petra. Ano, ten o nanodiskusi k nanotechnologiím. Fyzik jsem prachmizerný, o nanotechnologiích vím jen semtam něco, a zatoužil jsem proto po poznání zprostředkovaném biologem. Jeho krátký výčet odborných kouzel nanosvěta mne sice příliš nepoučil, ale další text už si mne "vtáhl". Svým popisem veřejné diskuse/nediskuse o nanotechnologiích mezi vědci a ekologickými aktivisty v Lyonu mi ovšem naprosto odvedl myšlenky od protihrůbků. Veřejná diskuse o nanosvětě se tedy nekonala, místo odborných argumentů dostala místo agrese, místo dialogu bengál, místo naslouchání ostentativní hluchota. Místo vědy zaujala ideologie a de facto snaha problém vyřešit nejlépe eliminací oponenta.

Ano, "…genoví inženýři by mohli vyprávět". Psychotické reakce odpůrců "vědeckého poznání" dlouho znám a ještě v současnosti se s nimi setkávám, byť ne v takovém rozsahu a formě, jak je líčí profesor Petr. Potupným špalírem fanatiků s pochodněmi, s cedníky bušícími do plechových hrnců, s transparenty a tlampači jsem ovšem naposled procházel už tak před deseti lety, na večerní párty biotechnologického kongresu v Colmaru, v Alsasku. V roce 2007, na obrovském "World Life Science Forum" ve výše zmíněném Lyonu, se už před tamním Kongresovým centrem potulovala jen hrstka mladých lidí fenotypu squatterů, zabalená do prostěradel s nápisy zostuzujícími přítomné vědce, biotechnologie a vědy o přírodě vůbec. Nápisy byly žel ve francouzštině, špatně čitelné, z přítomných dvanácti nositelů Nobelových cen si je tedy asi málokdo dokázal prostudovat. Také osobní diskuse narazily na zejména jazykovou bariéru. O vstup na přednášky nejevili oponenti žádný zájem.

V Česku jsem zatím obdobnou diskusní "nanoatmosféru" nezažil. Alespoň ne v kontextu s přírodními vědami či medicínou. Na druhé straně mám v dobré paměti pražské zasedání Mezinárodního měnového fondu, tuším kolem roku 2002. Naše fakulta, jak asi někteří z vás vědí, leží na Albertově i nad Albertovem, ke Karlovu to máme kousek. Davy agresivních magorů, zejména "cizozemců", abych použil termín Stařenky Oggové, táhly do střetu s policisty chránícími "Palác kultury" těsně kolem nás. Magistrála byla posetá dlažebními kostkami, kusy dřev i prostřihanými matracemi ze studentských kolejí Strahov, které útočníci používali jako ochranná ponča …dospějí až tam diskuse o nanotechnologiích? A má si tohle slušná, civilizovaná většina nechat líbit ?

Jako jiný příklad veřejného ostouzení vědy a vědců rádobyekologickými aktivisty uvádí profesor Petr kauzu "zlaté rýže" profesora Potrykuse , tedy příběh mně až důvěrně známý. S Ingo Potrykusem (příjmení zní málem skandinávsky, ale jeho nositel se narodil před druhou světovou válkou v Hirschbergu - tedy "Jeleniej Góre", na polském úpatí Krkonoš) jsem se prvně setkal v roce 1975, v maďarském Szegedu. V tehdy téměř novém UNESCO centru pro biologický výzkum (nebýt invaze roku 1968, mělo stát u nás) se konal dvoutýdenní kurs nové vědní discipliny "Cell Genetics in Higher Plants". Tedy buněčné genetiky vyšších rostlin. Přednášely hvězdy biotechnologického nebe, dvě desítky studentů vybraných konkurzem nábožně naslouchaly a hlavně, v tom druhém týdnu, si nové "exotické techniky" mohly vyzkoušet vlastníma rukama. Mezi přednášejícími byl tehdy také Ingo Potrykus. A mezi zájemci o práce s "nahatými rostlinnými buňkami", tzv. protoplasty, které bylo možné mezi sebou křížit a tvořit z nich somatické hybridy, byla i moje osoba. Padli jsme si s Ingem do oka - a výsledkem bylo mimo jiné pozvání na seminář o možnostech somatické hybridizace u obilovin v Basileji na podzim téhož roku. Pozvání a stipendium. Leč strana a vláda rozhodly jinak, letenky i stipendium propadly, nikam se nejelo... Až o dvanáct let později zarputilý bolševik přimhouřil oko a pustil mne, v mých čtyřiceti šesti letech, poprvé do západní země. Do Friedrich Miescher Institutu firmy CIBA Geigy v Basileji, na pracoviště řízené profesorem Potrykusem. To již ovšem opustil slepou uličku křížení celých tělních buněk a jeho tým se stal průkopníkem přímého genového přenosu u rostlin. Se všemi intelektuálními i metodickými půvaby, jež provázejí takové "scifi exkurse" do neznámých světů. Pamatuji kupř. konstrukci tehdy jednoho z prvních "gene guns" (genového děla, částicového děla) na světě, Hračička Chris Sautter používal jako spouštěč pro uvolnění stlačeného dusíku, jehož proud nesl wolframové částice (tehdy ještě mikro, nikoliv nano) do ostřelovaných listových buněk, skutečný kolt, jak z westernu. Když gun, tak gun.

Nedlouho poté přešel Ingo s částí svého týmu do "federálních služeb" v uznávané Eingenosische Technische Hochschule (ETH) v Zurichu a stal se šéfem tamního biologického ústavu. A v široké plejádě jím vedených transgenních projektů, cílených zejména na plodiny důležité pro asijské země, spatřila světlo světa i ona slavná "zlatá rýže". Zdařil se projekt, který, při zpětném pohledu jeho hlavních protagonistů na jeho začátky, měl nejspíše zkolabovat. Poskládat za sebou při tehdejších zkušenostech s transgenozí u rostlin funkční metabolickou cestu hned z několika cizorodých genů, to byla opravdu troufalost (viz blíže vzpomínkový článek Inga Potrykuse na webu AgBioWorld z roku 2005). Ale odvážným štěstí přeje - jako kdysi Christianu Barnardovi při prvých transplantacích srdce.

Fascinující však byla nejen odborná, ale také etická strategie projektu. Nešlo o žádný firemní "monsanťácký" výzkum. Vstup usnadnily prostředky z Rockfellerovy nadace. Projekt, řešený zejména ve spolupráci s prof. Beyerem z Freiburgu, měl dvě alternativní větve. Podobna našemu Přemyslu Otakaru II. měla být ona rýže nejen "zlatá", ale také "železná". Cíl, jemuž se zatím dostalo daleko menší publicity, byl obohatit loupanou rýži také o "stravitelné železo". Podrobněji se o všem může zájemce mj. dozvědět na webových stránkách příslušné nadace - tedy www.goldenrice.org. Účelem zdaleka nebyla jen "záchrana zraku milionů dětí", ale také propastné snížení úmrtnosti těhotných žen, rodiček a novorozenců. Lze se divit, že Ingo Potrykus a jeho sympatizanti později, po politickém zmaření přínosu jejich práce, zcela vážně uvažovali o podání žaloby na původce kampaně, která vedla k zákazu pěstování a využití "golden rice"? A vinili je z vědomé genocidy zejména poté, kdy za přispění firmy SYNGENTA v roce 2005 byly připraveny nové kultivary zlaté rýže s dostatečně vysokou hladinou beta-karotenu, tedy provitaminu A. A když se podařilo získat od nejrůznějších vlastníků téměř padesátky práv na dílčí technologické postupy (jde o "horký výzkum", a tak se dnes patentuje, s odpuštěním, každá pitomost) a "zlaté" osivo i potravinu tedy učinit dostupným i pro chudé z nejchudších. Politicko-ekonomická realita však byla následující - Indie, o niž nejvíce šlo, dostala "nůž na krk". Pokud povolí doma pěstovat zlatou rýži, bude zpochybněna "genetická čistota" veškeré její produkce rýže pro export. Což si žádná tamní vláda samozřejmě neriskne. A tak, jak se dočtete v poněkud hořkém interview s prof. Portykusem v časopise Science z roku 2008, vytištěném k desátému výročí vzniku "golden rice", se tato potravina/lék pro chudé otevřeně pěstuje na polích University of Lousiana. A, recentně, "zkusmo" na Filipinách.

A Ingo Potrykus? V současnosti se sice netěší skvělému zdraví ani optimismu, ale je nadále IN. Rozhodně ve svém věku překročivším sedmdesátku "neskasal plachty". Vlastně až někdy před pěti lety jsem zjistil, že je mj. aktivním členem vatikánské Pontifical Academy of Sciences. Její historie sahá do hlubokého středověku, jejími členy byly i takové osobnosti jako Galileo Galilei či Niels Bohr. Jedním z jejích současných poslání je "přispívat k snižování hladu a chudoby světa" - nejen té duševní, ale také té hmotné. A s touto motivací zorganizoval prof. Potrykus loni v květnu velkou, skvěle odborně zastoupenou a také samozřejmě pozornost budící konferenci "Transgenic Plants for Food Security in the Context of Development" . Její program, abstrakta, charakteristiky téměř čtyřicítky účastníků lze nalézt na internetu. Podrobné osobní informace o ní, žel, zatím nemám. Vím jen, že jednání nebylo zcela bezkonfliktní, že část konzervativních církevních kruhů (kupř. z Afriky) byla již předem proti "shovívavosti k takovým herezím" (necituji, jen ilustruji!). Nicméně konference se konala - a její poměrně "živý a diskusní" úvod vyústil ve zřetelné uznání významu moderních biotechnologií pro řešení problémů hladu, zdraví lidstva, zdraví planety. Konferenci neprovázel žádný ostentativní bengál "nanoteroristů", jednání nemuselo být zrušeno, většinový přístup je pozitivní.

Jak tomu asi bude u nás? Ještě jednou se vrátím ke svým "potrykusovským vzpomínkám".

Po roce 1990 jsem navštívil ETH Zurich několikrát. Setkal jsem se tam s řadou skvělých odborných nápadů i výsledků. Ale také prvně s jevem mi do té doby známým leda z novin či televize. S ostentativním nepřátelstvím nejen vůči oné zlaté rýži ("trojskému koni nadnárodních monopolů", jak ji rádi i dosud pojmenovávají i naši ekologisté), ale obecně ke GM plodinám. Stalo se tak na veřejném Ingovu semináři pro tamní mladé "ekologické" aktivisty. Nechali jej domluvit, to ano - ale jak průběžná,tak závěrečná diskuse byly pro mne zcela šokující, obsahem i formou. Vyprovokován tou ostentativní neúctou k odborné faktologii, praktickému i eticko-humanistickému přínosu práce, ideologizací problému (nejsem snad omylem na schůzi mladých komunistů?) a možno říci odbornou pitomostí komentářů jsem veřejně vyjádřil názor, že " ..si prostě vůbec nedokážou vážit svobody i málem luxusu, v níchž žijí. A že doufám, že v mé zemi, jež mj. dala světu J.G. Mendela a jejíž celková vzdělanost je navzdory onomu čtyřicetiletému skanzenu tradičně vysoká, se s něčím podobným doufám nikdy nesetkám." Názor to byl, jak se později ukázalo a průběžně ukazuje, značně naivní a příliš optimistický. I když na straně druhé - až na těch pár zdevastovaných políček BT kukuřice před pár lety na Moravě, občasných králíčků demonstrujících před MZe či MŽP, opakovaně mystifikačních pořadů v TV, rozhlase a podobně a podřízenosti naší legislativy rozhodnutím EU (se "zelenými mozky" některých jejích komisařů) naše transgenní biotechnologie vlastně nic horšího nepostihlo.

Nicméně, nepodceňujme životní filosofii Nicka Cartera "Vždy ve střehu!". Podoben asbestovým vláknům číhá příslušný nanodémon ať již verbálního či fyzického terorismu v každém z nás. Hubme ho či desaktivujme, kdykoliv na něj narazíme.

Na mém pracovním stole na fakultě leží již od dob pražského MMF nestandardní těžítko.Malá bílá dlažební kostka - kostička. Čerstvá, čistá, panenská čekala v těch dnech s ostatními na hromadě, až ji dlaždič Houska nebo jeho Plivník (kdopak z vás ještě pamatuje "Bubáky pro všední den" Karla Michala?) vsadí do chodníku na náměstí Míru. Nějaký nanoterorista ji donesl až k Nuselskému mostu. Já si ji pak sebral na památku. Říkám jí "poslední argument"…

P.S. O protihrůbcích tedy až příště.

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora